Hadraplán, prchající stan či prostě hadrák. To všechno byly přezdívky vozítka pro invalidy, které zkonstruovali bratři František a Mojmír Stránští.
Velorex je dnes kultovním vozidlem. Vznikl ale vlastně tak trochu jako z nouze ctnost. Za celým nápadem stál konstruktér František Stránský, který za první republiky dojížděl z České Třebové za prací do plzeňské Škodovky na motokole značky Sachs. Na cestu se musel vydávat v létě i v zimě, v dešti i na sněhu. A tak dostal nápad na vyrobení tříkolky. Toto vozidlo by ho přece jen lépe ochránilo před nepřízní počasí.
V roce 1939 ze Škodovky odešel a založil si v obci Parník u České Třebové firmu na opravy jízdních kol a motocyklů. Současně začal pracovat na vývoji motorové tříkolky.
Do práce se brzy zapojil jeho o deset let mladší bratr Mojmír. Jelikož měli k dispozici velké množství součástek pro jízdní kola, není divu, že první prototypy využívaly zejména je. Zatímco později se Velorexy proslavily mimo jiné díky povrchu z koženky, první prototyp měl na kostře duralový plech.
Pohon obstaral motor z motokola Sachs. Tvůrci během války vozítko postupně vylepšovali a zkoušeli i různé typy motorů. Podnikali i dlouhé jízdy. Údajně se vypravili až do Košic. Právě při takových jízdách jim údajně vadil rezonující duralový plech, a tak dostali nápad na vyrobení povrhu z látky nebo dokonce papíru na cukrové homole.
První vozidlo na zakázku vyrobili v roce 1948 pro jednoho místního čalouníka. Právě u tohoto vozidla se poprvé uplatnila koženka. Následovala tříkolka postavená pro tělesně postiženého holiče. Aby se mu lépe nastupovalo, neměla ani dveře. V té době vznikl taky původní název tříkolky OS-KAR. Šlo o využití písmen z poněkud kostrbatého označení Kára na ose.
Nakonec se právě schopnost vyrobit vozidlo zajišťující mobilitu tělesně postiženým, ukázala pro osud projektu bratří Stránských jako spásonosná. V padesátých letech totiž komunisté donutili drtivou část tehdejších živnostníků, aby své podnikání ukončili. To bratři nechtěli dopustit, a tak zašli na ministerstvo zdravotnictví a vyprosili si povolení na výrobu tříkolek pro tělesně postižené. V té době už měli připravené i řešení na vozidlo, které bylo možné ovládat jen pomocí rukou, tedy bez pedálů.
Sázka na invalidy byla šťastnou volbou
Aktivity bratří Stránských byly začleněny pod Velodružstvo Hradec Králové, které zřídilo v České Třebové pobočný závod. Dostal označení 08 Parník. Zakázky přiděloval Svaz invalidů a pár zaměstnanců, kteří tehdy s bratry Stránskými pracovali, zanedlouho přestalo stačit. Firma se proto musela z původních prostor na náměstí v Parníku přestěhovat do většího areálu. Volba padla na Solnici, kde byly k dispozici bývalá truhlářská dílna.
Šéfem firmy se stal mladší z bratrů Mojmír, František se věnoval konstrukci. Vozidla měla úspěch a vyrábělo se jich čím dál více. Jenže do chodu podniku zasáhla v roce 1954 smrt. Při jedné z testovacích jízd havaroval František Stránský a utrpěl smrtelná zranění. Jeho bratr smrt nesl velmi těžce a už se tolik nezapojoval do vedení firmy. Když pak navíc odmítl vstoupit do KSČ, byl ve funkce nahrazen Jaroslavem Ehlem.
Mojmír Stránský se poté věnoval různým konstrukčním pracím. Například vyvíjel ruční řízení pro elektromobily a domácí invalidní vozík. Také už koncem padesátých let zkonstruoval laminátové třímístné vozidlo. Myšlenku tříkolových vozidel neopustil až do konce svého života v roce 2011. Současně ale vlastnil řadu patentů ze zcela jiných oborů. Například pro Fatru Napajedla vymyslel bezpečnostní ventilek pro její nafukovací výrobky. Také se neustále snažil objasnit příčinu bratrovy smrtelné nehody. Byl přesvědčen, že za vším je snaha komunistů odklidit člověka, který se režimu nechtěl podvolit.
Rok 1954 byl současně důležitý i z hlediska názvu vozidla i jeho konstrukce. Velodružstvo se změnilo na VELO a tříkolka se pak jmenovala Velorex Oskar. Současně se nejdříve používaná devatenáctipalcová kola vyměnila na šestnáctipalcová.
V roce 1955 pak byl již název Oskar zcela vynechán a začalo se užívat jen označení Velorex. Přičleněn byl ještě číselný kód. Například 16/250 označovalo před lomítkem velikost použitých kol, za ním pak kubaturu motoru. Tím byl na počátku jednoválec Jawa. Velorexů s motorem 250 cm3 se vyrobilo do roku 1963 více než pět tisíc kusů.
Poté se začal používat motor Jawa 350. Takových tříkolek vzniklo mezi roky 1963 až 1971 téměř deset tisíc. Po určitý čas (v letech 1963 až 1964) bylo také možno objednávat Velorex s motorem o kubatuře 175 cm3. Těch dělníci smontovali celkem 1800 kusů. Záhy se ale ukázalo, že výkon tohoto agregátu je přece jen příliš malý. Existovaly také verze s dlouhou a krátkou střechou.
Více než tisícovka ročně
Vrchol zájmu o Velorexy nastal v polovině šedesátých let. Tehdy produkce ročně dosahovala 1300 kusů. Už řadu let se kvůli kapacitě původního prostoru některé komponenty vyráběly v novém závodě v Rychnově na Kněžnou. Svařování koster, čalounická dílna a kompletace však nadále probíhala v Solnici. Výrobní družstvo již také mělo nový název. Podle svého úspěšného produktu se také ono přejmenovalo na Velorex. Velorexy nesloužily jen v Česku. Exportovaly se například do Maďarska, Bulharska či Polska
V listopadu roku 1971 výroba klasické tříkolky skončila. Důvodem byla přece jen poněkud příliš jednoduchá a zastaralá koncepce vozidla. Pro invalidy už bylo tehdy možno upravovat třeba východoněmecký Trabant. Úspěch neměl ani čtyřkolový Velorex.
Pokusy o zkonstruování vozidla se čtyřmi koly probíhaly v Solnici už dlouho. Například již v roce 1959 existoval Velorex 1960, ale vzniklo jen 10 kusů ověřovací série. Do ztracena šel i projekt užitkového Velorexu z roku 1964, který měl označení 435 D. Tvary jeho přední části byly podezřele podobné Fiatu 500.
A tak nakonec poslední typ Velorexu, který si lidé mohli koupit, byl ten nejošklivější. Typu 435 O se údajně přezdívalo šedá pomsta. Zatímco povrch zadní části nadále tvořila koženka, blatníky a přední kapoty byly vyráběna z laminátu. Kvalita prý byla otřesná. Vozům za jízdy upadávaly dveře, výfukové zplodiny pronikaly do kabiny a podobně. Všechny konstrukční vady se nepodařily odstranit až do samého hořkého konce, který nastalo v září 1973. Tohoto Velorexu vzniklo 1380 kusů.
Název Velorex přesto existoval dále. Pod jeho jménem se vyráběly například motocyklové sidecary, díly pro jízdní kol i příslušenství pro automobily. Po pádu komunistického režimu se jednotlivé výrobní provozy osamostatnily. Mnohé z nich dodnes fungují a vyrábějí pod novými názvy. Družstvo jako takové bylo zrušeno v roce 1992. Právním nástupcem se stal Velorex Hradec Králové výrobní družstvo. I to však zaniklo likvidací. Stalo se tak v roce 2007.
Odkaz bratrů Stránských však žije dál. Každý rok se po celé republice koná množství srazů, na kterých jsou tříkolové Velorexy obdivovány davy příznivců.
Kingdom Come: Deliverance - recenze je na cestě, co vás zajímá?