Dlouholetá renovace veteránu skončila tím nejhorším možným způsobem. V podstatě na totálku ho zničila roztržitá řidička, která se navíc ke svému přešlapu nedokázala postavit čelem.
Pokud ke svým šestnáctinám dostanete starý vůz, o který pak v následujícím skoro půlstoletí s láskou pečujete, patrně to pro vás nebude jen tak obyčejný dopravní prostředek pro převoz z jednoho místa na druhé. Po tak dlouhé době se z něj stává prakticky člen rodiny, poklad s těžko vyčíslitelnou hodnotou, který se předává z generace na generaci.
Přesně takový automobil byl i v rodině Williama Smitha z Orange v Kalifornii. Černý Ford Model A z roku 1931 dostal jeho táta v roce 1973 jako narozeninový dárek. Bylo mu opravdu teprve šestnáct, ale auto se stalo nedílnou součástí jeho života. Jezdil s ním na střední školu, dělal mu společnost na univerzitě, a když bylo Williamovi osmnáct, převzal klíčky od Fordu on.
Také on dojížděl se stařičkým „Áčkem“ na vysokou školu a posléze dokonce i do práce. Možná si řeknete, že veterán tohoto typu by si zasloužil spíše dobře větranou a vytápěnou garáž, prachovku, případně lešticí pastu, v ideálním případě pak vyvýšený a dobře nasvícený podstavec někde v muzeu. Jenže ne všichni to vnímají stejně.
Spousta lidí tvrdí, že auta, jakkoli stará, by neměla být pouhými exponáty, ale měla by jezdit, zkrátka plnit účel, pro který byla stvořena. Stejně to viděl i William Smith, když nedávno Model A zaparkoval na ulici a šel do práce.
O něco později uslyšel zvuk nárazu a s neblahou předtuchou vyrazil ke svému vozu. Jak záhy zjistil, noční můry jeho rodiny se naplnily. Do zadní části stojícího Fordu vrazila řidička Toyoty Corolla. Smith přiznává, že ho ovládly emoce. „Myslím, že se tomu říká záchvat paniky. Rozplakal jsem se a třásly se mi nekontrolovatelně ruce,“ říká.
Náraz částečně odhodil vůz na přilehlý trávník a jak se zjistilo později, jeho následky byly opravdu zničující. Došlo k ohnutí nezávislého rámu i kardanu, roztržení bloku motoru, zničený byl diferenciál i všechna čtyři kola. Přední kapota odletěla asi tři metry do trávy a částečně to odnesly také vnější panely.
Pochopitelně je nutné zdůraznit, že když nic jiného, alespoň lze napsat, že se nikomu nic nestalo. Potíž je akorát v tom, že řidička danou situaci vůbec nezvládla a pokusila se z místa nehody ujet. Smith říká, že usedla zpátky za volant a pokusila se vycouvat, takže ji zablokoval. Odjet se ji nakonec nepodařilo i proto, že se její Corolla zachytila o levé přední kolo Fordu, přesto odmítla zůstat na místě.
Utekla po svých, daleko se ale nedostala. O dvacet minut později ji v nedaleké čtvrti chytla policie. Co bylo skutečnou příčinou této nehody, se bude určitě ještě nějakou chvíli vyšetřovat, ale podle nepotvrzených informací se řidička později přiznala, že v době nehody telefonovala. Tím samozřejmě nechceme tvrdit, že tomu tak skutečně bylo. Nechceme ani moralizovat a říkat vám, že mobil za volant nepatří. Soudný člověk si na tohle názor jistě udělá i sám.
Nehody podobného typu nepochybně zabolí, pokud máte k autům jen trochu kladný vztah. Pro rodinu Williama Smithe je to ale poněkud horší ztráta. Jejich Ford byl počátkem devadesátých let rozebrán v podstatě do šroubku, postupně renovován a definitivně se poslední detaily podařilo doladit teprve během posledního půl rok.
Smithovi se každopádně k nehodě postavili čelem a pokusí se zachránit, co půjde. „Táta není v žádném případě šťastný, ale vsadil mi do hlavy pozitivní myšlenku,“ říká majitel Fordu. „Přinejmenším jsme dostali příležitost vrátit auto opět do původního stavu. Protože když jsme ho renovovali naposledy, byla to to nejlepší doba, kterou jsme společně strávili.“