Kapitoly článku:
Jestliže chcete poznat antické Řecko, není lepší lokalitou v této balkánské zemi, než Peloponéský poloostrov.
Protože severní část země už dobře známe, vloni jsme se například vypravili až k hranicím mnišského státu Athos na Chalkidiki, naplánovali jsme letos cestu právě tam. Autem, protože tento způsob dopravy dává možnost vyjet právě tehdy, když se to hodí vám a ne cestovní kanceláři, případně letecké společnosti. I na místě jste pak pánem svého času. Pokud by se náhodou zhoršilo počasí (což se ale v červenci v Řecku nestává skoro nikdy), můžete jet na výlet, kam se vám zlíbí. Navíc náklady na něj jsou pak řádově menší, než kdybyste se nechali zlákat na akci organizovanou cestovní kanceláří.
První polovina naší cesty do přímořské vesničky Kalo Nero nebyla příliš šťastná. Hned po najetí na dálnici na pražském Chodově z rádia slyšíme, že porouchané vozidlo amerického vojenského konvoje zablokovalo komunikaci v její zúžené části. Nezbývá tedy, než odbočit a objet kritické místo po venkovských silnicích. Nabíráme pár desítek minut zpoždění, a když se u Trhového Štěpánova zařazujeme zpět na prokletou D1, právě tudy šnečí rychlostí projíždí část amerického konvoje.
Jednou ze zastávek při našem cestování byl i Korintský průplav
Následující stovky kilometrů jsou bez větších problémů, i když jízda zúženými úseky na zbytku dálnice mezi Prahou a Brnem řidiči na klidu nepřidá. Slovensko a Maďarsko projíždíme také hladce. Nemusíme zastavovat ani kvůli nákupu elektronických dálničních známek, neboť jsme se již v předstihu koupili v ÚAMK. Na deset dní, což byla přesně doba vypočítaná na naši dovolenou, stojí dohromady 650 Kč.
Ještě před příjezdem na obávaný hraniční přechod mezi Maďarskem a Srbskem, si všímáme na dálnici informační tabule, že čekací doba k hraniční kontrole je tři hodiny. Rychle tedy odbočujeme a objíždíme inkriminované místo přes hraniční přechod u městečka Tompa a na dálnici směrem na Bělehrad se napojujeme u Subotice. Znamená to opět pár desítek kilometrů navíc, ale uspořený čas je dobře dvě hodiny.
Průjezd Bělehradem je v sobotu večer také poměrně hladký, byť zdejší obchvat v některých úsecích připomíná spíše tuzemskou okresku té nejhorší kvality.
Dva protektory za 13 000 Kč
Velký problém však přichází krátce po minutí městečka Razanj. Zastavujeme na jedné z benzinových stanic, protože je nám jasné, že zásoba paliva v nádrži nám nepostačí pro dojezd k levné naftě v Makedonii. Bereme 20 litrů, platíme kartou a v připojovacím pruhu na výjezdu najednou slyšíme obrovskou ránu. Řidič, který se díval do levého zpětného zrcátka, aby se bezpečně napojil do pravého dálničního pruhu, prostě přehlédl obrovskou nijak neavizovanou díru u pravého okraje a prorazil bočnice pneumatik obou pravých kol.
V první chvíli jsme si mysleli, že je problém pouze vpředu, ale záhy jsme si všimli. že vzduch mizí i ze zadního kola. V tuto chvíli je sobota půl desáté večer, do cíle cesty zbývá ještě dost přes tisíc kilometrů a v kufru je pouze jedno dojezdové kolo. Rychle si všichni oblékáme reflexní vesty, dva členové rodiny jdou zpět k benzince získat informace o blízkém pneuservisu a koupit opravný sprej.
V tu chvíli jsme ještě doufali, že zadní kolo půjde alespoň provizorně zalepit a dokážeme se sami dostat pro nové pneumatiky. Záhy se ukazuje, že to byla bláhová naděje, a tak nezbývá než vzít zavděk nabídkou majitele odtahové služby, který shodou náhod (ale podle nás cíleně) čekal na rito právě na této čerpací stanici. Za šedesát euro nás nakládá a odváží do Bosch servisu ve zmíněné Razanji. Předtím se ještě ptáme, že zde budou mít vhodný plášť na náš vůz (rozměr 235/45 R18) a dostává se nám ujištění, že ano, že součástí je prodejna pneumatik.
Když se tam před půlnocí konečně dostáváme, překvapuje nás, že tady čeká šest chlapů. Jak si asi můžou vydělat, kolik tu asi mají v noci na neděli práce, napadá nás. Vysvětlení přichází vzápětí. Ze skladu přinášejí dva protektory značky Profil a sdělují nám cenu - 265 euro za jeden. Nic jiného prý nemají. Sice v danou chvíli nevíme, jaká je jejich skutečná cena (až později jsme zjistili, že v ČR stojí 1250 Kč), ale je nám jasné, že je to značně předražené a navíc pak v ČR budeme muset koupit další pár již značkových pneu. Připomínáne, že původně byly na autě čtyři pneu Pirelli Cinturaro.
Jenže, co jiného dělat? Napadá nás jen jediné, nechat se odtáhnout do šedesát kilometrů vzdálené Niše, tam počkat do pondělí a pak koupit dvě odpovídající pneumatiky. Snažíme se smlouvat, ale dosáhneme pouze na cenu 500 euro celkem i s montáží. Se skřípěním zubů tedy nakonec souhlasíme a v půl druhé ráno je celá záležitost za námi.
I když víme, že to není nejlepší nápad, a původně jsme chtěli minimálně na tři hodiny v tento čas auto odstavit a spát, pokračujeme v jízdě. Naštvání by nám stejně nedovolilo usnout. Navíc si říkáme, že alespoň v noci a v časném jitru snáze projedeme dva zbývající hraniční přechody - mezi Srbskem a Makedonií (Presevo - Tabanovce) a Gevgelija-Evzoni na pomezí Makedonie a Řecka. Nakonec však ale na druhém zmiňovaném stejně v již pálícím ranním slunci trávíme hodinu v koloně popojíždějících aut.
Až dosud jsme na mýtném platili poměrně málo. Průjezd Srbskem nás v osobním autě přišel cca na 12 eur. Oželeli jsme i 4,5 eura v Makedonii, přestože tamní dálnic skýtá časté výmoly, zlomy a další pasti, na kterých reálně a zcela nenadále hrozí velký defekt pneumatiky, zavěšení kol, případně i olejové vany. Na druhou stranu, Makedonie láká motoristy velmi vstřícnými cenami pohonných hmot. Litr nafty jsme čerpali za 46 dinárů, což je v přepočtu 20 korun. Tamější nafta nám pak navíc vydržela až do cíle cesty.
Řecké dálnice jsou drahé
Řecko je ale jiná písnička. I když úsek od hranic k Soluni (Thessaloniki) zatím zpoplatněn není, mýtnice se již staví a lze předpokládat, že příští rok budeme platit zde, hned za Soluní platíme první eura. Mýtnice náš postup během zhruba sedmisetkilometrové pouti po řeckém území zpomalují každých dvacet až čtyřicet kilometrů. Celkem jsme na nich zanechali 38,6 eur a stejnou sumu pochopitelně i při cestě zpět. Kdybychom zvolili možnou západnější variantu trasy, asi bychom něco ušetřili. Jenže cesta kolem Atén a pak přes Korintský průplav se nám jevila jako plynulejší.
I když je oficiálně rychlost na dálnici 120, značky ji občas zvýšily...
Na druhou stranu je třeba říci, že řecké dálnice jsou kvalitní, je na nich minimum uzavírek, provoz je velmi mírný a přestože je oficiální maximální rychlostní limit na těchto komunikacích v Řecku stanoven na 120 kilometrů v hodině, leckde ho značky zvyšují na stotřicítku. Líbilo se nám také množství malých odpočívek s nově vybudovanými, a poměrně uklizenými záchody.
Pár radarů sice instalováno je, většinou ovšem řidiče před možným měřením pouze varují nápisy, samotné zařízení zatím namontováno nebylo. Fyzické měření policejním vozem jsme zaznamenali jen jednou. Bylo to ovšem docela zákeřné - v klesání a policisté se ukrývali ve stínu pod mostem.
Do cíle do objednaného hotelu jsme pak dorazili v půl třetí odpoledne našeho času, tedy v půl čtvrté řeckého. Zatímco teploměr v autě u Atén ukazoval místy i 43 stupňů, tady na západním pobřeží bylo pouhých a relativně příjemných 35.