Dnešním X6 a GLE už Nissan v roce 1997 pořádně nakopal zadek. Dobrá, tedy aspoň teoreticky a celou situaci si hodně přibarvujeme…
Zatímco dnes často hledáme smysl ve vozech SUV se splývavou zádí a menší praktičností, v 90. letech se obdobný trend ukazoval v trochu jiném smyslu. Výraz SUV-kupé se tehdy ještě neuchytil, přičemž samotná móda SUV se měla teprve pořádně rozjet. Něco na tento způsob však v roce 1997 předvedl Nissan konceptem Trail Runner, který kombinoval sporťák s autem do terénu.
Pokud vám tvary Trail Runneru něco připomínají, nelze si domyslet, že designéři a inženýři japonské značky se očividně inspirovali ve starší malosériové libůstce jménem Aixam Mega Track, která už v roce 1992 spojovala vlastnosti supersportu s možností jízdy mimo zpevněnou silnici.
Koncept Trail Runner se v roce 1997 představil na autosalonu v Tokiu, a když zprvu odvrátíme zrak od vzhledu, i technikou chtěl Nissan zaujmout. Perfektní ovladatelnost v lehkém terénu měl totiž zajistit pohon všech kol Attesa z tehdejší generace Skylinu GT-R R33. Pod kapotou se pak nacházel 1,8litrový turbodiesel o výkonu 138 kW (188 koní) a točivém momentu 196 N.m, spojený s nejnovějším Hyper CVT-M6 automatem, který umožňoval i manuální režim řazení.
Pokud by se Nissan rozhodl koncept osadit schopnějšími pneumatikami do terénu, nepochybně by Trail Runner vypadal jako speciál pro rallye Dakar. Auto bylo nicméně osazeno určitým kompromisem mezi silničním a terénním využitím se stylovými 18palcovými litými koly a pneumatikami o rozměru 205/55.
Dynamické schopnosti Nissan u konceptu tehdy nezveřejnil, natož údaj o hmotnosti, který bychom si mohli dát do kontextu s koňmi pod kapotou. Ve výsledku byl ale Trail Runner pro výlety mimo silnici dobře vybaven i ochranou podvozku, chrániči karoserie na všech stranách a v případě defektu i chytře schovanou rezervou.
Plnohodnotné náhradní kolo se totiž schovávalo ve vysunovacím šuplíku na zádi vozu, v podstatě pod podlahou překvapivě velkého zavazadlového prostoru. Ostatně na zadku zavěšené kolo, jako u tradičních off-roadů, by asi Trail Runneru vzhledově docela ublížilo.
Další chytré řešení poté nabízel i přehnaně velký spoiler na zádi vozu. Díky štěrbině v samotném křídlu a úchytům na odtrhové hraně střechy bylo totiž možné využít spoiler na obou stranách jako držák na lyže či snowboard.
Interiér konceptu byl nádherně „devadesátkový“, lépe řečeno trhlý, a to nejen barevnou kombinací křiklavě žluté, odstínů šedé a chromových doplňků. Přehlédnout totiž nelze masivní volič jízdních režimů a dalších funkcí, příhodně situovaný hned vedle volantu. Na středovém panelu jste už tehdy našli dotykové plochy pro ovládání rádia či klimatizace, zatímco na vrchu palubní desky byl výsuvný displej navigace.
Jelikož zde máme další z mnoha zapomenutých konceptů, je zřejmé, že Nissan s vývojem svého terénního sporťáku nepokračoval a fungoval tedy jako show-car technologií značky a možností designérů.
A přestože se to může zdát z pohledu dnešní popularity vozů SUV-kupé a crossoverů podivné, vedení Nissanu by mělo na konci 90. let asi problém najít dostatečně velkou cílovou skupinu pro takto řešený vůz a tedy problém vytvořit fungující byznys model. Nehledě na to, že Trail Runner byl technikou jedináčkem, nevycházejícím z žádného dosavadního auta značky.