Mazda 2 s nejsilnějším turbodieselem pod kapotou evokuje vzpomínky na Škodu Fabia RS první generace. Má s ní něco společného?
Kapitoly článku:
Druhá generace Mazdy 2 dala zákazníkům jasně na srozuměnou, že doba podivných bezpohlavních malých Mazd z přelomu devadesátých let a nového tisíciletí je již dávno ta tam. Dravé provedení GTA se vznětovou šestnáctistovkou pak tvoří cenový vrchol nabídky. Co na to říká neúprosné oko redakčního testu?
Pohádka o dvojce
Pění oslavných ód na objektivně zdařilou Mazdu 2 je skutečným nošením dříví do lesa, ba možná i do pralesa. Opakování je ale z dosud z nezjištěných důvodů stále matkou moudrosti, tak tedy krátce z Pohádky o Mazdě.
Bylo nebylo, Mazda 2 druhé generace byla široké veřejnosti představena v roce 2007 a loni se právem stala světovým autem roku. Od počátku si vysloužila příznivé kritiky mimo jiné především pro to, že v daleké Hirošimě konečně někoho osvíceného napadlo, že malý automobil by skutečně neměl vážit půldruhé tuny, což je hranice, ke které se někteří konkurenti v dané kategorii začali nebezpečně přibližovat. V tomto duchu byla navržena i druhá „dvojka“, jejíž pohotovostní hmotnost klesla znatelně pod psychlogickou hranici 1000 kg. Od toho se již odvíjela celá spirála, slovy klasika, pozitiv a sociálních jistot, počínaje nízkou spotřebou přes skvělou ovladatelnost, sympatický subtilní vzhled, až po významné omezení škodlivých vlivů na životní prostředí.
Do Mazdy 2 se od počátku montovaly zážehové „jedna-trojky“ a „jedna-pětky“ s různou výkonností a obligátní přeplňovaná vznětová čtrnáctistovka. Objektem zájmu dnešního testu je ale ta nejdražší Mazda 2, kterou můžete koupit – turbodiesel 1,6 v provedení GTA se sportovním paketem. Háček spočívá v tom, že ji český importér nabízí za základní cenu 513 900,- Kč (v našem případě s metalízou za 525 200,- Kč). Stojí opravdu za ty hříšné peníze?
Zlaté dědictví
Hravý a přitom účelný charakter karoserie se jakoby přenesl přes předešlé nezáživné generace Mazd 121 (alias Ford Fiesta model 89´) resp. „dvojky“ první generace (dle mého interního označení šlo o tzv. papamobil) a navázal svým svěžím pojetím na extravagantní 121 ze začátku devadesátých let. Jistě si vzpomenete: vysoká zaoblená karoserie se čtyřmi dveřmi, přátelský kukuč a plátěná shrnovací střecha - zkrátka takový japonský CV2 neboli kachna od Citroenu. Tohle auto prostě nenechalo nikoho chladným.
Ani dnešní, mnoha prolisy prolisovaná subtilní „dvojka“ není žádný nudný patron a kromě toho se design na rozdíl od vzpomínané 121 nelíbí jen skutečným škarohlídům bez špetky vkusu. Už beztak dravý vzhled v nastoleném Mazda stylu zoom-zoom v našem případě ještě umocňoval příplatkový sport paket, což v praxi znamená vyzývavější mřížku chladiče, sportovní přední nárazník s většími vstupy chladícího vzduchu, esteticky vymazlené projektorové halogeny, sportovní prahy, decentní křidélko nad zadním oknem a velmi efektní zatmavené 16“ elektrony. Naopak příliš sportovního ducha nepobrala do země zahnutá dieselová koncovka výfuku větší šíře, řekněme tak jako u Mercedesu W123 300D.
Interiér lidový původ auta nezapře
Jak již bylo zmíněno, testovaný kus nebyl v rámci svojí třídy zrovna z levného kraje, a tak jsem při posuzování vnitřního prostoru nemohl tento faktor nezohlednit. Se seznamem příplatkové výbavy v ruce jsem se jal vstoupit do salonu.
Všechny boční dveře se otevírají do velkého úhlu a tak to nebyl žádný problém. Bohužel hned na začátku na mě dýchlo to, čeho jsem se trochu obával. Totiž nezaměnitelný dojem, že z levného auta se tu někdo snažil udělat něco víc. Hrubé a tenké čalounění stropu, nezakrytý plech v poměrně širokém okolí zadního okna, dveřní výplně povětšinou z tvrdého plastu, stejně jako vyloženě bakelitová přístrojová deska člověka zkrátka uvedou do reality.
Ale pojďme pěkně po pořádku.Když odhlédnu od nesmiřitelných cenových měřítek, není to s interiérem vůbec tak zlé, dokonce se mi ten strohý charakter najednou zdál docela sympatický. Vše se nese v decentním tmavém nádechu s lokálními imitacemi kovu, které celkovou barevnou kompozici zdárně doplňují. Sedačky jsou potažené praktickým hrubším materiálem, přičemž ty přední mají poměrně zdařilý tvar, i když trochu více bočního vedení by u sportovního provedení jistě neuškodilo. Podélné rýhy občas způsobují komický dojem, že sedíte na gumové vodní matraci ze sedmdesátých let, jen ta voda tam nějak neprotéká (ani nic jiného). Praktické je, že ve švech sedadel je veden nenápadný zip a čalounění je tak v případě znečištění možné vyprat doma v tatramatce.
Kůží obšitý trojramenný volant dobře padne do ruky, jeho průměr bych si ale dovedl představit menší. Z levé příčky tohoto kormidla můžete snadno ovládat nepříliš nápadité audio, jehož zvuk není i přes šest reproduktorů nikterak pronikavý. Plusem je, že přímo v přístrojové desce je zabudován měnič na 6 CD a komu by i to bylo málo, má na středovém panelu zdířku k připojení dalšího média. Ostatní ovladače jsou rozmístěny standardně, příliš mě nepotěšila levá páčka pod volantem, která ukrývá na můj vkus až příliš mnoho světelných funkcí.
