Podle Enza Ferrariho je Mille Miglia nejkrásnější závod na světě. Už po prvním dni je nám jasné, že to nebyly jen plané patriotické řeči.
Závod Mille Miglia se mezi lety 1927 a 1957 konal čtyřiadvacetkrát. Během posledního ročníku došlo k tragické nehodě řidiče Alfonsa de Portago a navigátora Nelsona, což vyústilo ve zrušení závodu v jeho klasické podobě. V posledních letech se závod vrátil, ovšem místo ostré jízdy přes větší část Itálie se jede jako setinová rallye.
Vzdálenost ovšem zůstává podobná: tisíc římských mil (1483 kilometrů). Letošní ročník je zajímavý tím, že se jede opačně. Z Brescie do Říma vnitrozemím a nazpátek po pobřeží. Letos je pro nás ale ještě zajímavější, protože jsme vůbec poprvé jeho součástí a máme příležitost prožít celý tento úchvatný motoristický cirkus na vlastní kůži.
Již teď pracujeme na materiálu, který vám tento jedinečný závod snad co nejdříve přiblíží. Vyjádřit totiž slovy to, co tady prožíváme, bude dost těžké. Pro nakousnutí se tedy jen každý den krátce pozastavíme nad tím, jak probíhala předchozí etapa.
Středeční etapa startovala ve 13:30 z Brescie, druhého největšího lombardského města. Pokračovala přes města Motirone, Cremone, Busseto a Parma, kde se přes průsmyk La Cisa spustila do Parzamy a následně do cílové destinace Viareggio, kde etapa skončila. Letošní ročník se registrovalo 392 posádek. Oficiálně účastnit se mohou vozy vyrobené v letech 1927 až 1957. Najdete tu ale i stovky novějších aut, které jedou neoficiálně.
Třeba Ferrari tu má svou Tribute Show, takže máme z první ruky i takové skvosty, jako F50 nebo závodní 550 na značkách. Celkově je to 120 aut včetně exkluzivních kousků z uplynulých let. I řada místních ale sedne do svého Porsche 911 či staršího Ferrari a připojí se k nám.
Z Brescie jsme vyrazili s první desítkou vozů. Všude, kudy projíždíme, jsou davy lidí. Mille Miglia je svátek. Malé děti mávají, starci se usmívají. Malými uličkami města držíme tempo se závodníky. Červenou na semaforech ignorujeme a tachometr se blíží ke stovce. Naše Škoda Superb 2.0 TDI, kterou máme na závod zapůjčenou, není přes zuřící stará auta vůbec slyšet. Některá auta jsou skutečně ohlušující.
Průsmyk La Cisa se řadí k největším zážitkům dne. Auto jsme zaparkovali na vršku a poslouchali, jak z dálky hrozí roj závodních vos. Vidíme vrcholy několika zatáček a těsně pod námi je krásná vracečka. Závodníci si neberou servítky a jedou naplno. Uzoučká kola žadoní o trakci a využívají celou šířku silnice. Neskutečná podívaná.
Do cíle jsme dorazili zhruba s první padesátkou vozů v deset večer. Poslední vozy se do cíle dostávají až hluboké noci. S krátkou pauzou na oběd jsme tedy jeli osm hodin a najeli necelých 400 km. Z toho většinou ostrým tempem přes okresní silnice a města.
Drtivá většina vozů dojela do cíle po vlastních, ale některé to už během prvního dne vzdaly. Když se je v depu nepodaří dát dohromady, mají smůlu. Závodníků je ale pořád dost a dnes nás čeká jízda pobřežím až do Říma.