Elegantní německý sporťáček byl jedním z předchůdců současné Corsy-e. Praktické využití neměl, jeho úkolem bylo jezdit co nejrychleji.
Automobilka Opel má na poli rychlých jízd a alternativního pohonu velmi dlouhou historii. Koncem třicátých let minulého století udivoval Fritz von Opel veřejnost svými jízdami v raketových autech RAK, přičemž dosahoval rychlosti až 230 km/h. Před padesáti lety se na Hockenheimringu chystalo pokračování této tradice – tentokrát pod taktovkou voltů a ampérů. Pro rekordní jízdy si značka vybrala ideální model, aerodynamické kupé GT. To bylo osazeno dvěma elektromotory Bosch o trvalém výkonu 88 kW (120 koní) a maximálním výkonu 118 kW (160 koní). Ni-Cd bateriové moduly dodala společnost Varta, s 280 články vážilo Elektro GT 1550 kilogramů a s 360 články pro dálkové rekordy dokonce 1700 kilogramů.
Extra hmotnost si vyžádala specifické pružiny a také speciální vysokotlaké pneumatiky s malým valivým odporem, které dodal výrobce Continental. Vnitřek auta byl kompletně odstrojen, vpředu se nacházely elektromotory, baterie byly uloženy vedle řidiče a za ním. Do kufru byl umístěn elektronický řídící systém. Kvůli lepší aerodynamice z kapotáže zmizely výdechy a nádechy v přední části vozu, vymontována byla zadní světla a na místě tlumiče výfuku se nacházel tepelný výměník.
Dne 17. května roku 1971 sedá za volant Georg von Opel a stanovuje čtyři rychlostní rekordy. Letmý kilometr ujede za 19 sekund s rychlostí 188,86 km/h, kilometr s pevným startem zvládá za 31 sekund při 115,88 km/h, půl kilometru s pevným startem má za 19,358 sekundy v 92,98 km/h a čtvrtmíli zvládne za 16,869 sekundy s 85,87 km/h. Následujícího dne přidal rekord na 10 km s časem 4 minuty 43,69 s v rychlosti 126,89 km/h a 10 mil za 7 minut 35,63 sekundy při 127,15 km/h. V plánu byl ještě pokus o rekord na 100 km, z něj ale sešlo kvůli nedostatečné kapacitě baterií – Elektro GT ujelo jen 44 kilometrů a pak se zastavilo.
S elektřinou Opel pracoval i dříve. V roce 1969 vznikl koncept hybridního vozu GM Stir-Lec I v karoserii modelu Kadett. V jeho přídi se nacházelo 14 olověných akumulátorů, které dodávaly energii třífázovém elektromotoru, pohánějícímu zadní kola. Za jízdy byly baterie neustále dobíjeny Stirlingovým motorem s vnějším spalováním. Maximální rychlost konceptu byla 89 km/h a jeho spalovací motor byl údajně tak tichý, že nebylo při poslechu jasné, zda vůbec běží.
Další kapitolou se stal vůz Opel Impuls na bázi Kadettu. Automobilka s ním pracovala v letech 1990 až 1997, poháněn byl elektromotorem o výkonu 16 kW, ujel 80 km a zvládal až 100 km/h. Následoval Impuls II na bázi Astry s dvěma asynchronními elektromotory s celkovým výkonem 45 kW. Program Impuls III vyprodukoval deset vozů (pět s 45 kW a pět s 42 kW), které při testování na německém ostrově Rujána najezdily přes 300 000 kilometrů. Vodíkovou cestu pak zkoušely koncepty HydroGen. Předzvěstí elektrické reality se stal koncept Flextreme z frankfurtského autosalonu v roce 2007. Od něj pak zbýval jen krůček k hybridnímu Opelu Ampera a čistě elektrické Ampeře-e. Nyní Opel nabízí Corsu-e, Mokku-e, Combo-e, Zafiru-e a také hybridní Grandland X.