U každého nového dopravního prostředku dříve či později někoho napadne, zda by se nedala přidat výzbroj. Tento vývoj zasáhl i automobily, vyráběné za první republiky. Jak vypadaly a co uměly?
Za vůbec první ozbrojené (avšak nepancéřované) motorové vozidlo světa je považována legrační čtyřkolka Motor scout, postavená v roce 1898 britským vynálezcem Frederickem Richardem Simmsem. Vozidlo připomínalo podvozek dětského kočárku s motorem, příliš hrůzy nebudilo, až na kulomet Maxim a ochranný pancéřový plát. Vůz byl poháněn benzinovým motorem o výkonu lehce přes jeden kilowatt a na jednu nádrž ujel téměř 200 kilometrů.
Další Simmsův vynález již jistý respekt budil. Vozidlo s názvem Motor war car stálo na Brity vyrobeném šasi a poháněno bylo německým čtyřválcem Canstatt-Daimler s objemem 3,3 litru o výkonu 12 kW. Na délku mělo 8,5 metru a na výšku 2,4 metru. Pancíř po obvodu byl 6 mm tlustý, výzbroj tvořily dva kulomety, otočné v rozsahu 360 stupňů. První prototyp byl dodán firmou Vickers v roce 1902, britská armáda o něj ale brzy ztratila zájem.
Obrněné vozy začaly začátkem 19. století vznikat v mnoha zemích a i když byla první světová válka převážně poziční, své uplatnění našly. První úspěch zaznamenaly v roce 1914 v rukou Belgičanů, kteří opancéřovali a vyzbrojili civilní vozy Minerva. Ke konci války měla svou útočnou vozbu prakticky každý zúčastněná armáda, byť nebyla používána v masovém množství. Například Rakousko-Uherské armádě vadilo, že plašila koně.
Ale i na našem území takové stroje vznikaly. Zřejmě prvním byla Praga R, kterou si v počtu deseti kusů objednala Osmanská říše. Vůz stál na podvozku stejnojmenného nákladního automobilu, poháněného benzinovým čtyřválcem o objemu 3,8 litru s 26 kW výkonu. První prototyp byl vyroben v roce 1916, o rok později absolvoval zkoušky v Milovicích a celá série byla dodána do budoucího Turecka pro službu u policie. Karoserie byla pancéřována 5 mm tlustým plechem a v otočné věži se nacházel kulomet Schwarzlose.
Vůbec prvními obrněnými automobily, používanými v Československu, byly vozy Lancia 1Z, které si přivezla italská legie. Účastnily se například bojů na Slovensku proti jednotkám maďarských komunistů, kde prokázaly své kvality. Armáda proto požadovala další vozy, ale domácí konstrukce. Prvními byly vozy Škoda Fiat-Torino, postavené na italských podvozcích, protože domácí průmysl nedisponoval vyhovující technikou. Jak se ukázalo, nešlo o šťastnou konstrukci a tyto vozy byly postupně vyřazovány ze služby.
Vůbec prvním seriózním a na svou dobu inovativním obrněným automobilem se stala Škoda PA-I, jejíž dva prototypy převzala armáda v srpnu roku 1923. Místo podvozku nákladního vozu měla specifické čtyřkolové šasi, které umožňovalo řízení předních i zadních kol a přepínání poháněných náprav. To vše kvůli snadnějšímu otáčení, manévrovat s téměř osmitunovým kolosem o délce 6,6 metru by jinak nebylo snadné. Vůz uměl jet oběma směry rychlostí až 80 km/h, poháněn byl vodou chlazeným čtyřválcem Škoda-Hanomag WD-70 HP o objemu 9730 cm3 s výkonem 52 kW. Posádku chránil pancíř o tloušťce až 5,5 mm, výzbroj tvořily dva těžké kulomety.
Prapor útočné vozby převzal oba automobily v srpnu roku 1923. Ministerstvo národní obrany za každý zaplatilo přes dva miliony korun – pro srovnání, vůz Škoda Hispano Suiza pro prezidenta Masaryka stál 280.000 korun a i to byly na svou dobu pořádné peníze.
Vůz PA-I byl však vyhodnocen jakožto vratký, dodané kusy si armáda ponechala. Jeho nástupcem se stal automobil PA-II, poprvé představený na pražském autosalonu v roce 1924. Používal stejnou techniku jako předchůdce, včetně nůžkových tlumičů a obousměrného provozu, lišil se však tvary pancéřované karoserie, díky nimž si vysloužil přezdívku Želva.
Výzbroj tvořily čtyři kulomety v horní části bez věže, které obsluhovali dva střelci. Díky bezvěžové koncepci se snížilo těžiště a oproti předchůdci se tak zlepšily jízdní vlastnosti. Výroba zakulaceného pancéřování byla ale velmi náročná, to mělo navíc nedostatečnou tloušťku. A bojová hodnota vozu nebyla vzhledem k pětičlenné posádce nijak valná. Armáda objednala pouhých dvanáct kusů plus jeden podvozek pro výcvik řidičů. Na bázi „želvy“ v roce 1927 vznikl ještě prototyp se 75mm kanonem.
Ještě během výroby PA-II začal vývoj posledního stroje stejné koncepce pohonu, avšak s otočnou věží a s pancéřováním šikmými stěnami, což bylo jednodušší a hlavně levnější řešení při zachování podobné ochrany. Vůz PA-III armáda odsouhlasila v roce 1925 a jeho zkoušky byly úspěšně ukončeny v roce 1928. Do výzbroje byl zařazen pod označením OA vz. 27 v patnácti kusech, poháněn byl čtyřválcem Škoda o objemu 5,7 litru s výkonem 44 kW.
Nevýhodou Škodováckých obrněných automobilů byly nedostatečné výkony v terénu, byly prakticky vázány na silnice. Armádu proto zaujaly podvozky Tatra s centrálním nosníkem a výkyvnými poloosami. Několik jich zakoupila a podrobila zkouškám v Krkonoších, kde obstály. V roce 1928 bylo rozhodnuto o výzbroji, tvořené dvěma lehkými kulomety ZB vz. 26 a také o tvarech pancéřované nástavby. Výsledkem byl čtyři metry dlouhý vůz o hmotnosti 2,78 tuny, poháněl ho vzduchem chlazený čtyřválec Tatra o objemu 1910 cm3 s výkonem 24 kW. Do výzbroje byl přijat pod označením OA vz. 30.
I ten ale nebyl úplně dokonalý. Těžká nástavba omezovala schopnost jízdy v terénu, stejně jako slabý motor. Pancéřování o tloušťce 3 až 6 milimetrů pak bylo možné v některých místech prostřelit puškou. Lehké kulomety nemohly střílet nepřetržitě, za vozy však neexistovala v dané době náhrada, proto zůstaly ve výzbroji. Tatra jich v letech 1933 a 1934 vyrobila 51 kusů. Československé obrněné automobily byly v době Mnichovské krize nasazeny proti jednotkám Freikorpsu v pohraničí a ještě v lednu roku 1939 proti Maďarům na Slovensku. Během okupace je užívala protektorátní policie a byly používány i během Slovenského národního povstání. Po válce byla hodnota přeživších kusů prakticky nulová.