V zimním období stěrače užíváme daleko častěji než jindy. Právě v zimě začneme přicházet na to, že s jejich výměnou bychom neměli otálet. Klasické ramínkové stěrače v poslední době nahrazují „aero“ bez ramínek. Vyplatí se? A je u nich možné vyměnit pouze pryžovou lištu?
Stěrače byly součástí výbavy automobilů již od počátku dvacátého století. První typ, který si v roce 1903 nechala patentovat Američanka Mary Andersonová, musel ručně ovládat řidič, případně pasažéři ve vozidle.
Od té doby se toto zařízení notně proměnilo. Například automatické stěrače byly vynalezeny již roku 1921. Ke stírání byl tehdy zapotřebí vzduchový motor. Zařízení bylo propojené hadičkou se sacím potrubím motoru vozidla.
Na první elektrickou verzi stěračů se čekalo jen pět let. V roce 1926 do hry vstupuje firma Bosch, která je dnes v oboru jednou z největších. Postupně se začalo používat také cyklické stírání s volitelnými rychlostmi, měnil se tvar i způsob uchycení.
Doba pak přinesla ještě další dva významné milníky. Aerodynamické bezramínkové stěrače umožnily lepší stírání ve vysokých rychlostech a díky dešťovému senzoru již pokyny řidiče nejsou třeba.
Ramínkové stěrače
Levnější alternativou při výběru nových stěračů jsou ty s plastovou konstrukcí neboli ramínky. Konstrukce využívá uchycení pryže pomocí úchytů na několika místech. Ty jsou spojeny s kovovou lištou a samotným třecím materiálem.
Výhodou tohoto druhu je především cena, která bývá přibližně poloviční, oproti stěračům bez ramínek. S ramínky se také lépe provádí výměna stírací lišty. Pro výměnu stačí vysunout gumičku a vsunout novou. Poté zbývá jen ustřihnout přebytečný materiál a kleštěmi zmáčknout rozevřený konec. Výměna samotných gumiček vyjde sice na pár korun, avšak nejprve je zapotřebí zjistit také stav ramínek, které si výměnu také často zaslouží.
Jednoznačnou nevýhodou je u těchto typů stěračů jejich aerodynamika. Při vyšších dálničních rychlostech mohou po čelním skle poskakovat. Mají také nižší životnost a horší stírací vlastnosti.
Bezramínkové stěrače
Na trhu se s tímto typem lze setkat také pod označením „flat“ neboli ploché či „aero“. Na rozdíl od ramínkových zde pryž neuchycuje několik plastových úchytů, ale lišta spojená s ramenem stěrače.
Výhodou takového řešení je stabilita stírání i za vysokých rychlostí. Takovou odolnost často zvyšuje i spoiler, který nápor vzduchu odvádí a nedopustí tak zvedání a poskakování stěrače. Podle testu německého autoklubu ADAC navíc disponují lepšími vlastnostmi v oblasti životnosti a samotného stírání. Zatímco nejlepší ramínkové stěrače Bosch Twin Spoiler dostaly celkové hodnocení 2,3, bezramínkový ekvivalent od stejného výrobce – Bosch Aerotwin – si vysloužil hodnocení 1,5. (Stejně jako ve škole znamená nižší číslo lepší výsledek).
Jedinou nevýhodou je cena takových stěračů. Stále se ale pohybujeme pod hranicí pěti set korun za sadu i u těch nejdražších modelů. Můžeme tedy říci, že pár stokorun za lepší výhled stojí. To dokládají i fotografie, které porovnávají nejlepší a nejhorší stěrače (Unitec Universal) ve zmíněném testu ADAC. Rozdíl je znatelný.
Také u bezramínkových stěračů lze provést domácí výměnu gumiček. Sada gumiček s koncovkami vyjde nanejvýš na 200 korun, přičemž kompletní stěrače mohou stát dvojnásobek. Stačí sejmout krytku uchycení a popojet aerodynamickou lištou. Na straně, kde je gumička uchycena, zespodu tenkým plochým šroubovákem nadzdvihnout a vypáčit koncovku. Zobáček držící gumičku lze šroubovákem ohnout. Poté už jen vyndat pryžový díl a zasunout nový, opět přimáčknout jisticí plech a nasadit novou krytku.
Stěrač není škrabka
Co stěračům nejvíce škodí? V zimě je to především nesmyslné škrábání gumiček o zledovatělé čelní sklo. Takové zacházení může zcela nové stěrače zcela odrovnat již za pár sekund. Proto je nutné nejprve led ze skla odstranit škrabkou, případně pomocí vyhřívání.
Přes léto se na opotřebení gumiček stěračů podílí slunce, jehož záření ostatně vadí všem plastovým a pryžovým částem auta. Potřeba je přemýšlet i o kvalitě směsi do ostřikovačů. Levnější a méně kvalitní směsi totiž dokáží být k plastovým a pryžovým částem stěrače agresivní, což snižuje jejich životnost.
Zajímavosti o stěračích
Zajímavým předchůdcem dešťového senzoru byl systém použitý v Citroënu SM. V roce 1970 Francouzi přišli s nápadem, že intenzitu stírání lze korigovat automaticky podle síly, kterou musel stěrač vynaložit na setření čelního skla. Když řidič funkci aktivoval, stěrač ihned přejel čelní sklo. Podle skluzu snímač vyhodnotil, za jakou dobu je vhodné stěrač opět aktivovat. Pokud bylo okno suché, stěrač již nestíral. V případě, že se déšť vrátil, stačilo funkci znovu aktivovat.
Stěrače nebyly vždy poháněny pouze elektromotory. Kromě zmíněného vzduchového motoru použil například Lincoln v šedesátých letech hydraulický pohon. Další rarita opět pochází od Citroënu. Slavná „kachna“, neboli model 2CV, měl v prvních letech výroby čistě mechanicky poháněné stěrače. Kabel spojený s převodovkou ovládal mimo stěračů i tachometr. Stěrače tak stíraly v závislosti na rychlosti vozidla. A při stání bylo možné stírat i ručně.
Někdy také stačí jen jeden stěrač. To dokládají kolínská trojčata. Například Citroën C1, Peugeot 108 a Toyota Aygo se i v aktuálních generacích obejdou s jedním stěračem. Opačnou anomálií byla například Toyota FJ, která využívala tři stěrače.
Vzhledem k tomu, jak jsou stěrače svou funkcí spojeny s ostřikovači, jejich spojení v jedno se přímo nabízí. Dnes toto řešení prosazuje například Mercedes. Pyšně jej nazývá Magic Vision Control, avšak o žádnou převratnou novinku nejde. Systém známe již od osmdesátých let.