Jedno z prvních široce rozšířených SUV se dočkalo faceliftu. Otestovali jsme verzi s dieselovým motorem s automatickou převodovkou.
Kapitoly článku:
Ty tam jsou bezstarostné roky, kdy Honda CR-V spolu s o něco menší Toyotou RAV4 nerušeně panovala zprvu jen pomalu se rozvíjející kategorii všestranných „esúvéček“. Počátek prudkého růstu jejich obliby datující se zhruba do poloviny prvního desetiletí nového milénia „céervéčku“ jim ale přece jen přistřihl křídla. Třetí generaci CR-V ovšem rozhodně nezastihl v nedbalkách a zejména za oceánem je tenhle tradiční reprezentant svého žánru stále vysoce oblíben.
Zle se mu koneckonců nevede ani v českých luzích a hájích, kde od uvedení aktuální třetí generace (před faceliftem) našlo svého majitele přes 3 200 vozů, což jej řadí do popředí prodejních žebříčků dané kategorie. Nedávná omlazovací kůra na „céervéčku“ podle očekávání nenapáchala žádné revoluční změny a soustředila se na drobná vylepšení osvědčených řešení. Jednou z těch nemnoha zásadnějších novinek je inovovaný turbodiesel o objemu 2,2 litru s podivným novým názvem i-DTEC, který jsme ozkoušeli v kombinaci s k dieselu nově nabízeným pětistupňovým automatem známým třeba z Accordu.
Vzhled má stále své kouzlo
Ačkoliv CR-V není vyloženě líbivé auto (ba naopak řadu detailů lze shledat vyloženě ošklivou), našel jsem v jeho podivné vizáži zvláštní zalíbení a troufám si říci, že podobně na tom bude velká většina potenciálních kupců.
Třetí generace si zvenku na nic nehraje a víc než kdy dříve je u ní patrné, že na nějaké terénní dovádění nepomýšlí. Nebýt několika málo černých plastů po obvodu spodku auta, nedalo by se o možných „outdoorových sklonech“ hovořit vůbec. Nové nárazníky obsahují větší lakované plochy a jejich nový tvar každopádně působí propracovanějším dojmem, tedy alespoň pokud přijmete jejich neterénní filozofii. Ostatně když si člověk odmyslí zvýšený podvozek, dalo by se klidně mluvit o nějakém konzervativním kombíku japonského střihu, který ozvláštňuje několik typických „úchylek“.
Jednou z nich je oblá svažující se linie bočních oken, která svým sportovně ostrým sklonem vůbec nekoresponduje s tvarem zadní části karoserie v typickém střihu SUV. Další výraznou zvláštností je rozcapený černý nasávací otvor pod přední maskou, který nikoliv neopodstatněně budí dojem „jako by tam“ něco chybělo. Už tak vysoký předek zvolené řešení opticky ještě zvyšuje. Jenže co na tom, když právě tyhle detaily činí výraz „céervéčka“ patřičně osobitým - u Hondy prostě vědí, co mají mazlíčkové rádi.
Pro zákazníky je krom jisté nadčasovosti zvoleného řešení cennou skutečností i fakt, že honďácké „esuvéčko“ se narozdíl od mnohých konkurentů nezapletlo s žádným jiným, pokud možno evropským nápadníkem a nehrozí proto, že byste zpoza volantu svého CR-V v protisměru zahlédli jeho dvojníka s jiným logem na chladiči. Testovaný kousek navíc potěšil i novými desetipaprskovými koly o rozměru 18” (poprvé jsou kola z lehkých slitin standardně dodávána pro všechny úrovně výbavy) a decentní tmavomodrou metalízou.
Stárnoucí přístrojovku přebíjí výtečné pohodlí
Do japonského crossoveru se velmi snadno nastupuje do široka otevíranými předními i zadními dveřmi. Věrno své pověsti CR-V člověka od prvního nasednutí oblaží velkou vzdušností vnitřního prostoru a příjemnou domáckou atmosférou. Nezanedbatelný vliv na ni má ztvárnění stárnoucí přístrojové desky, která svým občasným „přetlačítkováním“ v některých partiích (zejména v okolí navigace) sice neslouží za ergonomický etalon, k téhle svébytné Hondě mi ale pasuje stále dobře. Slícování je prvotřídní a před vrzáním plasty do značné míry ochraňuje také bytelná konstrukce karoserie, která je nyní dle výrobce o 85 % tužší než dříve. Zajímavé pro oko je použití kruhového motivu na výplních dveří.
Z místa řidiče je velmi dobrý výhled a orientaci v manévrovacím prostoru ještě více usnadňují velká vnější zpětná zrcátka, parkovací senzory nebo couvací kamera. Její čočka na zadním víku bohužel zůstávala po většinu testu navzdory horkému počasí hustě zamlžena a pokud možno ještě znečištěna.
Přední sedačky jsou veskrze pohodlné, vyšší řidič si však vedle horšího bočního vedení, které mi u SUV moc nevadilo, může postěžovat na kratší sedák nebo otlak pravého kolene od nevhodně umístěného ostrohu přístrojové desky s řadící pákou - to už vadilo více. Nechybělo kožené čalounění a v případě řidičova křesla i všestranné elektrické seřizování, spolujezdec se musí spokojit s manuálními korekcemi polohy. O něco níže by mohly být umístěny střední loketní opěrky. Velmi dobře se drží obšitý trojramenný volant v typickém Honda stylu, ze kterého můžete snadno ovládat rádio a adaptivní tempovat.
Dva hlavní budíky jsou za všech okolností výborně čitelné, mezi nimi najdete na výšku situovaný informační displej s nejzásadnějšími informacemi a nastaveními. Viděno soudobými měřítky nesbírá mnoho bodů navigace, umístěná nad přehlednými ovladači topení. Na pohyb v menu si palubní inženýr jakž takž zvykne, ale grafika je opravdu předpotopní. Velkou pochvalu naopak zasluhuje výkonný audiosystém.
Praktickému účelu auta odpovídá solidní množství všemožných odkládacích prostor na menší i větší předměty, mezi nimiž vyniká dvoustupňový „kaslík“ před spolujezdcem a obří box mezi sedadly. V CR-V totiž zcela absentuje tradiční podlahový tunel, což je další skvělá zpráva pro prostornost kabiny. Do kolonky praktické vychytávky v okolí řidičova pracoviště lze dozajista zařadit i šikovné pátrací zrcátko hned vedle vnitřního zpětného, kterým dohlédnete takřka na jakékoliv zákoutí v autě, pocit nekonečného místa nad hlavou vám zase snadno zprostředkuje prosklená panoramatická střecha. Nejde sice otevírat, před ostrým sluncem budete ale díky neprůhledné cloně chráněni dostatečně.
Nad očekávání hodně místa najdete v druhé řadě sedadel, kde jsou k dispozici tři plnohodnotná místa. Tolik prostoru před koleny jsem naposledy viděl snad v Superbu a se svými 190 cm jsem se pohodlně usadil, i když přede mnou seděl podobně vzrostlý řidič. Také v příčném směru se pasažéři nemačkají a potěší i optimální výška sedáků nad podlahou. Trojice křesel přimáčknutých těsně k sobě bez výraznějších přechodů sice budí dojem monolitu, jejich variabilita je však nad očekávání dobrá. Sedadla lze sklápět ve třech polohách, překlápět dopředu a podélně posouvat v rozsahu 15 cm. Příjemné je, že sklopená opěradla není nutné zajišťovat žádnou soustavu špagátů, jak je tomu třeba u Škody Yetti, stačí šikovná plastová závlačka.
Poměrně velkoryse vyřešili v Hondě zavazadlový prostor. Rozměrnými dveřmi je dobře přístupný a má základní objem 442 litrů - to je po okna. Všemožnou manipulací se zadní řadou sedadel lze však postupně provést „upgrade“ až na 1 568 litrů (955 litrů po spodní hranu oken). Honda CR-V má samozřejmě trochu vyšší podlahu, tudíž nakládání příliš komfortní není, ale u takového auta to jinak ani nejde. Dlouháni nad 180 cm by si při nakládání měli dát pozor na hlavu neboť páté dveře se vyklápí jen o 5 cm výše. Výborná věc je bytelná police rozdělující zavazadlový prostor ve vertikálním směru zhruba na polovinu. Unese až dva padesátikilové pytle cementu (které tam samozřejmě nikdy nikdo dávat nebude) a lze ji snadno vyjmout. Pod podlahou dlí klasická dojezdová rezerva, nechybí ani několik obligátních prohlubní na drobné serepetičky.
Japonská Honda vedle automobilů a motocyklů vyrábí také samostatné motory, elektrogenerátory nebo zahradní techniku. Společnost založil v roce 1948 Soichiro Honda. Od roku 1950 to je největší světový výrobce motocyklů.
Honda Civic • Honda Jazz • Honda CR-V • Honda HR-V • Honda NSX • Honda E