Není lepšího způsobu jak využít jednoho z posledních pěkných víkendů, než se projet klasickým italským strojem.
Kapitoly článku:
Ryzí italská tradice
Řada znalců a milovníků klasických vozidel považuje italská auta za ta nejkrásnější a nejušlechtilejší a jejich skupina je pochopitelně dosti silná. Vkus, vynalézavost a úcta k umění prostupují od nepaměti životem italského tvůrce v každémohledu jeho snažení, takže i soudobá italská tradice „kumštu“, módy či užitého umění patří ke světovým fenoménům. Ital tvoří srdcem a svými emocemi a intuicí, pravda bohužel i v momentech, kdy by měl zaznít spíše rozum, takže hrozí možnost, že jeho skvostný a jinou národností nedosažitelný výtvor bude omezen na svojí funkčnosti nebo spolehlivosti. Vzpomeňme třeba Bugattiho, který byl spíše sochařem než inženýrem, pročež některými „margináliemi“ včetně brzd nebo mazání a údržby motoru s pevnými hlavami neztrácel mnoho času. Každý detail jeho automobilů byl však geniálně čistou konstrukcí a skutečným uměleckým dílem, které odpovídalo dobovému pojetí sochařství a architektonického konstruktivizmu. Bugattiho stroje navíc i díky tomu v meziválečné éře kralovaly trhu sportovních vozů i závodům Velkých cen nejen svým nedostižným, ryze technicistním a účelným designem, ale především brilantními jízdními výkony.
Zdánlivě jsem odbočil, ale odkaz italských mistrů pokračoval i v padesátých a šedesátých letech, kdy panovala italská dominance ve vývoji techniky a automobilového designu. Rozpoutám zřejmě polemiku se zarytými zastánci renomované britské nebo sílicí německé školy, ale jen málokterý anglický automobil z této doby obstojí v porovnání s výrobky Alfa Romeo, Lancia, Ferrari nebo koneckonců i Fiat. Z techniky stojí za zmínku kupříkladu samonosné karosérie Vincenza Lancie nebo pětistupňové převodovky či dvouvačkové motory, které před půl stoletítm vykazovaly podobné výkonové hodnoty jako objemově srovnatelné motory dnešní.
Neradostné postavení
Modelová řada Alfa Romeo 2600 byla představena takřka v plné své šíři na ženevském autosalonu v roce 1962, ale na první pohled se jednalo v podstatě jen o dílčí modifikaci dosavadní řady 2000. Ta byla přitom uvedena roku 1958 a sama byla jen modernizovanou verzí typu 1900 z roku 1950, což z řady 2600 nedělalo zrovna supermoderní model. Ekonomická situace totiž nebyla nikterak příznivá, většinu svých omezených prostředků proto Alfa Romeo zaměřila do vývoje svého zcela nového středního typu Giulia (což se později ukázalo být velmi prozíravým tahem) a zástavba nového motoru do konvenčního podvozku tak byla v podstatě vším, co pro svoji prestižní řadu mohla udělat. Typ 2600 tehdy na následujících šest let převzal štafetu vlajkové lodi značky Alfa Romeo a i přes svoji příbuznost s modelem 2000, od něhož jej výrazným způsobem odlišoval právě použitý motor, byl do značné míry přelomovým vozem. Jednalo se totiž o poslední řadový šestiválec Alfa Romeo s dvojicí vačkových hřídelů v hlavě. Tato koncepce, značkou pilována již od dvacátých let, musela totiž záhy ustoupit cenově dostupnějším variantám čtyřválcovým. Řada 2600 nebyla obchodně nijak úspěšná, a to především díky své vysoké ceně, odpovídající vrcholu nabídky.
Modelová řada
V Ženevě se tehdy představily hned tři varianty nové řady 2600, které byly symbolem zlatého věku synergie italských karosářských škol. Čtyřdvéřový sedan Berlina vyráběli v Alfě sami, kabriolet Spider 2+2 byl dílem Carozzeria Touring, přičemž Bertone se podepsal pod čtyřmístné coupe Sprint, které vidíte na připojených snímcích. V následujícím roce Bertone představil otevřené provedení svého kupé, to však nepřekročilo stádium prototypu. Frankfurtský autosalon roku 1965 se pak stal svědkem premiéry Zagatova provedení 2600 SZ (Sprint Zagato) a omezené „šestiokenné“ série sedanu 2600 De Luxe z produkce tvárny OSI. Vyprodukováno bylo celkem 6999 variant Sprint a 2255 Spiderů.
Nový motor
Význačnou novinkou se stala zcela nová pohonná jednotka. Jednalo se o celohliníkový, mírně podčtvercový řadový šestiválec s objemem 2 584 ccm a dvěma vačkovými hřídeli v hlavě, jenž nahradil dosavadní, letitý čtyřválec s litinovým blokem. Pod kapotou sedanu Berlina byl osazen dvojicí karburátorů (kompresní poměr 8,5:1, výkon 130 koní), zatímco dvoudvéřové verze Spider, Sprint a Sprint Zagato disponovaly třemi dvoustupňovými, horizontálně situovanými karburátory, které jsou dobře patrné z přiložených snímků a šestiválci umožnily dosáhnout při kompresi 9,0:1 výkonu 145 koní (165 koní u Sprint Zagato). Pouze luxusní provedení De Luxe z dílen OSI bylo k dispozici se dvěma a na přání třema karburátory. V závislosti na počtu použitých karburátorů dosahovaly vozy rychlosti 175, resp. 200 km/h, modifikace Sprint Zagato pak až 215 km/h, což byly ve své době znamenité výkony.
Použití výkonnější pohonné jednotky však s sebou nepřinášelo jen výhody. Vzhledem k delší a těžší pohonné jednotce se prodloužila příď vozu, ale také její zatížení. To se sice projevilo příznivě ve stabilitě v přímmém směru, ale jízdní vlastnosti se celkově mírně zhoršily. Protože řada 2600 tvořila vrchol nabídky značky, očekávání zákazníků i novinářů byla snad až příliš velká. Ti například upozornili na to, že použité pneumatiky o šířce 165 mm byly jen o centimetr širší než ty použité na Giulii, přičemž typ 2600 byl podstatně výkonnější a těžší. Při zohlednění zcela nového podvozku u modelu Giulia nevyznělo silniční srovnání pro řadu 2600 nikterak příznivě.