V dubnu 1955 představil aristokratický Rolls-Royce model Silver Cloud. Ve výrobním programu vydržel celých jedenáct let a vznikal celkem ve třech sériích.
Kapitoly článku:
Honosný Rolls-Royce neobměňuje své modely příliš často, nečiní tak ani v současnosti. Může si to dovolit, jeho vozy stárnou tak nějak pomaleji a o klientelu se bát nemusejí, menší změny po několika letech zcela dostačují. Názvy nezřídka doplňoval poetickým přívlastkem Silver (stříbrný). Tak tomu bylo poprvé v roce 1907 u typu 40/50 HP, který získal přídomek „Silver Ghost“ (stříbrný přízrak, duch).
Silver Cloud měl v roce 1955 atraktivní tvary, ale zachovával si ještě rám
Poválečný Silver Cloud (oblak, mrak) byl nástupcem řady Silver Wraith (zjevení). Měl i své dvojče v podobě Bentleye série S, to nahradilo pro změnu předchozí R a až na odlišnou masku chladiče bylo zcela identické, samozřejmě včetně konstrukce, vývoji velel Harry Grylls.
První série
Pod dlouhatánskou kapotou „stříbrného mraku“, která byla stále postaru rozdělená podélně na dvě poloviny, bychom našli podélně umístěný řadový kapalinou chlazený šestiválec s atypickým rozvodem IOE, což značilo „vrchový“ sací ventil a stojatý výfukový, tedy kombinaci rozvodů OHV a SV. Díky vrtání 95,25 a zdvihu 114,3 mm měl objem 4887 cm3. Výkon výrobce tehdy sídlící v Crewe tradičně neuváděl, vše se změnilo až příchodem BMW v roce 1998. Jeho hodnota při kompresním poměru 8,0:1 byla odhadována na 116 kW/4000 min-1.
První sérii s jednoduchými předními světly poháněl řadový šestiválec 4,9 l
Klikový hřídel byl uložen sedmkrát, blok litinový a hlava hliníková, palivo dodávaly dva karburátory SU HD6. Rolls-royce nezávodily, proto důstojným limuzínám stačila v licenci vyráběná samočinná čtyřstupňová převodovka Hydramatic původně od General Motors, točivý moment vrcholil hodnotou 380 N.m v pouhých dvou tisících otáčkách. Na zvláštní přání se ovšem dodávalo i manuální ústrojí s totožným počtem rychlostí. Stálý převod byl vždy hypoidní.
S novým šasi
Podvozek s rozvorem 3124,2 mm a centrálním mazáním byl vyvinut zcela nově, sice poněkud těžší, ale jeho konečná podoba představovala precizní práci. Citem pro detaily ostatně značka proslula a o částech vozu, které nejsou vidět, to platí dvojnásob. Uzavřený skříňový rám zpevňovala výztuha ve tvaru písmene X, Silver Cloud ještě neměl samonosnou karoserii, ale oproti Silver Wraithu se chlubil o polovinu tužším šasi.
Autům zůstaly bubnové brzdy a tuhá zadní náprava s listovými pery, dvoubarevné lakování bylo v módě a Rolls-Royce jej používá i v současnosti
Přední náprava Silver Cloudu byla dělená, tedy s nezávislým zavěšením a odpružená moderními vinutými pružinami. Vzadu však stačila klasická tuhá s podélnými půleliptickými listovými pery. Na obou bychom pak našli hydraulické tlumiče a příčné zkrutné stabilizátory. Standardní karosářskou variantu, která vážila nemalých 1950 kg, zpomalovaly kapalinové bubnové brzdy s posilovačem a průměrem 279 mm, jen ty vzadu ještě navíc jistila mechanika.
Parkovací působila pochopitelně také na zadní kola, v dubnu 1956 přibyl k jednomu hlavnímu brzdovému válci ještě druhý. Pneumatiky měly rozměr 8,20 x 15, kola byla od sebe vzdálena 1473, respektive 1524 mm. Obří oblé auto s tradiční maskou chladiče dokázalo atakovat rychlost 170 km/h a z klidu na stovku zrychlilo za 13,7 s.. Spotřeba zůstala tajemstvím továrny a ty, kteří si vůz mohli dovolit, beztak vůbec nezajímala.
V mnoha podobách
Silver Cloud vypadal atraktivně, návrhář John Polwhele Blatchley vytvořil dokonale vyváženou karoserii, že při letmém pohledu zdařile maskovala svou enormní velikost. Auta přitom měřila na délku 5,38 m, do šířky značných 1,90 m a do výšky čněla 1,63 m. Základ tvořila ocel, kapota, dveře a víko zavazadelníku byly z hliníkové slitiny. V roce 1957 se objevilo o deset centimetrů delší provedení s rozvorem nataženým na 3225,8 mm, z čehož pochopitelně profitovali ti vzadu.
Klasické šasi ještě umožňovalo stavbu zakázkových karoserií, které mohlymít různou podobu...
Karburátory HD6 byly tehdy nahrazeny typem HD8, nejprve pouze pro Severní Ameriku, později i pro ostatní trhy. V USA mimochodem přišel „malý rolls“ na 13.250 dolarů, doma v Británii stál lehce nad 5 tisíc liber. Za příplatek se od roku 1956 dala pořídit i posuvná střecha Webasto, klimatizace nebo posilovač řízení. Palubní desku z dřevěné dýhy a sedadla čalouněná luxusní kůží měly všechny už v základu. Vpředu byla sice celistvá lavice, ale beztak zde seděl většinou jen řidič.
Jiří Červenka, Dalibor Žák
Zakázkové karoserie dodávaly věhlasné firmy. Hooper (ten později dvě R koupila) se pyšnil takřka barokními limuzínami Empress. H. J. Mulliner stavěl na těchto podvozcích sedany s v protisměru otevíranými (tzv. sebevražednými) dveřmi, které používá moderní Phantom i dnes. Ale i dvoudveřové kabriolety s plátěnými střechami, v anglickém názvosloví ovšem Drop Head Coupé, stejně jako James Young a dnes zapomenutí Freestone & Webb.
Ty měly přední sedačky povětšinou samostatné a řídili si je sami majitelé. Tovární uzavřená specifikace, většinou v oblíbeném dvoubarevném laku, měla dveře mimochodem zavěšeny klasicky a dvě R si ji poprvé v historii vyráběla sama. Existovaly dokonce čtyřdveřové kabriolety, kombi a pohřební automobily...