Tohle je příběh vášně k motorsportu. Automobilového závodníka Martina Balleka si někteří možná ještě pamatujete ve Škodě Felicia Kit Car, jedné z osmačtyřiceti vyrobených, se kterou se už před dvaceti lety zúčastnil třeba Rallye Hořovice. Mladoboleslavská střela mu vydržela i do další sezony a posbíral v ní tři vítězství.
Hned v té další přezbrojil na Ford Escort RS Cosworth. S tím se na vrchol bedny probojoval na Historic Rallye Kramolín. Život splašeného modrého oválu však skončil v roce 2004 po havárii na Rallye Vysočina Okříšky. Závodnické otěže zvedl po Martinovi jeho syn Filip, který se zhlédl v japonské značce Subaru a jehož vymazlený sedan Legacy RS-RA jsme si představili v letošním, únorovém čísle.
Oba pak můžete vidět v tomto bílofialovém subaru na historických soutěžích. S Martinem a Filipem jsem se po půlroce znovu setkal, rozhodli se totiž, že mi ukážou i své rodinné stříbro. Pozor, tohle není soutěžní speciál. Nikdy nezávodil a nikdy ani nebude. Tohle je Ford Escort RS2000, výsledek čirého nadšení.
Ford Escort vznikl v roce 1968 jako náhrada za model Anglia. Pomalou, zavalitou, ale velmi spolehlivou anglii nahradil švihák s moderně střiženou karoserií dvoudveřového sedanu, který připomínal zmenšené americké muscle cars, včetně karoserie odkazující na tvar lahve od coca-coly. Díky přední masce, která se v oblasti světlometů zvětšovala, se mu začalo říkat psí kost.
Escort stál v základu 679 liber a nabídl lidem samonosnou ocelovou karoserii a podvozek se vzpěrami McPherson vpředu a tuhou nápravou vzadu. První dvě generace vozu zastávaly ještě klasickou koncepci s motorem uloženým vpředu a pohonem zadní nápravy. Základní pohonnou jednotkou byla jedenáctistovka Kent o výkonu 29 kW (40 koní). V Itálii a ve Francii se ale dala koupit z daňových důvodů i malá jednotka o objemu 940 cm3.
Pro nadšence byla lákavou volbou verze 1300 GT s karburátorem Weber a sportovněji naladěným podvozkem. Nadstavbou této ostřejší verze byla soutěžní mašina pro skupinu 2 s označením Twin Cam. Pod její kapotou byste našli motor Lotus Twin Cam o objemu 1,6 litru, který našel základy v patnáctistovce Kent. Ford odkoupil na motor práva a byl známý pod označením Lotus-Ford Twin Cam.
Soutěžní úspěchy této verze položily základy pro první sériově vyráběný vůz značky Ford s označením Rally Sport. Ještě předtím by byl ale hřích opomenout slavné vítězství jezdce Hanna Mikkoly a jeho švédského spolujezdce Gunnara Palma v Escortu 1850 GT při šíleném závodu z Londýna do Mexika v roce 1970. Na trati dlouhé 16 000 mil (25 790 km) dovedli Ford Escort k jeho největšímu úspěchu v motorsportu.
Mezi dalšími plechovými účastníky byste našli třeba Porsche 911, BMW 2002ti či dva vozy Rolls-Royce. Vítězný Escort však nebyl jedinou psí kostí v tomto eventu. Mezi prvními deseti auty v cíli jich bylo pět. Tento fenomenální úspěch vyústil v silniční verzi s označením Mexico, které se vyrobilo přes deset tisíc kusů.
Zároveň s ní se opět vracíme k verzi Rallye Sport, respektive RS1600, která vstoupila na trh taktéž v roce 1970. Její motor byl ale zcela jiný. Základem byla jednotka Crossflow, ale hliníkovou hlavu vyvinul Cosworth. Vačkovou hřídel poháněl ozubený řemen, odtud také pochází označení motoru BDA, což je zkratka pro BeltDrive, A Type.
Konstrukci hlavy měl na starost Mike Hall, protože Keith Duckworth měl prý moc práce s jednotkou DFV (Double Four Valve), která poháněla závodní vozy Lotus. Vzniklá šestnáctistovka v Escortu RS1600 byla naladěná na výkon 86 kW (117 koní). Ford měl jednoduše krásně rozdané karty a pro každého nabízel něco. V polovině roku 1973 ale dorazil do nabídky třetí sporťák do party.
Teď už se konečně dostáváme k červenému vozu na fotografiích. Ford Escort RS2000 možná svým označením evokuje něco víc, než byla šestnáctistovka, ale ve skutečnosti se dá považovat za civilnější verzi. Vůz má rozšířenou karoserii a kontrastní pruhy. Pod jeho kapotou se obyčejně nachází osmiventilové srdce z rodiny agregátů Pinto, stavěné evropským Fordem.
Vzhledem k tomu se mu říkalo také metrický motor a v servisní literatuře se označoval Taunus In-Line, odtud pramení označení TL. Escort RS2000 používal verzi TL20 s vyšší kubaturou, která činila 1993 cm3 . Motor jinak existoval v nízkokompresní variantě TL20L (8,2:1), vysokokompresní variantě TL20H (9,2:1) a ve variantě se vstřikováním TL20EFI.
Existovala pak ještě verze pro Ford Transit, ale hlavně i CH20EFI s turbodmychadlem Garrett, kterou Cosworth použil do modelu Sierra RS. Jeden základ, spousta možností. Escort RS2000 měl vysokokompresní variantu se dvěma karburátory Weber, která byla určena pro výkonnější modely. V 5750 otáčkách tak motor produkoval výkon 74 kW (100 koní) a v 3750 otáčkách dosáhl točivého momentu 135,5 N.m.
Byl tedy slabší než šestnáctistovka. Plných 914 kg vážícímu vozu ale tento výkon stačil k akceleraci z 0 na 100 km/h za 9,3 sekundy a k dosažení maximální rychlosti 177 km/h. I tak to tedy bylo dost slušné. Ještě důležitější ale je, že motor Pinto byl pořádný držák a dával potenciál k ladění. Zároveň se Ford angažoval v dodávání různých doplňků, včetně sportovních komponentů.
To nakonec způsobilo, že si nadšenci stavěli escorty podle sebe a vznikaly tak v podstatě hybridy mezi závodními a civilními verzemi. Přímo z továrny bylo možné objednat třeba lampičku na čtení mapy, dálková světla Twin Oscar, protipožární zadní přepážku, spínač odpojení baterie, plnou klec, a dokonce i diferenciál s omezeným prokluzem.
Tím se dostáváme ke kousku Martina Balleka, který vznikl v podstatě tak, jako kdyby si ho chtěl nadšenec ze sedmdesátek udělat jako auto na každý den, ale zároveň se s kamarády o nedělních večerech proháněl po šotolině za vesnicí. Vedle některých z výše zmíněných prvků má tento vůz ještě řadu sportovních dobových úprav, a kde jinde začít s jejich vypisováním než od podlahy.
Brzdy jsou na obou nápravách kotoučové, jinak byly vzadu brzdy bubnové. Vpředu jsou čtyřpístkové třmeny. Vzadu pak najdete tlumiče Bilstein, vpředu GAZ (s těhlicí). Celkově je podvozek připodobněný tehdejším regulím ve skupině 4. Hlava motoru Pinto prošla závodní úpravou v Anglii, společně s vačkou jsou udělané na výkon 150 koní, šlo by však jít až na 220.
Tím by se ale autu dost ubralo z domestikovanosti. Už tak se muselo sáhnout po patnáctipalcových kolech, protože na původních třináctkách mělo auto přehnanou tendenci tančit pod plynem se zadní nápravou. Dvojice karburátorů Weber je místo původního vertikálního uspořádání umístěna horizontálně. To kvůli štelování.
I přes široký výčet úprav se tedy stále bavíme o dobovém autě, které je udělané podle garážistů z dob zvonáčů. Krátká projížďka na místě spolujezdce ukázala, že tohle auto prostě funguje, a troufám si tvrdit, že je kompetitivní s řadou dnešních aut. Až tedy tohle auto někde na českých silnicích potkáte, je správné smeknout klobouk.
Článek vyšel v Auto Tipu Klassik 08/2021. Časopis si můžete koupit na ikiosek.cz.