Jak byste v 30. letech minulého století nejlépe propagovali úžasné schopnosti luxusního Bentley? Samozřejmě šíleným závodem proti nočnímu expresu přes celou Francii. To dá přece rozum.
Pokud jste se v období 20. let minulého století považovali za člena evropské aristokracie, byli známou celebritou nebo jednoduše bohatým člověkem, francouzská riviéra byla tím honosným letoviskem, kde jste mohli narazit na podobně vznešenou sortu výletníků – díky teplejšímu počasí navíc celoročně.
Nejvhodnější dopravou této sorty lidí ke Středozemnímu moři se přitom jevil zatraceně rychlý modrý vlak. V roce 1922 totiž začala francouzská železniční společnost PLM vysílat luxusní noční expres z Calais přímo na francouzskou riviéru v Cannes a zpět. Při nakouknutí do mapy uvidíte, že se jedná o trasu začínající příhodně pro britskou smetánku hned za Calaiskou úžinou mezi Velkou Británií a Francií. Přímočařejší, rychlejší a komfortnější transport na riviéru byste jen těžko pohledali, i když se více než 20hodinová cesta může zdát na dnešní poměry děsně pomalá.
Na ikonický Blue Train, neboli „Le train bleu“ (díky jeho modrým vagónům), si ovšem s rozkvětem motorismu začaly čím dál častěji troufat i automobilky, prohlašující, že jejich vozy jsou už rychlejší, minimálně stejně komfortní a bezpochyby i spolehlivé jako expresní vlaková doprava.
Netrvalo dlouho a na 1210 kilometrů dlouhé trase začínali výrobci „závodit“ s vlakem a tímto efektivně propagovat nadřazenost dálkového cestování automobilem v mnohem kratším čase. Již v lednu 1930 vlak porazil o 20 minut Rover Light Six řízený Dudleym Noblem, uběhly dva měsíce a triumf slavil i britský Alvis, v jehož modelu Silver Eagle porazil vlak o celé tři hodiny jistý soukromý majitel E. J. P. Eugster.
Sázky, prosím
Prolog do úchvatné doby soubojů aut s vlaky bychom měli, v čemž na scénu přichází největší frajer, gentleman a hlava takzvaných „Bentley boys“ Woolf Barnato – tehdejší předseda společnosti Bentley a taktéž vítěz čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans dva roky po sobě (1928 a 1929). Myšlenka závodu s modrým vlakem prý Barnata napadla, jak jinak, během večírku na jachtě poblíž Cannes v březnu 1930. S nedávnými úspěchy Roveru a Alvisu nicméně ideu rychle zahodil s tvrzením, že závod už pozbývá výzvy a silácké stroje Bentley vlak porazí bez jakýchkoliv potíží.
Došlo proto k záměrnému ztížení podmínek. Barnato se s přáteli vsadil o 200 liber, že vlak nejenom porazí na zpáteční trase z riviéry do Calais, ale ke všemu stihne dorazit až do centra Londýna, přesněji ke svému klubu na ulici St. James's, ještě před příjezdem vlaku na konečnou stanici. K závodu by přitom využil nejvrcholnější model britské automobilky, model Speed Six s karoserií limuzíny od firmy Mulliner a 6,5litrovým řadovým šestiválcem o výkonu asi 130 kW (180 koní).
S přesvědčením, že Barnato udělá všechno pro to, aby vyhrál, se koneckonců nikdo nerozhodl vsadit proti němu. Hrdý Brit se však i přesto rozhodl závod provést, čistě z důvodu potvrzení svých dřívějších slov, a protože jako gentleman samozřejmě nemohl takovou výzvu odmítnout. Zaručena byla vyhlídka úžasného dobrodružství. Hnát se jako splašený přes celou Francii v Bentley a ke všemu porazit vlak, kdo by nechtěl?
Problémy, problémy, problémy
Je podvečer 13. března 1930 a přesně v 17:45 ze stanice Cannes vyjíždí Blue Train směrem do Calais. Ve stejnou dobu přitom z nedalekého hotelu Carlton (a jeho baru) vyráží na noční cestu v Bentley Speed Six i Woolf Barnato a jeho kamarád, spolujezdec a amatérský golfista Dale Bourn. Závod bohužel nevypadá v březnovém počasí jako úplná slast, panuje špatné počasí a před Lyonem se dvojka snaží ujet silnému dešti.
Ačkoliv během svého nočního „stintu“ Barnato a Bourn nenaráží na větší problémy, nad ránem už přichází vlna potíží. Ve 4:20 se poblíž města Auxerre nedaří najít předem vyhlédnutou čerpací stanici a duo musí bloudit po okolí. Benzinky nebyly na každém rohu jako dnes, pamatujte, máme třicátá léta. Zdržení pak nelze dohnat, jelikož při průjezdu střední Francií je nutné kvůli husté mlze zpomalit.
Jen kousek od Paříže pak nepřetržitou jízdu pozastavuje defekt. „Bentley boys“ rychle nahazují své jediné rezervní kolo a pokračují zběsilým tempem dále. I přes tyto nesnáze ovšem dojíždí v 10:30 dopoledne do Calais s přehledným náskokem a vypadá to, že cíl v Londýně je dosažitelný.
Speed Six a jeho posádka tak mají před sebou ještě asi 175 kilometrů. Pochopitelně s rizikem, že cesta trajektem přes kanál do Británie může přinést neplánované zpoždění a možná vrátit Blue Train zpátky do hry. Vlak měl plánovaný příjezd do Calais v 15:24.
Na pokuty kašleme
Konec dobrý, všechno dobré, i když pořádně natěsno. Po vylodění na domácí půdě už čekal dvojici jen závěrečný sprint po známých cestách. Nakonec ale mohli Barnato, Bourn a jejich Bentley slavit. Před zmíněným klubem na ulici St. James’s v Londýně zaparkovali v 15:20. Jen o 4 minuty později zastavuje na konečné v Calais modrý expres… A pár gentlemanů už zřejmě propíjí na sebe vsazených 200 liber.
Během závodu s vlakem proběhly celkem čtyři zastávky na tankování, více než 1300 takřka nepřetržitě ujetých kilometrů bylo pokořeno za asi 22,5 hodiny a za vlast ostatně padla jen jedna pneumatika.
Úspěch Bentley Speed Six se koneckonců propíral více, než Barnato zřejmě očekával. O závodu se totiž dozvěděly francouzské orgány v čele s tamní asociací výrobců automobilů. Následně tak automobilka Bentley obdržela pokutu ve výši okolo 160 liber za závodění na veřejných komunikacích a navíc jí bylo zakázáno vystavovat na blížícím se autosalonu v Paříži.
Barnato se pokusil vinu hodit na sebe a prohlásil, že závodil jako soukromá osoba a jeho předsednictví v automobilce Bentley nemělo s událostí nic společného. Autority mu na špek neskočily. Tahanice každopádně Barnata nemusely příliš mrzet. Díky potrestání se o úžasném závodu dozvědělo ještě více lidí a psaly o něm přední novinové plátky. Lepší propagaci vozů Bentley a hlavně schopností modelu Speed Six si vedení automobilky zřejmě nemohlo představit.
K historce o závodění Bentley s nočním expresem se nakonec váže i jedna dávno vyvrácená záhada. Barnato si o pár měsíců později (možná jako odměnu sám sobě) vyzvedl nový Bentley Speed Six Sportsman Coupe, jemuž karoserii se svažující zádí vytvořila firma Gurney Nutting. A jelikož vážený Brit začal své speciální kupé označovat jako „Blue Train Special“, mnoho lidí se domnívalo, že právě v tomto voze porazil modrý vlak.
Dodnes tak najdete plno materiálů, které v případě závodu proti vlaku zmiňují kupé namísto limuzíny od Mullinera. Nové auto však bylo pouhým odkazem a památkou na ono vítězství. S pravdou ověřenou historickými důkazy tak byl vedle i známý obraz malíře Terence Cunea na úvodní fotce.