S rozvojem motorismu vyvstala potřeba regulovat rychlost vozidel a trestat její překročení. Od primitivních metod přes vojenské radary a tréninkové náčiní závodníku ušlo měření a pokutování dlouhou cestu.
Dle dostupných pramenů dostal vůbec první pokutu za rychlost silniční pirát jménem Walter Arnold – stalo se tak 28. ledna roku 1896 v Paddock Wood v britském hrabství Kent. Místo povolených dvou mil v hodině (3,2 km/h) se řítil tempem osmi mil v hodině (12,9 km/h), proto se za ním vydal konstábl na bicyklu, který ho po osmi kilometrech dostihl. O dva dny později byl předveden před místního soudce a pokutován za překročení rychlosti, řízení (dle tehdejší terminologie) kočáru bez koně a zároveň provoz silniční lokomotivy bez minimálně tříčlenné posádky, i za absenci jména a adresy na vozidle. Celkem zaplatil čtyři libry a sedm šilinků, v dnešních penězích zhruba osm tisíc korun.
Jak vidno, ohledně nařízení panoval v této době velký zmatek – nebylo dost jasné, zda se vztahují na takzvané silniční lokomotivy poháněné párou, nebo na tehdy zcela nové vozy se spalovacím motorem. Pravidla provozu na britských silnicích tehdy například vyžadovala také vlajkonoše, který by šel před vozidlem ve vzdálenosti 20 yardů (18 m). Pokud pak některý z prvních britských motoristů potkal koně, musel okamžitě zastavit. K úpravě došlo právě v roce 1896, kdy se britský limit pro lehké lokomotivy do tří tun zvedl na 23 km/h a později v roce 1903 dokonce na 32 km/h.
První pokutu za rychlost ve Spojených státech dostal taxikář jménem Jacob German na Lexington Street na Manhattanu v roce 1899 – také ho dostal policista na kole, protože místo 8 mil v hodině jel celých 12 mil. Za tento přestupek navíc skončil v base. Vůbec první papírová pokuta pak byla zřejmě vydána v roce 1904 v Daytonu v Ohiu panu Harrymu Myersovi, který také ohrožoval své okolí tempem 12 mil v hodině.
Pro zajímavost, v našich krajích byla doprava nejprve regulována vyhláškou o jízdě silničními parostroji z roku 1875, doplněnou v roce 1900 nařízením c. a k. místodržitele v královstvím českém. V uzavřených osadách rychlost jízdy nesměla překročit rychlost koně v čerstvém klusu, v zatáčkách, křižovatkách a úzkých ulicích nebo na trzích šlo o rychlost chůze, mimo osady jste mohli jet o něco vyšším tempem než klusající kůň. V roce 1905 došlo ke sjednocení pravidel dopravy v Předlitavsku s rychlostí v osadách maximálně 15 km/h a 45 km/h mimo osady. Na nepřehledných úsecích, v zatáčkách či křižovatkách nebo v mlze platilo omezení na 6 km/h.
Významnější právní úpravou nad rámec dřívějších rakouskouherských a jiných předpisů stala Mezinárodní úmluva o jízdě motorovými vozidly, která byla zařazena do československého právního řádu v roce 1931. Obsahovala například povinnost vybavit vůz zpětným zrcátkem, možnost získání vůdčího listu osobami od 18 let, stanovovala povinnosti pro řidiče i formu silničního značení – a také v paragrafu čtyři umožňovala pokutování řidičů za přestupky částkou až 50 korun. Dále zde byly zavedeny číslované pokutové bloky a možnost řešení přestupků na úřadě. V paragrafu šest pak stálo, že „k zaplacení pokuty nesmí úřední orgán nutiti.“ V roce 1935 pak platila v osadách rychlost 35 km/h a autobusy směly mimo osady jezdit jen do 50 km/h s výjimkou pro pravidelné linky.
Stanovit rychlostní limity je sice hezká věc, ale jak kontrolovat jejich dodržování? Odhad strážníka je věc nepřesná a napadnutelná, odečet z rychloměru při srovnání tempa jízdy policejního vozu nebo motocyklu také. K rozvoji přesného měření došlo až po druhé světové válce a jako první se jím dle dostupných pramenů zabývali Američané John L. Barker a Ben Midlock. Ti se podíleli na řešení problému s podvozky u obojživelných letounů PBY Catalina, v rámci nějž nainstalovali na konec ranveje společnosti Grumman v New Yorku Dopplerův radar, doplněný zavařenými plechovkami od kávy, které plnily funkci mikrovlnných rezonátorů. Koncem války systém upravili pro použití v silničním provozu, Barker pak podal patent v červnu roku 1946 a od března 1947 spolupracoval s policií v Connecticutu, kde byl také téhož roku ve městě Glastobury nasazen zřejmě první stacionární radar na světě. Techniku bylo později možné namontovat také do hlídkových vozů.
Pozdější vývoj ohledně měření rychlosti pak pokračoval v různých částech světa a mnoha směry, pojďme se tedy podívat alespoň na jeho zmapované části. Velmi zajímavým příběhem je vynález holandského závodního jezdce Maurice Gatsonidese, který nejen sestrojil vlastní sportovní auto Gatso 1500 Sport v roce 1948, ale také v roce 1953 vyhrál společně s Britem Peterem Worledgem Rally Monte Carlo na Fordu Zephyr. K tréninku používal zařízení, které využívalo hadice natažené v různých částech trati. Vůz přejel jednu, poté druhou a časový interval mu po výpočtu se vzdáleností ukázal rychlost. V roce 1958 zakládá společnost Gatsometer a v domovském Holandsku prodává první zařízení tohoto typu – později se dostala do celé řady zemí a byla postupně zdokonalována společně s fotoaparáty, detekcí jízdy na červenou a později radarovou technikou ve stacionární i přenosné podobě.
Na stejném principu fungovalo měření rychlosti dle Američana Bryce Browna, univerzitního profesora, který pracoval i na projektu Manhattan – ten také pracoval s radary a je vynálezcem ruční radarové pistole, s níž přišel v roce 1954. Jím založená společnost Dectaur Electronics funguje dodnes. Dalším způsobem měření rychlosti je výpočet dle vizuálních prvků. Za jeho otce je považován realitní investor Arthur Marshall, který s nápadem přišel poté, co se stal svědkem nebezpečné snahy policie srovnat tempo s rychle jedoucím vozem. První verze jeho zařízení VASCAR byla čistě mechanická, počítala rychlost vozidle podle průjezdu skrze dva pevně dané body s danou vzdálenosti od sebe – typicky kruhy nebo čáry na vozovce. Později začala tato zařízení využívat mikroprocesory. Jejich výhodou je nemožnost rušení nebo detekce na rozdíl od radarů.
V bývalém Československu byly používány radary od radiolokační divize společnosti LET Kunovice, z níž se po privatizaci v roce 1992 stala společnost Ramet s portfoliem mobilních a stacionárních rychloměrů Ramer. V současné době policie využívá dle dostupných údajů například mikrovlnné radary Ramer AD nebo sedmičkovou řadu stejného výrobce či „mikrovlnky“ Ramer 10 T, laserové radary LTI 20-20 UltraLyte, Micro Digi-Cam, TruSpeed či ProLaser III a 4. Dále na českých silnicích najdeme úsekové měření UnicamVelocity nebo miniúsekové měření UnicamSpeed s detekcí rychlosti skrze indukční smyčky pod vozovkou. V policejních vozech pak najdeme systémy PolCam PC2006, Ramer AD9C či 10C, úplně nová BMW 540i xDrive ve službách ochránců zákona mají radar Soitron MOSY m*SpeedDetV, schopný měřit rychlost vozidla jedoucího vpředu i vzadu.