Renault 12 (1969): čtyřicet let ve službě

Kapitoly článku:

• Solidní a prostorný, Návrat k tuhé nápravě, Technické údaje
• Rozšiřování škály verzí, Sága jménem Dacia, Videa

Solidní a prostorný

Již v roce 1965 bylo u Renaultu rozhodnuto začít vyvíjet nový model, který by vyplnil mezeru mezi typy R8 a R16. Projekt dostal označení 117 a byly pro něj stanoveny tyto požadavky: „Vůz musí být hospodárný a nepříliš složitý. Vyžadován je prostorný interiér s velkým zavazadelníkem, k pohonu postačí menší motor. Vozy musí být jednoduché na výrobu, aby je bylo možno produkovat po celém světě. Exportní trhy mají ocenit jejich spolehlivost, Francouzi pak komfort cestování. Mělo by se jednat o základ pro další karosářské varianty.“

Renault 12 s výbavou TL

Renault 12 byl produkován v karosářských verzích sedan a kombi a odborná a laická veřejnost na něm oceňovala zejména vnitřní prostor, komfort, elegantní proporce, jízdní výkony a nízké provozní náklady. Nabízel se kromě jiného i na severoamerickém trhu, kde jej však čekala jen kritika pramenící ale zejména ze skutečnosti, že vůz v porovnání s tamní konkurencí působil spíše jako zjevení nepodobné čemukoli jinému, co si tam zákazníci mohli pořídit. Renomovaný časopis Road and Track si stěžoval na „vlezlý hluk“, těžké řízení bez posilovače, výrazný aerodynamický svist a ubohý výkon ventilačního systému.

Renault 8 (1962): naposledy s motorem vzadu

Jiří Duchoň

Retro

Výroba Renaultu 12 v Evropě skončila v roce 1980, ale v jiných částech světa pokračovala ještě celá desetiletí. Roku 1999 se zastavila v Turecku, zatímco v Rumunsku běžela až do roku 2004, přičemž odvozený pick-up tam byl produkován ještě o dva roky déle. Kořeny designu Renaultu 12 se vinou do doby, kdy byl konstruován průkopnický hatchback R16. S ním typ R12 nakonec sdílel některé vzhledové prvky, ale po technické stránce se od většiny tehdejší produkce Renaultu lišil.

Návrat k tuhé nápravě

Vyznačoval se samozřejmě pohonem předních kol, ale jeho pohonná jednotka byla uložena podélně před přední nápravou, zatímco typy R4 nebo R16 jej měly až za ní. Jednalo se v zásadě o letitý, litinový čtyřválec používaný u Renaultu od roku 1962 od dob řady R8/10, ale pro použití v typu R12 narostl jeho objem na 1 289 ccm. Řadicí páka spočívala jednoduše na podlaze, zatímco R4 ji měl v palubní desce a R16 na sloupku pod volantem, ruční brzda se nacházela pod palubní deskou.

Vlevo komfortní a posílená verze R12 TS z roku 1972, vpravo praktická kombi

K celkově jednodušší konstrukci přispělo použití konvenční tuhé (byť relativně lehké) zadní nápravy, zatímco ostatní Renaulty v té době již používaly nezávislé zavěšení vpředu i vzadu. Renault 12 se světu představil na podzimním pařížském autosalonu v roce 1969 jako čtyřdveřový tříprostorový sedan v stupních výbavy L a TL, přičemž obě sdílely stejný motor o objemu 1,3 l a výkonu 40 kW. Lépe vybavené provedení se vyznačovalo například dělenými předními sedadly, loketními opěrkami na dveřích, osvětlením zavazadelníku a schránky před spolujezdcem, vyhřívaným zadním oknem nebo varovným osvětlením.

Renault 12 v dobových reklamách ze španělského, francouzského a tureckého tisku

Hned v následujícím roce byly uvedeny dvě významné novinky. Byly to velmi praktický „kombík“ a sportovně střižená verze Renault 12 Gordini. Ta byla osazena celohliníkovým motorem s objemem 1 565 ccm z modelu R16 TS, jenž byl opatřen dvěma dvojitými karburátory, zesíleným klikovým hřídelem a pětistupňovou převodovkou, díky které dosahoval rychlosti až 185 km/h. Mezi zajímavosti patří, že byl dodáván s kotoučovými brzdami na všech kolech (vpředu ventilovanými) a tužším pérováním a výhradně modrým lakem s dvojicí podélných bílých pruhů.