V době, kdy ještě nebyla kategorie vozů SUV natolik rozšířená, vzniklo patrně jedno z nejšílenějších SUV vůbec. A to nemluvíme pouze o šestici kol…
Než se pustíme do té šestikolové žluté obludnosti v galerii, musíme samozřejmě začít u samotného tvůrce této a mnoha dalších bizarností automobilového světa. Výstřední designér a konstruktér italského původu Francesco Zefferino Sbarro má dodnes na svědomí přes stovku zajímavých modelů a prototypů, které do světa křičí jediné: Fantazii se meze nekladou.
Hatchbacky, superauta, závodní vozy, volnočasová auta, motocykly, hot-rody a další absurdnosti, které spíše připomínají sbírku HotWheels angličáků než portofolio malosériové automobilky. Právě SUV Windhound (a jeho verzi Windhawk) však můžeme počítat za zlomový model, od jehož uvedení byl Sbarro už navždy označován za kreativního šílence.
Na konci 70. let byste na trhu nenašli zrovna širokou nabídku luxusních terénních aut. Dnes populární kategorie sportovně užitkových vozidel byla teprve v plenkách. Za průkopníka této kategorie v Evropě byste možná určili originální Range Rover. Jelikož se ale Sbarro nemusel obtěžovat s konformitou masové výroby, mohl se pokusit vytvořit mnohem unikátnější a ničím neomezenou představu teréňáku pro milionáře.
Jako základ pro Windhound si měl Sbarro zvolit konstrukci Mercedesu třídy G, kterou nutno podotknout razantně přepracoval a doplnil ji o vlastnoručně navrženou karoserii s pořádně širokými blatníky a vzezřením opravdového siláka. Nabídka pro excentrické milionáře zahrnovala tří- nebo pětidveřové provedení a během produkce se objevila i dvojice rozdílných předních masek s kulatými a později hranatými světlomety. A nepředbíhejme, tyto kusy měly stále pouhou čtveřici kol.
Když je řeč o malosériové produkci, Sbarro mohl samozřejmě zájemcům nabídnout širokou úroveň personalizace. Různé typy koženého čalounění a dřevěného obložení, možná výbava ve formě elektricky nastavitelných a vyhřívaných sedaček, klimatizace, audiosystému s CD přehrávačem, stavitelného hydraulického podvozku, palety barev karoserie a rozdílných designových prvků a tak dále.
Podobně se hledělo i na techniku. K původu šasi pod kapotou nejlépe seděl 6,9litrový osmiválec od Mercedesu, ale někteří zákazníci raději zvolili lehčí třílitrový šestiválec od BMW a určité exempláře měly využít i motory z amerických Jeepů. Nechyběl samozřejmě pohon všech kol s uzávěrkou a redukční převodovkou. U jednoho kusu požádal zájemce o výfuky motoru vyvedené na střechu. A Sbarro tento požadavek bez rozmýšlení splnil (viz galerie).
Nejbizarnější specifikací Windhoundu byl ovšem model 6x6, jehož stavbu si v roce 1979 soukromě zažádal tehdejší král Saúdské Arábie Chálid bin Abd al-Azíz. Nejenže byly terénní schopnosti vozu posunuty na další úroveň doplněním třetího páru kol, monstrózní SUV bylo určeno především k pohodlnému lovu a sokolnictví za jízdy.
Windhound 6x6, často nazývaný i jako Windhawk, byl totiž vybaven stahovací střechou, a hlavně, výsuvnými sedačkami do výšky 80 centimetrů, aby mohl panovník z vozu pohodlně střílet nebo vypouštět své sokoly za kořistí. Mimo standardní luxusní výbavu se tak uvnitř nacházela i lednička pro skladování masa.
Šestikolku poháněl rovněž zmíněný osmiválec od Mercedesu a k celodenním vyjížďkám po saúdských pláních dostalo auto i velkou palivovou nádrž o objemu 350 litrů. Maximálně se prý tato lovecká specifikace dokázala rozjet až na 200 km/h.
Windhoundu se nakonec vyrobilo okolo desítky kusů včetně jeho šestikolové verze. V dnešním světě neutuchajícího „boomu“ vozidel SUV a jejich už vcelku nepřekvapivého designu je tak výtvor Francesca Sbarra opravdovou raritou, na kterou se často zapomíná.