V dáli slyšíme mohutný řev čtyřválce Ferrari a vzápětí se blíží monopost s číslem 38. Je to naposledy, co Mike Hawthorn projíždí cílovou rovinkou. A čáru překračuje jako první. Pro Hawthorna je to běžný rituál, pro Aurelia Lamprediho a jeho konstruktéry velká úleva. Konečně! Ferrari 553 Squalo dojelo pro zlato. Forza Ferrari! Ačkoli... forza v tomto případě? Příběh začíná. Rok 1954 nebyl ani „forza“, ani „Ferrari“. „Jenom pech,“ tvrdí fanoušci, protože ve Ferrari nestavěli špatná auta. Přesto je to sezóna, na kterou by každý milovník vozů Ferrari nejraději zapomněl.
Vzhledem k zářivým úspěchům závodních vozů Ferrari není ve většině publikací místo pro horší auta, jakým byl třeba Squale, o němž bude řeč. Ostatní vozy Ferrari, zejména třídy Grand Turismo, se na stránkách objevují v řadě pohledů a rentgenových kreseb, ale na méně povedené stroje se zapomíná. Proto se o voze Squalo (italsky „žralok“) takřka nikde nic nedozvíte. Toto povídání by proto mělo být pokusem o jakousi jeho rehabilitaci. To auto je zajímavé a má řádnou historii, včetně vítězství. A navíc není ani tak ošklivé, jak se často tvrdí!
Zrození žraloka
Z pramenů se dozvídáme, že na sklonku roku 1953 byly vyrobeny dva vozy Squalo s čísly podvozku 1 a 2, jež odpovídaly tehdy platné Formuli 2. Podčtvercový čtyřválec měl zdvihový objem 1 997 ccm. Blok válců byl odlit v jednom celku s klikovou skříní a motor byl plněn dvěma dvojitými karburátory Weber 50 DO4. Aby se předešlo negativním vlivům vibrací na přívod paliva, byl benzín veden gumovými hadicemi. Ve voze byla instalována dvě magneta, jež uváděla v život celkem osm zapalovacích svíček. Sací a výfukové ventily svíraly úhel rovných 100 stupňů.
Juan Froilan Gonzales a Mike Hawthorn vezou svá Squala na startovní rošt v Reims-Gueux před startem Velké ceny Francie v roce 1954.
Výkon byl přenášen na zadní kola přes čtyřstupňovou převodovku, jež tvořila jeden celek s rozvodovkou. Podvozek byl tvořen prostorovým rámem z tenkých ocelových trubek. Přední kola byla zavěšena na dvojitých lichoběžníkových ramenech a pružena příčným listovým perem, zadní kola nesla soustava tvořená tuhou nápravou typu De Dion a dalším listovým perem.
Squalo mělo kratší rozvor a bylo také nižší než úspěšný typ 500. Typický tvar dávala vozu instalace dvou palivových nádrží podél prahů a absence nádrže na obvyklém místě v zádi. Oba vozy byly testovány v rámci tréninků před Velkou cenou Itálie ještě v roce 1953 a za volanty se vystřídali Alberto Ascari, Luigi Villoresi a Umberto Maglioli. Ascari s Villoresim se nakonec rozhodli pro spolehlivé vozy typu 500, protože Squala se zdála být nestabilní a neposlušná. Olej se přehříval, zatímco výkon motoru nebyl nijak přesvědčivý. Obě Squala tak byla svěřena Magliolimu a Carinimu.
Maglioli se startovním číslem 10 závod ukončil jako osmý, zatímco Carini s číslem 12 musel odstoupit kvůli poruše motoru. S tímto problémem se v příběhu Squala setkáme jěště několikrát. Pro rok 1954 byly motory v obou vozech zvětšeny převrtáním a prodloužením zdvihu na hranici 2,5 l, aby vyhověly novým předpisům pro Formuli 1. Zároveň vůz dostal třetí palivovou nádrž v zádi a podvozek prodloužený o nějakých šest centimetrů. Stávající karburátory byl nahrazeny Webery 58 DCOA3 a zvětšené motory údajně dávaly nějakých 240 koní při 7 500 ot./min.
Ve Formuli 1 o nic lépe
Tyto změny se však na povaze vozů projevily jen minimálně. Auta zůstávala při jízdě nervóní a při intenzivním brzdění je bylo obtížné ovládat. Nešikovné jízdní vlastnosti byly z velké části zapříčiněny koncentrací hmotnosti mezi nápravami. Při jízdě na hraně Squalo, na rozdíl třeba od typu 625, nevarovalo řidiče s dostatečným předstihem před blížící se mezí adheze. Řidič musel spíše předvídat reakce auta, než aby čekal na jeho chování a reagoval na ně. Zatímco takový Juan Froilan Gonzales dokázal náladovost Squala ovládnout a dokonce do ní vtisknout vlastní řidičský styl, Fr. Guiseppe „Nino“ Farina dlouho odmítal s tímto autem se prát.
Velká cena syrakusská, jež se jela 11. dubna téhož roku na Sicílii, byla pro Squala zklamáním. Vše začalo již v tréninku, kdy Nino Farina neopravitelně poškodil motor vozu číslo 1 (startovní číslo 2). Větší drama se odehrálo v samotném závodě, kde se Gonzales na voze číslo 2 (startovní číslo 4) pokoušel zachránit Hawthorna z hořícího vozu typu 625, jehož palivová nádrž po předchozím střetu explodovala. Hawthorn přežil, nicméně Gonzales zastavil příliš blízko jeho stroje a oba vozy díky tomu shořely na prach.
Dalším podnikem, kde se Squalo objevilo, byl Mezinárdoní pohár Daily Express. Závod se jel ve dvou rozjezdech, jež proběhly při velmi špatném počasí 11. května na Silverstoneu. Statečný zápas Gonzalese byl korunován vítězstvím v první rozjížďce. Před druhou rozjížďkou však již motor jeho vozu nenaskočil a Gonzales musel dojet na voze typu 625. Podle dostupných informací v té době již existoval další vůz Squalo připravený k ostrému závodění.
Gonzales na deštivém Silverstone. Zvítězil v první rozjížďce, pro tu druhou musel ale použít jeden z vozů typu 625.
Během tréninku na belgickou Velkou cenu 20. června se ukázalo, že dlouhá a kopcovitá trať Spa Francorchamps je pro Squalo jako stvořená, což Gonzalovi vyneslo druhé místo a Farinovi místo třetí na startovním roštu. V tréninku se objevilo také testovací Squalo, jež řídil Maurice Trintignant, aby si na něj zvykl. Zklamáním bylo, když Gonzales kvůli potížím s motorem nedokončil ani první kolo závodu a Farina musel odstoupit v patnáctém kole po dramatickém souboji s Fangiem na Maserati.
Všechna tři Squala, jež se ve Spa objevila, měla již motory posunuty poněkud vpřed kvůli lepšímu rozložení hmotnosti. Gonzales i Farina jeli na „nových“ Squalech, zatímco Trintignant pilotoval upravené auto, s nímž Gonzales zazářil v Silverstoneu. Číslo jeho podvozku se zároveň změnilo z 1 na 4.
Je zřejmé, že Gonzales, jenž byl znám svým kladným vztahem ke Squalu, dostal nové auto s číslem 3, zatímco Farina používal vůz číslo 2. Jelikož je takřka jisté, že vznikla pouze tři Squala, musel Farina jezdit autem, jež vzniklo přestavbou vraku ze Syrakus, přičemž jeho číslo se nezměnilo.
Potíže neberou konce
Do Velké ceny Francie nastoupila stáj Ferrari 4. července se stejnými auty jako v Belgii. S vozem číslo 2 tentokrát jel Mike Hawthorn a Gonzales dostal Squalo 3, ale auta opět nebodovala. Po pouhých desíti kolech Hawthorn ve velkém stylu „odpálil“ motor svého vozu, zatímco Gonzales odpadl jen chvíli poté kvůli prasklé hadici olejového čerpadla. Byla to smůla, protože Gonzales byl jediný, kdo byl schopen udržet krok se silným týmem Mercedes-Benz.
Mike Hawthorn v boxech a na trati Velké ceny Francie.
Další Velkou cenou, kde se Squalo objevilo, byla 15. srpna Pescara, v níž startoval Umberto Maglioli s vozem číslo 3. Protože však motor vypověděl službu záhy po startu tréninku, byla Maglioliho účast v závodě zrušena. Hned v následujícím víkendu však Scuderia Ferrari nasadila Squala ve Švýcarsku na krásném okruhu Bremgarten. Robert Manzon osedlal vůz číslo 2 a Maglioli, podobně jako v Pescaře, usedl za volant Squala číslo 3. Obě auta dostala větši brzdy vpředu a drobné úpravy na motoru s cílem zlepšit jejich spolehlivost. Bohužel, mladému Manzonovi nikdo neřekl jak záludné Squalo může v plném tempu být. Jeho havárie v prvním kole tréninku zhatila naději startu ve Velké ceně. Podle startovního čísla 24 to však bylo Maglioliho auto, které tehdy havarovalo. Je proto jasné, že si těsně před startem Manzoni s Magliolim svá auta z neznámých důvodů vyměnili. A Maglioli dojel v závodě sedmý. Nijak oslnivý výsledek, ale Squalo po dlouhé době spatřilo šachovnicový praporek!
Gonzales na Velké ceně Itálie
Stáj Ferrari se každoročně snaží udělat vše proto, aby zazářila na domácí půdě při Velké ceně Itálie, a ročník 1954 nebyl v tomto ohledu výjimkou. Scuderia sem 5. září přivezla pět vozů typu 625 a jedno Squalo. Jednalo se o vůz číslo 2, za jehož volant usedl Gonzales. Tato skutečnost potvrzuje předchozí předpoklad, že auto s číslem 3, na němž Gonzales do té doby jezdil, bylo skutečně zničeno ve Švýcarsku. Velká cena Itálie se však pro Squalo ukázala být příliš dlouhá a záhy jej zastavily problémy s převodovkou.
Maglioli na své cestě za sedmým místem v GP Švýcarska.
Většina týmů by se po takových problémech neúspěšného auta zbavila, ne tak Ferrari. Scuderia se rozhodla udělat ze Squala vítěze a v Monze prováděla rozsáhlé dodatečné testování. Ježděny byly jediné dva přeživší vozy s čísly 2 a 4, na nichž se střídali Hawthorn, Maglioli a Gonzales. Zkoušely se různé kombinace rozvorů, motorů a podvozků, závěsy předních kol dostaly vinuté pružiny na místo původního listového pera. Gonzales bohužel jedno z těchto aut, nejspíš číslo 2, poškodil, takže do Španělska bylo odesláno jen jedno Squalo.
A v závěru se vracíme na začátek našeho povídání. Hawthorn zvítězil ve Velké ceně Španělska. Bylo to krásné a zasloužené vítězství a stáj Ferrari stálo extrémní úsilí v přípravě. O tomto voze Mike Hawthorn nakonec mluvil jako o „docela dobrém malém autě“ a Scuderia na něm odzkoušela některá řešení pro následující sezónu. A tím se končí příběh „žraloka bez zubů“, který nakonec přeci jen zvítězil. Forza Ferrari!