Common-railová revoluce v koncernu VW postihla i „eko” modely Škodovky. Jak si s českým jezevčíkem rozumí naftová 1,6?
Kapitoly článku:
Škodovácký vlajkový křižník je už náš starý známý. V roce předloňském a loňském jsme vás prostupně seznámili s klasickým sedanem i šviháckým kombi. V obou případech jsme jezdili s moderním common-railovým dvoulitrem 2,0 TDI se 125 kW, který postupně zcela nahradil dílem mýty opředené „pédéčko“ 1,9 TDI a dílem dříve používaný šestiválec 2,5 TDI. Nová „dvounulka“ ale není jedinou vznětovou novinkou posledních dvou let. Ještě ostřeji sledované bylo zejména u nás uvedení šestnáctistovky 1,6 TDI CR. Právě tenhle motor se stal v různých výkonových modifikacích základním naftovým kamenem u Octavií, Fabií i Roomsterů. Jeho variantou se 77 kW jsme se obšírně zaobírali v testu Oktávky i recenzi Fabie, nyní je na řadě i slovutný Superb.
Instalace skromné jednotky do více jak jedenapůltunového jezevčíka budí u leckoho celkem pochopitelný shovívavý úsměv a i my jsme byli nadmíru zvědavi, jak se malé „tédéíčko“ s kolosem popasuje. Aby to bylo trochu zajímavější, otestovali jsme jako jedni z prvních ekologický model GreenLine pro modelový rok 2011. I v jeho případě byl dříve standardem klasik 1,9 TDI PD, který jsme též kdysi projeli. Nástupce však slibuje leckterá zlepšení ekologických a ekonomických charakteristik, jakkoli označení GreenLine ostatně není u Škodovky ničím novým. Když s nostalgickým povzdechnutím pomineme někdejšího zeleně lakovaného Favorita, je tu dnes kompletní modelová paleta s tímto přízviskem - v době hrátek konkurenčních značek s automobilovými euronormami nesmí v nabídce hlavního domácího producenta něco podobného chybět.
Ve znamení zelelonobílé
Už v době, kdy jsme měli v testu lahvově tmavozelený sedan, se dvojkové Superby zvládly na našich silnicích velmi slušně etablovat. Poněkolikáté v posledních dvou dekádách tím prokázaly, že otázka vzhledu není pro našince rozhodující a prim jednoznačně hraje praktičnost. Na neforemnou zadní partii se pohlíží jako na holý fakt, ostatně co také dělat jiného. Předek je přitom stále neokoukaný a svou přísnou podmračeností se k velkému manažerskému korábu ideálně hodí. Jeho implantace na předek Octavie už však zdaleka tolik nadšení nevzbuzuje. Ale zpět k verzi GreenLine.
Svoje ekologické záměry si neschovává pod pokličku, ale jsou patrné už navenek. Na první pohled si povšimnete neobvykle malých kol rozměru 205/55 R16, která mají zmenšený valivý odpor. Dalším osvědčeným receptem u „zelených“ modelů je snížení podvozku (resp. použití sportovního), v případě Superbu se karoserie přiblížila zemi o 15 mm. Co oko nevidí je aerodynamicky optimalizovaná spodní část auta, která spolu s nepatrnými úpravami v přední části vozu zlepšuje obtékání vzduchu. Stejnému bohulibému efektu má přispět i nenápadné křidélko na hraně víka kufru.
Kdo by i tak byl na pochybách, s kým má tu čest, jsou tady zelené štítky GreenLine v masce chladiče, na předních blatnících a zadním čele. Oproti dříve testovanému sedanu mě potěšil detail v podobě instalace plnohodnotné „ploutvičky“ radio antény, která nahradila dřívější hybrid ploutve kombinované s klasickým prutem. Andělskou nevinnost testovanému kousku dodával fešný sněhobílý lak karoserie.
Vysoký standard i v levnějším provedení
Zajímavostí eko-škodovek značených přídomkem GreenLine, je skutečnost, že nejde o samostatný stupeň výbavy, nýbrž je lze kombinovat s běžně dostupnými výbavami vyjma špičkové Exclusive. Náš Superb byl osazen druhým nejlevnějším interiérem zvaným tradičně Ambition.
Ani v tomto případě ale nebudete ochuzeni o žádný význačný výdobytek soudobé komfortní techniky, který lze v dané třídě očekávat. Nechybělo namátkou elektrické ovládání všech oken a zrcátek, dvouzónový climatronic s výdechy v zadní části interiéru, chlazená schrána před spolujezdcem, velký multifunkční ukazatel MFA v přístrojovém štítu (zobrazuje i teplotu oleje), logicky tempomat nebo příplatková navigace Amundsen s dotykovým displejem. Oproti dražším výbavám „náš“ Superb neměl všestranné elektrické nastavování sedaček, jejich vyhřívání, nebo záclonky v zadních oknech. Ani za příplatek si však u zeleného modelu vzhledem k úsporám nemůžete dopřát třeba střešní okno nebo elektricky vyhřívané přední sklo.
Tradičně střídmou neokázalou přístrojovku krášlila jen nenápadná hliníková linka a pár stříbrných obrouček. V našem případě byla sedadla potažená hrubou tkaninou kombinující jednoduchý šedý vzor uprostřed a černou barvu na krajích. To nic nemění na tom, že se v nich sedí velmi pohodlně, přestože u podobně velkého auta bych očekával pohodlnější čalounění - to vynikne hlavně vzadu. Ale to už je stará známá písnička podobně jako ta o prostorových orgiích v celém autě. Byly už o tom popsány stohy mediálních materiálů, ale ten pocit, kdy má řidič sedadlo posunuté úplně dozadu a vy (já 190 cm) si za ním stejně takřka natáhnete nohy, se prostě neochodí. Stejně obecně známé je ale i žehrání na jen průměrný prostor v příčném směru.
Kufr Superbu, to je vedle 565 litrů základního objemu především vychvalovaný systém otevírání kufru Twin Door kombinující charakter sedanu a liftbacku. Má to opravdu něco do sebe. Snad jen způsob jeho otevírání by šlo zvládnout logičtěji, protože chcete-li auto otevřít jako liftback, musíte jednotlivě zmáčknout dvě tlačítka na spodku víka. Lepší by bylo oba způsoby otevírání mezi tlačítka jednoduše rozdělit.
Jen výjimečně bude asi majitel Superbu sklápět zadní sedačky, ale pokud tak učiní, dostane se mu nekonečných 1 700 litrů celkového objemu. Nechybí ani možnost protáhnout delší předměty do interiéru v místě zadní středové loketní opěrky. Narozdíl od běžného Superbu nenajdete v GreenLine plnohodnotnou rezervu, nýbrž jen nepopulární lepící sadu. Důvod je u eko-auta nasnadě - úspora hmotnosti. Na druhou stranu, toto možné minus přidává 30 litrů zavazadlového prostoru k dobru oproti Superbu s plnohodnotnou rezervou.