Chrysler i na hranici existence a líčí na zákazníky různé nové vábničky. Jednou z nich je i americké MPV s euro technikou, Dodge Journey.
Kapitoly článku:
Chrysleru se dlouhodobě nedaří úspěšně bojovat s konkurencí a jeho ekonomické problémy již dávno nelze bagatelizovat. Co může být lékem na prohlubující se krizi? Velmi úspěšný produkt, co jiného. Kdo by v této době čekal, že nás bude Chrysler potažmo Dodge zahrnovat něčím ve stylu amerického Golfu nebou Brouka, mýlil by se. Automobilka chce i v Evropě prorazit se svými více či méně typickými produkty a jedním z nich je i Dodge Journey.
Ač vypadá ryze americky, je spíše takovým transkontinentálním harcovníkem a v jeho útrobách najdeme kde co, třeba i motor od Volkswagenu. Říkáte si, proč útočit na zákazníky v této době právě takovým modelem? Inu, ono Chrysleru ani mnoho jiného nezbývalo...
Křižovatka kontinentů a kultur
Dodge Journey je totiž posledním společným dílem koncernu DaimlerChrysler ještě před jeho rozdělením a opětovným osamostatněním Američanů, v plánech výroby se tak nacházel ještě dávno před tím, než Chrysler začal bojovat doslova o každý cent. Vůz je ale dokonale přizpůsobem evropskému vkusu a v rámci ekonomické krize se možná uchytí i na americkém trhu jako ochutnávka úsporných opatření.
Design nezklame milovníky amerického vkusu, přitom rozměry nejsou nikterak přehnané, ba spíše připomíná klon z nové generace euroamerických MPV, mezi které patří například nový Volkswagen Routan. Oba kontinenty pro sebe mají slabost, zatímco jeden kontinent dobýval druhý před pár stovkami let, ten druhý „mladší“ učinil totéž v minulém století tomu prvnímu.
Typicky evropský úsměv přídě se Američanovi nedaří, a tak spíše připomíná škleb „OK - krize nebude“. Gril přední masky s křížem Dodge je ryze americkým poznávacím prvkem a velkoprostorovému vozu sluší. Čirá optika předních světlometů už do USA před pár lety dorazila a tak není důvod ji nepoužít také u Journey.
Typicky hranatý profil nezapře inspiraci v legendárním Chrysleru Voyager z poloviny osmdesátých let. Ten byl skutečným tvůrcem třídy vanů v USA a odpovídal tehdejší evropské jedničce Renault Espace. Dodge k tomu přidává silácké lemy blatníků a off-roadový vzhled, který nechybí ani jeho dalším modelům.
Hrany a zase hrany zakončuje typická záď s několika - jak jinak - hranami. Nedokážu označit Journey za krásný vůz, nedokážu jej ale ani odmítnout jako ošklivý. Žije si svůj vlastní, americký sen. Ten, co se možná už nevrátí.
Globální vkus
Interiér globalizovaného Američana je spojením amerického vkusu a evropského průměru. Nenajdeme zde ani vysloveně měkké plasty, ani bakelit typický pro americké vozy osmdesátých let. Jeden můj přítel z USA to kdysi odůvodňoval praktickým využitím vozu, kdy netřeba hledět na měkčené plasty na palubní desce. Docela jsem se tehdy Američanům divil, že mají zvenku tak mohutná auta se silnými motory, bakelitovým interiérem a vlečou se po dálnicích 104 km/h. Divná to země. Vraťme se k interiéru námi testovaného Dodge Journey.
Na předních místech se rozhodně nešetřilo. Nastupuje se jako do nákladního auta a nehrozí, že by se člověk uhodil hlavou o střechu. Příjemný prostor je vhodný nejen pro klaustrofobiky, na druhé straně představa 1,55 cm vysoké blondýny za volantem mě naplňuje představami o palcových titulcíxh v zítřejším Blesku: Američané v Praze zkouší auto bez řidiče. Sedačka se dá hodně přizvednout, ale malým lidem vyhovovat nebude. Naopak my dlouháni jsme zde v sedmém nebi.
Palubní deska je pastva pro oči. Teď mě ukřižujte, ale já mám americké interiéry rád. Jejich palubní desky mají v sobě cosi nafoukaného a klasicistního, co dnes evropským vozům s asijskými rysy chybí. Jednoduchý přístrojový štít si nehraje na klasickou vlnku, ale tvrdošíjně kopíruje slavná osmdesátá léta, kdy americké automobilky chrlily miliony vozů podobných jako vejce vejci.
Pokrok zastavit nelze, a tak je středový panel narván tlačítky klimatizace, audiosoustavy a také obrazovkou parkovacího systému a kamerou na zádi. Pohodlná to věc, i když u hranatého Journey jde odhad skvěle. Audiosoustava také patří k tomu nejlepšímu a na Beverly Hills by se majitel MPV svým soundem neztratil. Krása.
Místa na zadních sedadlech je rozhodně více než šafránu na českých loukách. Místa je tam skoro požehnaně a netřeba se při tom rouhat. V tom splňuje Journey americké nároky na cestovní komfort měrou vrchovatou. Polstrované sedačky jsou měkké jako gauče ve francouzských vozech let padesátých, žádné tvrdé sedačky alá Volkswagen. Na druhé straně Volkswagen nabídne více ergonomie na dlouhých cestách a tu zde nutno déle hledat a občas si je třeba ji domyslet. Po sklopení středového dílu mají pasažéři vzadu k dispozici místečko na drink a ti nižšího vzrůstu vhodnou loketní opěrku.
Třetí řada sedadel je vyloženě nouzováo pohodlí zde nelze hovořit. Místa na nohy je kriticky málo a dvoumetroví pasažéři sedí v poloze „turecký záchod“. Chcete-li vzadu převážet děti, vynachválí si perfektní výhled z vozu směrem dozadu. Přístup dozadu ovšem prozrazuje velké zkušenosti mateřského Chrysleru s touto koncepcí, sedačka se odsouvá jednoduše bez komplikovaných mechanismů.
Zavazadlový prostor o objemu 167 litrů se nám jaksi nezdá. Jenže stačí sklopit třetí řadu sedadel a hned máme 784 litrů objemu. To už je slušný objem, co myslíte? Rovné dno zavazadlového prostoru koresponduje s dnešní módou, pod ním se nachází další úložný box a ještě níže rezerva. Po sklopení i druhé řady sedadel pak vznikne rovná ložná plocha využitelná třeba pro erotické hrátky nebo spánek na dovolené u moře. Ostatně drtivá většina Američanů zažívá své první intimní zkušenosti právě v autě.
