Rok 2018 byl co do automobilových novinek docela záživný. Velkou obměnou prošel segment kompaktních hatchbacků, opět přišla celá řada nových SUV i limuzín, a došlo i na sedany ze samotného vrcholu potravního řetězce. A nemám na mysli pouze BMW M5, ale třeba i Jaguar XJR575, který je takovou labutí písní vlastní modelové řady. Už jej totiž nekoupíte, a jak to tak vypadá, namísto pětilitrového osmiválce požene příští XJ elektrický motor.
Nemusí to být špatná volba, předem ale říkám, že v přehledu nejlepších aut letošního roku podle redaktorů Autorevue.cz elektromobil nenajdete. Benzinové motory jsou z hlediska řidičského požitku lepší, dojde ale i na jeden nafťák. Prim v každém případě hraje atmosférický pětilitrový osmiválec, který zmiňujeme hned ve dvou případech. A že jste se v našem výčtu nenašli? Nevadí! Vstupte do diskuse pod článkem a podělte se s námi o vaše letošní tipy na skvělá auta!
Daniel Fuglevič
Za uplynulý rok jsem sice nebyl v testování tak aktivní jako kolegové, ale jedno auto z té hrstky projetých jednoduše vyvstává. Nový Ford Fiesta ST je důkazem, že ničení předsudků může být zábava. Downsizing ze čtyřválcové šestnáctistovky na tříválcovou patnáctistovku? „Ekologická“ funkce vypínání válce? Projekce zvuku motoru do kabiny skrze reproduktory? Ač jsem se na nové ST díval zprvu křivým pohledem, na ničem z toho nakonec nezáleželo.
Podvozkově je ST naladěno naprosto výtečně a malý hot-hatch překypuje čiperností a hravě nastaveným šasi. Auto můžete bryskně a předvídatelně házet do zatáček, čemuž nakonec pomáhá i strmý převod řízení. Ke všemu vám Ford nabídne klasický mechanický samosvorný diferenciál na přední nápravě a zcela vypínatelné ESP. Na točitých vlásenkách francouzského průsmyku Col de Turini se prostě jednalo o bezvadnou kombinaci.
A ten zprvu opovrhovaný tříválec o dvoustovce koní? Za tento názor se mému petrolheadskému nitru udělalo na chvíli nevolno, ale malý EcoBoost má podle mě více charakteru, pružnější odezvu a zvučnější/uvěřitelnější projev než přeplňovaný dvoulitr v novém Volkswagenu Polo GTI – stejně výkonném rivalovi Fiesty ST, se kterým jsem měl možnost letos jezdit také. Navzdory práskotu ekologické biče z vyšších míst se jednoduše inženýrům Fordu povedlo vytvořit ve všech ohledech zábavný ostrý hatchback. Nad šancí projet se v ST znova bych dvakrát nepřemýšlel.
Druhé auto z mého výběru patří do kategorie „Kdybych byl miliardářem…“. Někteří by kreace kalifornského Singeru označili za pojízdné sochy či klenotnictví na čtyřech kolech a nejnovější DLS vytvořené nejen ve spolupráci s Williamsem je v tomto ohledu naprostým vrcholem přestaveb Porsche 911. Obsesivní smysl pro detail, neskutečná kvalita zpracování, hromada karbonu a unikátních dílů vytvořených na zakázku, a hlavně, rozsáhle přestavěný plochý, atmosférický šestiválec točící 9000 ot./min a produkující 368 kW (500 koní). Svých imaginárních 40 milionů korun jsem už na účet Singeru dávno odeslal…
Nové Suzuki Jimny pak musím do letošní trojky nejlepších zařadit z prostého důvodu. Prostě mě nadchlo, že v dnešní době bezpáteřního marketingu a potřeby zalíbit se hlavně masám, Jimny stále ctí svůj původní účel a minulost. Čtvrtá generace se mohla přerodit na módní SUV, kterých po silnicích jezdí hromady, ale Suzuki se tímto směrem nevydalo. Opět nám předvedlo roztomilého prcka do terénu s retro prvky, osvědčenou off-road technikou (stále má žebřinový rám a tuhé nápravy) a jen nutnou hrstkou vylepšení, aby částečně držel krok s dobou. A dle prvních jízdních dojmů Jimny neztratilo nic z původního kouzla hbitého a lehkého teréňáku, který dokáže v lese zahanbit i mnohem větší a drsněji vypadající auta. Poklona.
Pokračování 2 / 5
Vladimír Kadera
V tomto roce mi prošlo rukama auto, které změnilo moje vnímání jeho značky jako takové. Byl to Hyundai i30 N. Pro mě dosud naprosto nezáživná automobilka přišla s něčím, co dokáže s trochou nadsázky řečeno plivat oheň, řezat zatáčky a děsit kolemjdoucí. To se mi líbí a tak to mám rád. Dvoulitr, turbo, manuální převodovka, samosvorný diferenciál. Chybí něco?
Samozřejmě má i své neduhy, ale na první pokus musím smeknout před pány konstruktéry. A také před tím, že Albert Biermann, bývalý vedoucí divize M od BMW, dostal natolik volnou ruku, že je jeho rukopis z auta opravdu cítit. Takhle dobře nastavené náčiní na okresky aby člověk pohledal.
Na podzim se mi dostal do ruky i Mini Cooper S Cabrio po modernizaci. Připadalo mi, že jsme jako kamarádi od dětství. Vzít 192 koní a jet vyvádět lumpárny se staženou střechou prostě nikdy neomrzí. Je to moc dobré auto, skvěle postavené s citem k předloze, ale narvané moderními systémy a s úžasnými detaily.
Když nad tím tak přemýšlím, je tu jedno auto, které mě bavilo ještě víc než „enko“. Toyota Yaris GRMN. Říkal jsem mu „Chuligán“. Neustále pršelo a tak po celou dobu testu nebyla suchá silnice. Takže když jsem vypnul protiprokluz a pustil na oslizlou silnici 212 koní z kompresorem přeplňované „jedna-osmičky“, začalo divadlo.
Auto je postavené jako oslava návratu Toyoty do šampionátu WRC a já hned po prvních pár zatáčkách věděl, proč. To auto dávali dohromady ti nejlepší z toho nejlepšího a člověk si pak musí každou dobře projetou zatáčku zasloužit. Byla to dřina, ale přesně takové auto tady už dlouho chybělo. Ryzí, „nepřibarvené“, zkrátka skvělé ze samotné své podstaty.
Pokračování 3 / 5
Milan Lažanský
Letos jsem vyzkoušel spoustu opravdu povedených aut, ovšem tlačenice při výběru nejlepší trojice nastala až na druhé a třetí příčce. Od chvíle, kdy jsem se vztekem malého dítěte vracel klíče od Lexusu LC500, věděl jsem, že tohle jen tak něco nepřebije. Přitom přehnaná očekávání jsem neměl.
Design je sice úchvatný, ale nikdy jsem nebyl tím, který by se jím nechal omámit. Futuristický kabát, díky němuž smekám před odvahou Japonců, by mu nestačil. Pokračuje to celkovou tuhou konstrukcí auta, které působí jako vytesaný celek, už jen když poprvé zavřete dveře. A posadíte se do famózního interiéru. Blaho vrcholí díky atmosférickému pětilitrovému osmiválci, jehož reakce, točivý charakter a zvuk je v dnešní době nenapodobitelný.
A vůbec nejlepší na tom je, jak se tohle auto nechá vodit. Jen konečky prstů jej řídíte skrze nikoli přehnaně tuhé, ale velmi citlivé řízení. Těžké GT se nechá protáhnout zatáčkami skoro jako Subaru BRZ. A přitom na obrovských kolech s run-flat pneumatikami se přes nerovnosti nese tiše a ladně jako limuzína. Nechápu to, pořád to nechápu! Čert vem, že absolutní dynamika není úplně oslnivá, protože je vám to úplně jedno. A ukradený vám nakonec bude i složitý infotainment - tak nevšední je s LC "pouhá jízda" a celkový zážitek. Nejlepší auto roku? Ne, nejlepší auto, které jsem kdy řídil!
Až tak dobré, že jsem vám to musel popsat takto rozsáhle znovu. A tak pojďme na další dvě příčky. Absolutorium si jistě zaslouží také nové BMW M5. Z dobrého základu u divize Motorsportu udělali nepřekvapivě skvělý supersportovní sedan. Je luxusní a nejvíc vás překvapí naladěním pohonu všech kol. Díky němu můžete využít všech šest stovek koní a přitom se jich nebojíte. Naopak jste schopni si s nimi uprostřed zatáčky úplně snadno pohrát.
A když nějaké auto přehodnotí můj pohled na sportovní SUV, do výběru se určitě také musí dostat. Nevěřil jsem, že SUV může jezdit takhle dobře, dokud mě na polygonu nesvezl testovací jezdec stylem „furt bokem" ve verzi Turbo, a já následně v klasickém testu nevyzkoušel variantu S. Řeč je o novém Cayennu, který si díky supermoderním hračkám na podvozku dovolí pustit vás tam, kam ještě žádné SUV nemělo odvahu. Pohazovat si s ním můžete jako se sporťákem, přitom při normální jízdě zůstává komfortní.
To ostatně spojuje všechny tři zmíněné. A to je taky faktor, který si cením nejvíce. Jistě, vnímám, že to jsou všechna auta z kategorie běžně nedostupných, ale zároveň to rozhodně nejsou ta nejdražší, které jsem letos řídil. Zkrátka si to tahle trojka vážně zaslouží, a to i s přihlédnutím na extrémní cenovky.
Pokračování 4 / 5
Honza Mička
Když jsem se průběžně díval na seznam vydaných redakčních testů, a to nejenom u nás na Autorevue, ale třeba i u kolegů z Auto.cz, stále více se potvrzoval trend dnešní doby. Napočítal bych desítky SUV všemožných tvarů, verzí, pohonů, přičemž ne vždy platil model, že takový vůz musí mít pohon všech kol a naftový motor. S vozy SUV jsem letos ujel desítky tisíc kilometrů a bylo více než jasné, že se přinejmenším jedno z nich dostane do mého výčtu nejlepších aut roku. A nemusím pro něj ani chodit moc daleko – bylo totiž vyrobeno na Slovensku.
Těm, kteří mě už trochu znají, pravděpodobně došlo, že mám na mysli Volkswagen Touareg. Ano, jediný luxusní Volkswagen prodávaný v Evropě a já ho mám prostě rád. Můžeme se donekonečna dohadovat o tom, jestli Volkswagen už ze své původní podstaty může být luxusní, šestiválec v základu a vrchol v podobě osmiválcového čtyřlitru ale vysílají jasný signál, že nejde tak úplně o mainstream.
Přitom už základní 3.0 TDI/210 kW (jiná verze se u nás zatím neprodává) z hlediska běžného denního užívání plně dostačuje, jak se už velmi brzy dozvíte, auto projede i terénem, před kterým byste se možná raději otočili a vzali to jinudy, a dokáže se se ctí poprat třeba i s novým BMW X5, které stran nejmodernějších technologií a systémů patří k tomu nejlepšímu, co na našich silnicích můžete běžně potkat.
Můžete se ptát, proč jsem místo „Turka“ nezvolil raději X5. Jednoduše proto, že na stejné bázi má BMW v nabídce lepší auto – pětkovou řadu, která je prostě skvělá. Dokonce natolik, že jsem ji vyhlásil mým nejlepším autem loňského roku. A dost možná je to vůbec nejlepší BMW dnešní doby.
Určit vítěze letošního roku ale nebude snadné, obzvláště když se mi na dalších příčkách sešly dva vlastně stejné, ale zároveň jiné vozy. Oba mají pětilitrový atmosférický osmiválec, oba mají poháněna zadní kola, jsou to kupé a umějí za to pořádně vzít. Jenže zaujmou úplně jinou cílovou skupinu. Nebudu vás napínat – mám na mysli Ford Mustang Bullitt a Lexus LC500.
Mustang jsem si vybral jednoduše proto, že si v dnešní přeplňované době stále udržuje pořádný osmiválec a nestojí s ním přehnaně moc. Bullitt, který se u nás nedávno objevil ve velkém testu, přidává takřka veškerou myslitelnou výbavu, a přesto cena nepřelezla přes 1,5 milionu korun.
Není to lehkonohý sporťák. Má dlouhé řízení, v zatáčkách působí gumově a ani víceprvková náprava, kterou Mustang dostal se současnou generací, úplně nevyřešila riziko, že bude nezkušený a pomaleji reagující řidič honit záď od obrubníku k obrubníku. Mustang zkrátka takový byl, je a bude. Je to součást jeho osobnosti. Má sílu, styl, obrovskou skupinu příznivců, a díky bezpočtu filmů, ve kterých se za roky jeho života objevil, je i legendou stříbrného plátna. A taková nikdy neumírá!
To Lexus LC500 možná nikdy legendou nebude, jeho největší zásluhou je ale už to, že vůbec vznikl. Po ne zcela přesvědčivém RC F se stejným motorem je LC jako z jiného světa. Elegantní, sebevědomé, žádná prvoplánová agresivita a zastrašování mohutnými nárazníky a koncovkami výfuku. Uvnitř je to absolutní luxus v pravém slova smyslu, osmiválec nádherně zní a jeho spolupráce s desetistupňovým automatem je špičková. Tady mi automat nevadí, zatímco v Mustangu, shodou okolností o stejném počtu kvaltů, ho nechci ani vidět.
Pětistovka má brutální sílu ve vysokých otáčkách, nádherně graduje a řídí se lehce jako pírko. Stačí volant svírat mezi palci a ukazováčky, plyn je krásně dávkovatelný a celek tak čitelný, že už to snad ani nešlo lépe. Můžete v klidu korzovat krajinou a za vteřinu pálit zadní gumy, i to je tady možné. S Lexusem LC500 se ale nikdy nebudete prát tak jako se všemi bavoráky, jejichž řízení je uměle tuhé. Je to zkrátka definice dokonalosti v kabátu gran turisma!
Pokračování 5 / 5
Miro Mihálik
Rozkaz zněl jasně. Vyber tři auta, která tě letos nejvíce oslovila a napiš k tomu, proč jsou to právě tyto konkrétní modely. I když nemám zrovna sloní paměť, překvapivě jsem nemusel procházet všechny testy či prohledávat výstupy z prezentací. Svou osobní „Top 3“ jsem z hlavy postavil během pár vteřin na první dobrou. Tedy téměř…
Po volbě jedničky a dvojky jsem chvíli váhal, jestli dát svůj hlas také Touaregu. Což mě poněkud zaskočilo, jelikož crossovery a SUV slušně řečeno nemusím. Přesto jsem si právě na největší VW vzpomněl díky tomu, s jakou bravurou a elegancí se dokázalo pohybovat i na velkých kolech po rozbitých a zatočených silnicích navzdory své hmotnosti a výšce. Nakonec z toho ale byla jen symbolická bramborová medaile, jelikož mi následující auta přirostla k srdci ještě o kousíček pevněji.
V Evropě jen málo známý japonský sedan Nissan Altima páté generace nemá v našem výběru nejlepších aut za letošní rok fakticky co dělat a důvodů k tomu je hned několik. Pokud vás minula jeho nedávná recenze, jen připomínám, že se už dávno nejedná o nový nebo alespoň zánovní vůz. Přesněji řečeno jde o natolik letitý automobil, že ho v létě vystřídal nástupce. Ještě lepší nebo spíše horší je, že si Altimu u evropských prodejců Nissanu oficiálně nekoupíte. Jenže ani tak své rozhodnutí revidovat nehodlám.
Pravdou je, že si mě tohle auto nezískalo tím, jak vypadá, svou kvalitou, cenou nebo jak se dokáže vypořádat s náročnými zatáčkami (i když objektivně vzato má velmi slušný podvozek, působí originálně a poměr užitné hodnoty k tomu kolik stojí je výtečný). Altima mě dostala především svou provozní efektivitou, hlavně ale tím, jak perfektně byla sladěna s podmínkami, pro které byla navržena.
Je docela zajímavé, že přesně to samé lze říci také o BMW M140i, akorát se musíme přesunout od rozumu k emocím. O nejrychlejší jedničce jsem svého času napsal, že žádné jiné auto v tomto segmentu nespojuje rychlost, respektive celkovou dynamiku, vysoké výkony, mrštnost, čitelnost, zábavu, nadšení a hravost do tak skvělého celku, jako právě poloviční „eMko“.
Za těmito slovy si pořád stojím, akorát mě mrzí, že se příliš brzy zčásti naplnilo také závěrečné konstatování onoho pojednání. Test jsem uzavřel větou o tom, jak je mi líto, že M140i odchází a nic takového se už z principu dnešní doby a změny politiky BMW zpátky nevrátí. Tento model ještě nějakou dobu v nabídce sice zůstane, marně byste však hledali tu nejlepší verzi osazenou manuální převodovkou.
Podobný osud potkal také Toyotu Yaris GRMN, ačkoli v jejím případě byla její nedostupnost známá už v době vydání našeho testu. Asi bych neřekl, že byla lepší než výše zmíněná jednička. Byla prostě jiná. Co mě ale ohromilo a potěšilo zároveň, byl fakt, že pořád můžou vzniknout výjimečná malá auta.
Toyota už svou fantastickou GT 86 dokázala, že vrací do svého výrobního programu elektronikou neředěnou a nefalšovanou radost, prosté nadšení z jízdy a upřímnost, pokud jde o celkové jízdní projevy. Yaris je přesně touto esencí, akorát využívající jinou koncepci. A i když se jednalo o limitovanou a ne zrovna levnou edici, společně s připravovanou premiérou Supry je příslibem, že se relativně dostupná skvělá auta pro nadšené řidiče budou chvíli ještě vyrábět.