Dnešní doba přeje spíše přeplňovaným motorům. Zejména proto, že mají nižší tabulkovou spotřebu a emise než ty atmosférické. Kromě toho rovněž generují výkony, kterých atmosféricky plněné pohonné jednotky stejných objemů dosahují jen velmi obtížně. Jenže pokud přijde řeč na tu nejlepší konfiguraci, krále mezi motory, není se o čem bavit – atmosférický V12 vládne všem. Vybrali jsme pro vás sedmičku těch nejlepších!
BMW S70/2
Už je to sice drahnou dobu, co byl tento klenot zkonstruován, přesto bývá často řazen na samotný vrchol žebříčku nejlepších motorů všech dob. A právem. Přitom se do sériové podoby nikdy nemusel dostat. BMW S70/2 použil Gordon Murray jako pohonnou jednotku pro McLaren F1, třebaže původně měl spadeno na motor od Hondy, po které chtěl postavit 4,5litrový V10/V12 s atmosférickým plněním, výkonem 560 koní a kořeny v závodech F1. Honda však na jeho přání neslyšela.
Zájem o spollupráci mělo ISUZU, které zrovna testovalo 3,5litrovou V12 pro formule Lotusu. Bohužel byl tento motor zcela nový a nevyzkoušený, takže ho inženýři McLarenu odmítli. Nakonec s nabídkou přišlo BMW, respektive jeho divize M, která právě dokončila vývoj V12 pro připravované BMW M8. Paul Rosche zkonstruoval motor s označením S70/2, který v základech vycházel z prvního poválečného V12 od BMW s označením M70.
Dvanáctiválec o objemu 6064 cm3 byl sice o 16 kg těžší, než požadoval Murray (maximálně 250 kg), ovšem generoval o 14 % více výkonu - 636 koní a 651 Nm. McLaren F1 je bohužel jediným sériovým vozem, který tento motor dostal, protože projekt M8 byl zastaven. Později se ještě v modifikované podobě objevil v prototypu BMW X5 Le Mans.
Pokračování 2 / 7
Aston Martin V12
Když na konci 80. let minulého století přebral automobilku Aston Martin americký Ford, nezapsal se do dějin pouze sdílenými komponenty ze svých sedanů či dalších jinak nezajímavých modelů, byl také iniciátorem používání motoru V12, který k dnes k modelům Aston Martin neodmyslitelně patří.
Motor celohliníkové konstrukce vychází ze dvou vidlicových šestiválců Ford Duratec o společném objemu spalovacích komor 5935 cm3. V jeho konstrukci prvního V12 byly použity prvky využívané u sportovních motorů - jako chlazení dna pístů ostřikováním olejem, nebo stejně dlouhé výfukové potrubí od všech válců, vyrobené z nerezivějící oceli. Motor se prvně objevil v modelu DB7, kde nabízel 420 koní a 540 Nm. Motor byl natolik úspěšný, že prakticky vytlačil kompresorem plněný řadový šestiválec z nabídky.
Pokračování 3 / 7
Lamborghini V12
Asi nejdéle sloužícím motorem V12 se stala pohonná jednotka Lamborghini z roku 1963. Jejími konstruktéry byli slavní inženýři Giotto Bizzarrini a Gian Paolo Dallara. Své první uplatnění našla v prvním sériovém automobilu se zuřícím býkem ve znaku – Lamborghini 350GT. V nabídce zůstal až do příchodu nového V12 v modelu Aventador v roce 2011.
Říká se, že Bizzarrini dostal od Ferucia Lamborghini příslib finančního bonusu za každého koně, který překoná výkon V12 od Ferrari. Původně 3,5litrový agregát se za ta léta zvětšil až na 6,5 litru v Murciélago LP 670-4 SuperVeloce. Původní prototyp dosahoval 370 koní, ovšem Bizzarrini trval na tom, že je schopen generovat až 400 koní. Lamborghini měl ovšem obavy o jeho životnost, takže byly použity klasické karburátory Webber, se kterými tento V12 dosahoval sériových 280 koní.
Pokračování 4 / 7
Jaguar V12
Jaguar poprvé použil svůj 60° SOHC V12 v roce 1971, kdy ho vměstnal pod dlouhou kapotu Jaguaru E-Type. Jeho historie je však daleko starší, protože sériová pohonná jednotka má základy v závodním motoru, který měl být použit pro závody v Le Mans polovině 50. let.
Pětilitrový motor sdílel několik komponent s prvním XK a do závodů se nakonec nikdy nedostal. Byl použit v 5,3litrové podobě pro osobní vozy Jaguar, ovšem s výrazně jinou ventilovou technikou. Původní motor byl čtyřventilový, tuto koncepci však automobilka zavrhla jako příliš složitou a nepřijatelně těžkou. Klasická dvouventilová technika sice znamenala nižší výkon v maximální sféře využitelných otáček, ale vyšší točivý moment ve středním pásmu, což bylo přesně to, co Jaguar potřeboval pro své osobní automobily.
Tento motor se objevil v modelech Jaguar E-Type, Jaguar XJS (1975–1981), Jaguar XJ12 (1972–1981) a Daimler Double-Six (1973–1981). Vrtaná šestilitrová varianta byla vrcholem tohoto motoru a měly ji rovněž Jaguar XJS (1992–1995), Jaguar XJ12 (1993–1997) a Daimler Double Six (1993–1997). Zajímavostí budiž, že poháněla také 53 vyrobených kusů XJR-15, což byl v podstatě okleštěný okruhový speciál XJR-8. Šestilitrový motor se měl také objevit v XJ220, ovšem nasazení přeplňovaného V6 se ukázalo jako osudová chyba.
Pokračování 5 / 7
Mercedes M120
Mercedes tento motor používal především pro vlajkovou loď S600 W140, kterému se říká Mamut, ovšem pracoval také pod kapotou roadsteru SL R129. V roce 1999 byl použit jako základ pro motor okruhového monopostu Mercedes-Benz CLK GTR a následně se objevil v jeho 15 silničních provedení, které byly nutné pro jeho homologaci.
Jejich motor byl z objemu 6,0 litru zvětšen na 6,9 litru, později přibyla také AMG varianta se 7,3 litry, 7,2 litry a 7,0 litry. Asi největší slávy se však motoru M120 dostalo v rukou Horacia Paganiho. Jeho ručně stavěné supersporty Zonda od počátku využívaly motory M120, nejprve v sériovém šestilitrovém provedení se 400 koňmi (jako S600), později jako 7,0 a 7,3 (540 – 678 koní), aby se nakonec vrátil k šesti litrům objemu a výkonu 800 koní.
Pokračování 6 / 7
Ferrari F140
Je velmi těžké vybrat ten nejlepší V12 z dílny automobilky, která si s nadsázkou může nárokovat patent na závodní "védvanáctky". Ovšem když se na to podíváte širším úhlem, zjistíte, že pokud máme vybrat jen jeden, pak F140.
Ferrari jako jediný výrobce používá u vidlicových V12 úhel rozevření řad válců 65°. Tento 6litrový motor byl poprvé představen v roce 2002 v modelu Ferrari Enzo, kde generoval 660 koní a 657 Nm. Po skončení malosériové produkce putoval pod kapotu 599 Fiorano GTB a 599 GTO. Vrtaná varianta z roku 2011 a objemu 6,3 pohání Ferrari FF, F12berlinetta, LaFerrari, F12tdf, GTC4 Lusso a jeho nejnovější generace o objemu 6,5 litru burácí za předními koly Ferrari 812 Superfast.
Pokračování 7 / 7
TVR Project 7/12
Můžete namítnout, že tenhle motor nemůže patřit mezi ty nejlepší V12 na světě, když vlastně nikdy nebyl sériově vyráběn. Jenže na druhou stranu 7,7litrový V12 z díly TVR byl asi nejšílenějším počinem malosériového výrobce sportovních vozů 20. století a už jen kvůli tomu si své místo ve výběru zaslouží.
Peter Wheeler, tehdejší majitel TVR, chtěl vstoupit do vytrvalostních závodů kategorie GT1 se svým vlastním monopostem. Jenže neustálé problémy se spolehlivostí, protože šlo o dva 6válcové motory AJP6 na společném klikovém hřídeli, a změny pravidel v kategorii GT1 nakonec znamenaly zastavení vývoje. Také původně zamýšlené využití pro sériový automobil se ukázalo také jako liché, protože brutální V12 byl podle Wheelera na provoz po běžných komunikacích až příliš výkonný.
Konstruktéři tvrdili, že motor generuje 1000 koní, ovšem oficiální měření nikdy neproběhlo. Říká se, že při jednom z pokusů se na motorové brzdě, která byla schopna měřit výkon do 1000 koní, rozletěla vstupní hřídel a měření muselo být zastaveno. Tak obrovských parametrů téměř 8litrový motor dosahoval. Pozdější neoficiální měření ukázalo výkon 480 koní na každé řadě válců, tedy celkově nějakých 960! I přes tento fakt Wheeler pravidelně uváděl, že motor dosahuje výkonu 800 koní. Několikrát také zmínil aspiraci na pokoření rychlostního rekordu tehdy neochvějně vládnoucího McLarenu F1.