Při mezinárodní prezentaci jsme zkoušeli převážně vůz s motorem 1,4, který má být v Česku tím nejžádanějším
Segment malých SUV zažívá obrovský boom. Jsou si toho dobře vědomi i zástupci korejské automobilky KIA, kteří v této velikosti připravili již druhý svůj model. Po Soulu přichází teď na trh Stonic.
A má velké ambice. "Předpokládáme, že se stane jedním ze tří nejžádanějších vozů v naší modelové nabídce," uvedl pověřený ředitel tuzemského zastoupení Arnošt Barna během mezinárodní novinářské prezentace v Berlíně. Při ní jsme měli možnost najet s autem zhruba dvě stovky kilometrů, zhruba polovinu z toho ve městě.
Podle našeho názoru to nejsou plané řeči. Povedený design určitě přitáhne do autosalonů značky velké množství zájemců o novinku. Navíc, jak jsme se sami přesvědčili, auto také velmi solidně jezdí a je dostatečně prostorné, aby splnilo potřeby menších rodin.
Přestože se vůz vyrábí v Korejské republice, vyvíjen byl také v Evropě a původně bylo určen jen pro evropské zákazníky (už si ho prý ale vyžádali také korejští dealeři).
Jestli se něco Kie v poslední době daří, tak je to design. Stonic vypadá dobře z každého úhlu. Obzvláště pokud jde o vyšňořenou verzi ve světlejší pastelové barvě a střechou v kontrastním odstínu. Zajímavé jsou i některé nápady. Například "zlom" v plastovém lemování prahů nebo nízká verze masky chladiče ve tvaru již tradičního tygřího nosu.
V interiéru naopak vládne střízlivost a přehlednost. I člověk, který by do stonicu přesedl z vozu úplně jiné značky se tu rychle zabydlí. Plasty na palubní desce i na obložení dveří jsou z tvrdého materiálu, nicméně nepůsobí lacině a vypadají také trvanlivě.
Vše je na svém místě
Líbila se nám velká tlačítka pro ovládání komfortních funkcí i kolem displeje infotainmentu. Sedáky mají dostatečnou délku i šířku také pro jedince s rozměrnějšími postavami, totéž platí i o opěradlech. Boční vedení je ale spíše symbolické.
Kia sice tvrdí, že zachovala vyšší posaz, kvůli kterému si lidé SUV či crossovery kupují, nám však připadalo, že v nejnižší poloze je sedačka zhruba stejně vysoko jako v běžném malém hatchbacku. Však také Kia Stonic není žádný přehnaně vysoký automobil. Střecha leží nad zemí ve výšce 1520 milimetrů, což je například jen o necelých sedm centimetrů výše než u klasického Volkswagenu Golf.
Výhled šikmo vpřed je díky poměrně tenkému sloupku čelního skla dobrý. I když se zvenčí zdá, že se linie střechy směrem dozadu docela výrazně snižuje, ve skutečnosti je na zadních sedadlech slušný prostor i pro docela vysoké lidi. Redaktor s výškou 186 centimetrů se zde posadil na místo za řidičem obsazené stejně vysokým kolegou. Před koleny měl poté volný třícentimetrový prostor a na hlavou dva centimetry vzduchu.
Zavazadlový prostor má objem 332 litrů (pokud je pod dnem uloženo dojezdové kolo). Vozy, které nám připravili v Německu ho neměly, tudíž by se sem vešlo dalších dvacet litrů nákladu.
Řídit ji baví
Přestože jsme neměli možnost vůz zkoušet na povrchu typickým pro české okresky s výtluky, záplatami a promačkanými krajnicemi, po jízdách v Německu si troufneme tvrdit, že stonic bude v oblasti jízdních vlastností jedním z nejlepších zástupců v této třídě. Definitivně jsme si to potvrdili na betonové ranveji bývalého vojenského letiště pár desítek kilometrů od německého hlavního města. Tam pro nás z kuželů vytýčili slalom s řadou zatáček různých poloměr a posadili nás do stonicu s litrovým turbomotorem. Přestože jsme byli před rozjezdem mezi kužely ke smyslu tohoto počínání poněkud skeptiční, po prvním kole jsme si už říkali, že to vůbec není špatné a po druhém jsme o tom byli již skálopevně přesvědčeni.
Tvrdší podvozek bude možná občas někomu trošku lézt na nervy třeba při přejíždění železničních přejezdů nebo na kostkách ve městě, ale auto má díky němu velmi bezpečné a předvídatelné jízdní vlastnosti. Nedotáčivost je i díky lehkému motoru v přídi velice mírná, náklony v zatáčkách jsou znatelně menší než u většiny konkurentů. Obratnosti napomáhá také elektronika, která přibržďuje při průjezdu obloukem vnitřní kola. Nepůsobilo to na nás nijak uměle a násilně.
Na běžných silnicích jsme ale seděli za volantem verze se zážehovým motorem 1,4. U ní se předpokládá, že tuzemské zákazníky zaujme nejvíce. Agregát je spojený se šestistupňovou manuální převodovkou. Ta řadí přesně, avšak pohyb páky v drahách provází určité cvakání. O pohyb vozu se starají výhradně přední kola, "čtyřkolka" se nenabízí a nabízet nebude. Stejně tak se u tohoto modelu nepočítá s hybridní nebo plně elektrickou verzí.
Hluk pohonné jednotky je utlumený velice dobře, trochu více nás rušil ten přicházející od odvalujících se sedmnáctipalcových kol. Většina trasy vedla po městě a kvalitních silnicích v okolí německé metropole. Na dálnici jsme zavítali jen na pár kilometrů. Navíc na ní byl hustý provoz, takže rychleji než 150 jsme jet nemohli. Při "stotřicítce" motor točí 3100 otáček. Ve městě spotřeba činí zhruba sedm litrů. Při volnějším tempu na silnicích s limitem 100 kilometrů nám pak palubní počítač ukázal spotřebu 5,6 litru. To vůbec není zlé.
Naprosto stejnou spotřebu pak měl druhý den vůz vybavený turbodieselem 1,6. S ním jsme ovšem projížděli zhruba čtyřicet kilometrů dlouhou trasu napříč městem.
Další naše dojmy z vozu najdete v komentované fotogalerii:
