Anabáze automobilů Škoda na severoamerickém kontinentu je celkem známou kapitolou. Podívejme se ale nyní o třicet let zpět, kdy započalo její poslední výrazné vzepětí.
Kapitoly článku:
Značka Škoda v Severní Americe
Od padesátých let byly automobily Škoda exportovány do západoevropských zemí, aby pro izolovanou československou ekonomiku získávaly cennou „tvrdou měnu“. Poněkud méně je ale známa skutečnost, že to mladoboleslavské AZNP průběžně zkoušely i za Atlantikem, kam se v omezených počtech vyvážely už Spartaky a Octavie, aledokonce i předchozí Tudory, nicméně roční odbyt se vždy pohyboval maximálně v řádu set kusů. Relativně úspěšnou se stalo ale až zavedení společnosti Skocar pro úpravy a distribuci vozů Škoda v Kanadě.
Automobilka Škoda dovážela do Severní Ameriky už vozy Spartak a Octavia, což dokládají také dobové reklamy z tisku
O této anabázi dnes koluje celá řada pověstí a dohadů, jež zpravidla pramení z nedostatku, resp. obtížné dostupnosti základních informací, takže se nyní pokusíme v těchto souvislostech udělat trochu pořádek s využitím dobových, autentických informací. Začněme třeba tím, že škodovky v Kanadě a USA zdaleka nebyly vyslovenými solitéry Východního bloku, neboť se tam exportovaly i sovětské vozy Lada 1500 nebo jugoslávská Yuga.
Už v průběhu roku 1982 skupina kanadských podnikatelů v čele s Garym Bergem, kteří již měli bohaté zkušenosti s dovozem švédských vozů Volvo nebo produktů britského koncernu Leyland, projevila zájem upravit a importovat vozy Škoda do Kanady. Z nečekaně operativní spolupráce mladoboleslavských AZNP a Podniku zahraničního obchodu Motokov vzešlo založení firmy Skocar Inc. pro dovoz dílů a automobilů Škoda do Kanady.
Škoda 120 LS míří do Kanady
V Československu reagovali skutečně rychle, a tak Skocar mohl už na únorovém autosalonu v Torontu v roce 1983 kanadskému publiku představit automobilku Škoda. V řádu pouhých několika týdnů bylo třeba vyhovět všem kanadským legislativním a bezpečnostním normám a vozy Škoda pro ně adaptovat, což se podařilo, ale ani u Skocaru nespali: už v průběhu roku 1983 uzavřeli distribuční smlouvy s celkem 32 dealerstvími ve východních provinciích Ontario, Québec, Ostrov prince Edwarda, Nový Brunšvik a Nové Skotsko.
Do USA a Kanady byly vyváženy také vozy jiných automobilek z východoevropského bloku
Společnost Skocar zároveň uzavřela smluvní vztah s firmou Autoport Ltd. z přístavního Halifaxu, kde vozy Škoda procházely PDI (předprodejní prohlídkou) a byly odtud po železnici odesílány do jednotlivých dealerství. V Markhamu na torontském předměstí vznikl ústřední velkosklad dílů Škoda (dnes by se možná řeklo „logistické středisko“…) kombinovaný se školicím střediskem pro mechaniky a administrativními provozy.
První podoba vozu Škoda 120 LS, který firma Skocar v roce 1983 prodávala na kanadském trhu
Celý projekt nástupu automobilů Škoda na kanadský trh financovali zřejmě z větší části majitelé firmy Skocar, ale prokazatelně se na něm podílely také podniky AZNP a PZO Motokov. Ačkoli Skocar zprvu nabízel pouze sedany Škoda 120 LS, odbyt překročil na konci roku 1983 tisícovku vozů, což lze s ohledem na výše uvedené skutečnosti považovat za skutečný úspěch.
Nutné úpravy
Modifikace vozů Škoda pro kanadské zákazníky však nebyla žádná legrace, tamní bezpečnostní a emisní požadavky patřily v osmdesátých letech k nejpřísnějším na světě. Úpravy vozů Škoda 120 LS byly natolik rozsáhlé, že jejich výrobu bylo třeba vyčlenit do zvláštní linky ve vrchlabské továrně AZNP. Jejich homologaci zajišťovala z převážné části britská zkušebna MIRA.
Nové nárazníky se speciálními výztuhami vyhovovaly kanadským požadavkům; vlevo nárazník pro "úzkou" řadu 105/120 (A), vpravo již pro tu "širokou" (M)
Oříškem bylo už splnění požadavků na emise oxidů dusíku a uhlovodíků ve výfukových plynech, s nimiž se už tehdy řada evropských automobilek působících na kanadském trhu vypořádávala použitím katalyzátoru. U Škodovky si po sérii zkoušek různých systémů včetně dodatečného spalování CO a HC v samostatném zařízení (soustavu připravili přímo u Skocaru, ale neosvědčila se) nakonec vystačili s karburátorem doplněným o podtlakovým ventilem ovládané zařízení přidržující pootevřenou škrticí klapku při brzdění. Odvětrání palivové nádrže a plovákové komory karburátoru pak ústilo osvědčeným způsobem do schránky s aktivním uhlím, což tehdy škodovky měly už u verzí pro Austrálii.
Nutno bylo vylepšit také tuhost karoserie a jejích dílů. Kanadské předpisy od nárazníků požadovaly absorpci nárazu v rychlostech až 8 km/h bez přenosu deformace do dalších dílů karoserie, přičemž evropská norma EHK č. 42 se tehdy spokojila s rychlostí 4 km/h. Při laboratorním střetu na rohy měly nárazníky pod úhlem 60 stupňů snést takřka 5 km/h (vs. 2,5 km/h u EHK č. 42).