Kapitoly článku:
Nissan je mistr v hledání děr na trhu. Po modelu Qashqai o tom znovu přesvědčil s jeho menším druhem, vozem Juke. Na trh nabídl auto, které je první svého druhu – malý crossover, co zdařile předstírá, že je SUV obdařený sportovními geny.
Juke vzbudil v Evropě po svém uvedení okamžitě velký ohlas. A do jeho koupě se vrhli hlavně mladí lidé. U nás však nikoli, v Česku si ho zatím pořizují spíše starší manželské páry. (Prý proto, aby si „udělali radost“.) Jestli je to jen otázka peněz, na to je těžká odpověď. Možná však svoji roli hraje i vkus. Strach z odvážného designu.
Originální, pro někoho až moc
Juke klame tělem, to byl můj první postřeh. Převzal jsem auto na test, na chvíli jsem ho zaparkoval v řadě jiných, a když jsem se pro něj vracel, tak jsem ho hned nemohl nalézt. Vyhlížel jsem totiž daleko větší auto, ne někoho ztraceného v řadě.
Za mýlku mohl právě netradiční design. To auto je malé, ale přitom působí velmi dospěle. Klame tělem, tím, jak je „vysvalené“. Třeba blatníky jsou klenuté pomalu až do nebe. Přitom je Juke postavený na stejné platformě jako Micra.
Na autě se designéři opravdu vyřádili. Neuvěřitelný je třeba pohled na šest světel ve třech různých úrovních na přední části (k dokonalosti snad už zbývalo jen přidat světlomet „diskotékový“, svítící do nebe). Nepřehlédnutelná byla i světla z kupé a roadsteru 370Z umístěná vysoko vzadu.
Juke bezesporu boduje svojí nebojácností. Odvážné přístupy se promítly i do vzhledu „kulatého“ interiéru - zde opravdu hrany nehledejte. Zvláštní zmínku zasluhuje centrální konzola, prý byla modelována podle motocyklové nádrže. Nic proti tomu, je to další úžasný originální prvek. Jen mne zarazilo, proč byla zbarvená červeně.
Uvědomuji si, že na všech reklamních fotografiích, při všech kampaních se na scéně pohyboval pouze červený Juke. Takže červená je hlavní barva, tak chce Nissan vůz prezentovat. Ale proč testovaný vůz, který byl vyvedený v barvě šedivé, dostal do vínku centrální konzolu červenou, to jsem nepochopil. A vlastně jsem se s tím barevným mišmašem ani do konce testu nesžil.
Za to mi velmi konvenovala roztomilá stříška nad originální kapličkou přístrojů. Přitom jsem z ní byl v první chvíli velmi rozpačitý. A stejně tak jsem si oblíbil i design vcelku nepraktických vnitřních klik.
Je jasné, že originální vzhled je hlavní deviza auta. A je také zřejmé, že od první chvíle svého uvedení na trh Juke vyvolává velmi rozporuplné reakce ve stylu „buď - anebo“. Tady není střední cesta.
Jenže o tu Nissanu očividně nešlo. Provokovat, dráždit, vykolejit – to byl záměr. Zcela jistě se jim to povedlo. Když se však oprostíme od emocí, tak vidíme, že Juke (při vší své tvarové nevázanosti) není přeci jen až tak proporčně vyvážený, jako jeho větší druh Qashqai.
Na kapitánském můstku
Testovaný vůz měl prostřední výbavu Acenta, to znamená volant potažený kůží a na něm ovladače rádia, tempomatu a omezovače rychlosti. Vše bylo přehledné, bohužel však miniaturní - vadilo mi to hlavně u ovladače hlasitosti rádia. Volant padl do ruky, byl dobře tvarovaný. Překvapilo jen jeho omezené nastavení.
Hrozné však bylo ovládání palubního počítače tlačítkem uprostřed přístrojového panelu. Po podobné zkušenosti se Swiftem, o němž jsem psal před týdnem, další podobný lapsus. Japonci se zřejmě vyžívají ve zvláštní motoristické disciplíně, proplétání rukou volantem. Anebo za jízdy „nečtou“; údaje o spotřebě, dojezdu a tak dále je nezajímají.
Samostatnou zmínku zaslouží displej systému Nissan Dynamic Control, který je umístěný na středovém panelu dole, pod rádiem. Tento multifunkční displej slouží k ovládání ventilace a také jako ukazatel jízdní dynamiky. Nabízí tři režimy – ECO, Normal a Sport. Za jízdy je však v podstatě nečitelný. Takže jsem neviděl nikdy třeba v režimu ECO, jak úsporně jsem zrovna jel. Ale zase na druhou stranu displej „dobře vypadal“.
Ne, nechci být ironický, ale v Juke opravdu hodně často vítězí forma nad obsahem. I když někdy také ne, třeba prostor pro dvě lahve v centrální konzoly potěšil.
Dozadu raději ne
Sedadla v Juke se mi zdála o trochu tvrdší, tužší, než by bylo záhodno, vyšší posez nad vozovkou však nabízel komfortní výhled. Jedinou výjimku tvořil výhled doprava dozadu; při nájezdu na hlavní silnici z vedlejší jsem dokonce musel požádat spolujezdce, aby obhlédl situaci. Byl tam hodně velký mrtvý úhel, evidentně daň neobvyklému tvaru karoserie.
Když hovořím o výhledu z vozu, nikdy nezapomenu na pohled přes vyboulená přední světla na kapotě. Doslova mne fascinovala. Vzdáleně mi to připomnělo testování terénního Mercedesu-Benz G Professional, kdy jsem měl také každou chvíli nutkání mrknout na zamřížované „blinkry“ trůnící na vysoké kapotě.
Jako jednu z největších slabin vozu vidím nastupování dozadu. Připadal jsem si tak trochu, jako kdybych vstupoval do úzké sloje. Málo místa bylo na výšku, na šířku i na délku. Při vystupovaní jsem si dokonce umazal kalhoty od zabláceného blatníku.
Také sezení vzadu nepatří k nejlepším. Rozhodně se na zadní sedadla nevejdou tři dospělí. A dva nesmí sedět moc vzpřímeně. Při svých sto osmdesáti centimetrech jsem vždy hlavou lehce atakoval strop. Ani výhled zezadu není nejlepší, ale jak by také mohl být, stačí se podívat na to, jak velká zadní okna jsou. Opět daň designu.
Zavazadlový prostor je jen průměrný. Velkou výhodu spatřuji v tom, že po sklopení opěradel druhé řady sedadel vznikne rovná plocha. Žádný schod jako třeba v již zmiňovaném Swiftu. A pod podlahou kufru je místo na drobná zavazadla.
