Exportní škodovky neměly pouze lepší kola nebo rádio. Třeba Britové si nadělili pozoruhodnou verzi 130 Sport, která měla oslovit příznivce levných aut z východu upraveným podvozkem, aerodynamickými doplňky i výkonnějším motorem. Povedlo se. Chválil ji i dobový tisk.
Není tomu tak dávno, co jsme vám v rámci jednoho krátkého ohlédnutí do historie ukázali, jak se z kupé Škoda Rapid stavěly v osmdesátých letech v Británii kabriolety a polokabriolety s plátěnou stahovací střechou.
Pokud k nám chodíte pravidelně a máte rádi staré škodovky, pravděpodobně vám tento článek neunikl. Předpokládáme ale, že si jen pár z vás vzpomene na okrajovou zmínku v textu o Škodě 130 Sport. Věnovali jsme ji tehdy pár odstavců a slíbili jsme, že se k ní ještě jednou vrátíme. A jelikož by se sliby plnit měly, máte tady další (poněkud méně známou) kapitolu dějin o působení AZNP na britských ostrovech.
Zatímco otevřené modely se pro tamního oficiálního importéra vyráběly v dílnách smluvního partnera Ludgate Design & Development (LDD) z Tonbridge v Kentu, modifikace sériových stotřicítek na varianty Sport probíhaly přímo u dovozce S.K. Distributors v Brackley v hrabství Northamptonshire. A i když to tak na první pohled možná nevypadá, nebyly to pouze laminátové orgie ale i poměrně rozsáhlá úprava mechanických komponentů.
Motor obvykle zůstával díky odnímatelnému zadnímu čelu na svém místě, přístup němu byl vynikající, jinak z něj ale technici odstranili téměř všechno, co odstranit šlo. Postupně z něj demontovali vzduchový filtr, karburátor, sání, výfukový systém, hlavu válců i vačkový hřídel.
Místo ní se do atmosférické třináctistovky dostala ostřejší vačka Kent HR270 se zvětšeným zdvihem a společně s ní se v motoru objevily rovněž nové tyčky rozvodů. V litinové hlavě se vyleštily kanály, aby mohl čtyřválec volněji dýchat, přičemž tvůrci před opětovnou montáží stříkli jeho vršek rudou barvou (asi poznávací znamení).
Samozřejmostí pak byl nový pletenec výfukových svodů a stejně tak došlo i na trubky sání. Na jejich konci byl místo původního dvoustupňového karburátoru Jikov 32 SEDR instalován buď karburátor Weber 40 DCOE anebo podobně vypadající Solex 40/40 ADDHE, každopádně v obou případech byl kombinován s lépe propustným vzduchovým filtrem K&N. Celek doplňoval nový výfukový systém se „sportovním“ tlumičem, který zde byl spíše proto, aby se neřeklo, než aby skutečně něco utlumil a tomu odpovídal i výsledný zvukový projev.
Nahnat do motoru více vzduchu je jedna věc, tou druhou je, že ho potřebujete smíchat s adekvátním množstvím paliva, aby to dávalo nějaký smysl. A právě proto se do modifikovaných sedanů i kupé instalovalo výkonné elektrické palivové čerpadlo.
Standardně dodávaná kapalinou chlazená zážehová pohonná jednotka disponovala před přestavbou maximálním výkonem 58 koní v 5000 otáčkách za minutu a točivým momentem 97 newtonmetrů při 2850 ot./min. Podle dobových katalogů to stačilo ke zrychlení z nuly na stovku za rovných patnáct sekund a nejvyšší rychlost 150 km/h v případě modelů 130 L/130 GL, respektive 153 km/h u Škody 130 Rapid. Až na to, že tyto hodnoty byly poněkud optimistické.
Třeba britský Autocar nebyl v roce 1988 schopen ani u Škody 136 Rapid s výkonnějším celohliníkovým motorem (63 k) naměřit vyšší maximálku než 148 km/h. A akcelerace? Vůz se rozjel z 0 na 60 mil v hodině, tedy na 97 km/h, za 14,9 sekundy, takže na stovce byl zhruba o dvě až tři desetiny vteřiny později. Není asi divu, že stotřicítka Sport byla v tomto směru poněkud zajímavějším strojem.
V S.K. Distributors udávali po uvedených úpravách výkon 75 koní při 6000 ot./min. a točivý moment 105 N.m v 3500 ot./min. Tento posun měl podle autorů zajistit sprint 0-60 mil/h za mnohem zajímavějších 10 sekund a schopnost pokořit hranici 170 kilometrů v hodině, ale i v britské škodovce trochu kecali. Když si jejich auto v lednu 1987 vypůjčil magazín Motor, jeho redaktoři změřili 12,6 sekundy a 153 km/h. Zástupci importéra tehdy vysvětlili tuto disproporci potřebou sladit novou ostrou vačku s karburátorem, každopádně jízda nebyla tak marná, jak by se možná mohlo zdát.
Testeři z Motoru sice kritizovali lehké zakuckávání třináctistovky v nízkých otáčkách, nicméně čtyřválec měl podle nich reakce na plyn ostré jako břitva, byl schopen lehce dosáhnout až sedm tisíc otáček za minutu a měl parádní zvuk. Ve své recenzi doslovně napsali, že „se auto zdá být opravdu rychlé a za jeho volantem si připadáte jako pilot rallye“.
Co se jim nelíbilo, byla kupříkladu značná citlivost auta na boční vítr. Podle nich ale tohle stejně nebyl vůz stavěný na dlouhé cestování. „Ne že byste chtěli trávit hodně času na dálnicích. Na to je Škoda Sport příliš zběsilá. Hodí se spíše na okresky. A stejně byste neslyšeli rádio. Místo toho můžete předstírat, že jezdíte rallye,“ dodal v závěru recenze John Simister z Motoru.
Chválou nešetřil ani zmiňovaný Autocar. Neil McIntee sice poznamenal, že ve 130 Sport žádné rychlostní rekordy nezlomíte a hlasitý zvuk může působit hloupě, ale i podle něj měla tato škodovka hromadu charakteru, který na tomto konci cenového spektra většině konkurentů chyběl. Respektovaný časopis dokonce nazval stotřicítku „československou konkurencí pro soudobé ostré hatchbacky“.
Pochopitelně provedení Sport nebylo pouze o silnějším agregátu. Nemálo práce si vyžádal i podvozek. Akorát to provedení se dnes může zdát být skoro až neuvěřitelné. Technici místo aby vyměnili originální vinuté pružiny za nové a o něco kratší, případně i tužší jednotky, raději zkrátili pomocí autogenu ty původní. Firma přitom neopomněla ve svých propagačních materiálech poznamenat, že tento proces je přísně střeženým tajemstvím, aby se zabránilo nežádoucímu napodobování této úpravy. Odebraného kovu ale prý nebylo mnoho.
Po zpětné montáži zkrácených pružin na závěsy přišla řada na tlumiče, tady však už originální komponenty musely stranou. Místo nich v S.K. Distributors používali plynové tlumiče pérování Spax, které byly stavitelné až v patnácti stupních a řidič si tak mohl vybrat vlastní ideální kompresi od nejměkčí až po tu nejtvrdší.
Silentbloky nebo brzdový systém katalog importéra nezmiňoval, detailně se však věnoval modifikacím karoserie. Ta dostala kompletní bodykit zahrnující prahové nástavce, hlubší přední spoiler a několik dalších panelů, které se po finálním spasování stříkaly do laku auta společně s nárazníky, mřížkou chladiče, kryty vnějších zpětných zrcátek a stejnou barvu dostaly dokonce i ramínka stěračů.
Pověstnou třešničkou exteriérových změn byla třináctipalcová hliníková kola KN v designu napodobujícím ráfky Minilite, které se standardně nazouvaly do pneumatik Uniroyal o rozměru 185/60 R13.
Co vám ještě dlužíme, je cena této přestavby. Jen pro ilustraci by vás mohlo zajímat, že britské zastoupení Škody prodávalo v roce 1986 sériový Rapid za 3950 liber. Pokud jste zatoužili mít z něj 130 Rapid Sport, museli jste si připlatit dalších 1395 liber plus daň. Úprava čtyřdveřové stotřicítky byla ještě draží. Bez daně stála zákazníky o dalších 100 liber navíc.