Escort třetí generace nahradil svého předchůdce s klasickou koncepcí po pouhých pěti letech výroby. Sám ale strávil na linkách dvojnásobně dlouhou dobu.
Kapitoly článku:
Evropské kompaktní vozy přecházely v sedmdesátých letech minulého století hojně na přední pohon, třeba Volkswagen Golf v roce 1974. Ford přitom představil druhou generaci svého Escortu až později – a ta setrvávala u klasické koncepce včetně zadní tuhé nápravy s podélnými půleliptickými listovými pery a ortodoxních dvou- a čtyřdveřových tříprostorových karoserií. Velkým mužům modrého oválu bylo jasné, že změna musí nastat brzy.
Poprvé s předním pohonem
Došlo k ní v září 1980, kdy se ukázal nový Escort. Byl podstatně hranatější, vyznával ostře řezané rysy jako většina produkce této dekády. Na svou dobu působil opravdu hodně moderně a stylově, chlubil se součinitelem odporu vzduchu 0,37. Exteriér navrhli Uwe Bahnsen a velmi známý Patrick Le Quément.
Třetí generace Escortu přešla na pohon předních kol; již od modelového roku 1980 bylo na výběr mezi třídveřovým a pětidveřovým hatchbackem
Další velkou revolucí bylo výklopné víko v zádi, které nabídlo dobře přístupný zavazadelník objemu 345 l. Třetí generace tak již nebyla sedanem a tudorem, ale hatchbackem. Pětidveřové verze měly navíc ještě trojúhelníková okénka v C-sloupcích. Třídveřová se však oficiálně jmenovala Coupe!
Zcela nový podvozek (platforma nesla označení CE14) s rozvorem 2393 mm dostal dozadu rozvidlená příčná ramena a podélné vzpěry, vpředu i nadále zůstávala spodní příčná a McPherson. I přesto ale k nějakému razantnímu posunu v jízdních vlastnostech nedošlo. Inzerci novinky vyvíjené po kódovým jménem Erika doprovázel reklamní slogan „Simple Is Efficient“ (volně přeloženo „V jednoduchosti je krása“). Největší soupeře na evropských trzích bylo nutné hledat ve Volkswagenu Golf a Opelu Kadett D.
Escort stál na nové platformě CE 14 a byl výrazně větší než Volkswagen Golf, už tehdy hlavní rival v evropské kompaktní třídě
Ve srovnání s Golfem byl však Escort mnohem větší, nezapomínejme, že etalon třídy z Wolfsburgu měřil tehdy na délku jen 3,7 m. Konkurent od globální automobilky měl 3,97 m, byl 1,64 m široký a 1,38 m vysoký, základními rozměry tak odpovídal spíše čtyřmetrovému opelu.
Od 40 do 71 kW
Motory byly už umístěné napříč. Nejslabší zážehový agregát představovala Valencia s tyčkovým rozvodem, 1118 cm3 a výkonem 40 kW. Ford však uvedl i další karburátorové čtyřválce CVH, už OHC ve verzích 1,3 l/51 kW a 1,6 l/58 kW. Krátce se nabízel i s objemem 1,1 l.
Motory vznikaly ve waleském Bridgendu, pro jejich produkci zde byla postavena nová motorárna a pod kapotami se jich postupně dočkaly také Fiesta a větší Sierra. Klidným chodem zrovna nevynikaly a potřebovaly značnou péči, ale zároveň je bylo možné bez problémů ladit.
Třídveřový Escort XR3 byl poháněn motorem 1,6 l o výkonu 71 kW
Samotná automobilka nabídla sportuchtivým třídveřový Escort XR3 se šestnáctistovkou, ze které se podařilo vydolovat technikům 71 kW. Jeho ambice naznačovalo i decentní křidélko.
Prvním modelem se vstřikováním byl ještě výkonnější německý RS 1600i (1981, 85 kW), jeho starší britský kolega dostal íčko do vínku až v říjnu 1982. To už měl ale 77 kW a 138 N.m. Sportovní varianty byly o něco delší (4,05 m) a nižší (1,35 m). I přes nedostatky v paletě pohonných jednotek a chování na silnici si Escort odvezl prestižní titul evropského Auta roku 1981, porazil Fiat Panda i Austin Metro.
Pětistupňové manuální převodovky se ve velké míře začaly montovat až v létě 1982, předtím měly jen čtveřici rychlostí. Další volbu představoval třístupňový automat ATX (1983).
Další sportovní varianta Escortu, RS 1600i; v roce 1981 se kompaktní Ford stal evropským autem roku
Posilovač řízení nebyl ve standardní výbavě, chyběla i klimatizace, zato si mohli klienti koupit třeba otevírací střechu, centrální zamykání a elektrická okna. Samočinná převodovka pocházela z amerického Escortu, který s tím evropským sdílel platformu a základní siluetu, ale byl o dost větší (4,3 m).
Vyráběl se v letech 1981-1990 v USA, Kanadě a Mexiku coby tří a pětidveřový hatchback a kombi s motory 1,6 a 1.9 l CVH, respektive s dvoulitrovým dieselem Mazda. Severoamerické verze posilovač řízení měly a šestnáctistovka se dodávala krátce i s turbodmychadlem. První větší facelift přišel v roce 1985, druhý decentnější o tři léta později.
Široká nabídka karoserií
Oproti předchůdcům se třetí evropský Escort dodával se širokou paletou karoserií. Hatchbacky doplnilo záhy kombi, zpočátku ovšem pouze s jedním párem bočních dveří. Tyto verze vymřely v nižší střední třídě s příchodem devadesátých let.
Pětidveřové přišlo na trh až v roce 1983 spolu s kabrioletem. Ten byl k mání jen coby XR3i a Ghia a vyráběli ho v Německu. Nikoli ovšem u Fordu, nýbrž v karosárně Karmann v Osnabrücku. Jako nemnoho ostatních konkurentů, i on vyznával kromě tradiční plátěné střechy masivní ochranný oblouk.
Kabriolet vyráběl pro Ford Karmann; Escort Express z roku 1981
Ghia, nazvaná podle karosárny, kterou Ford na začátku sedmdesátých let pohltil, představovala top výbavu i u hatchbacků. Nesmíme zapomínat na dodávky s vyšší střechou a křídlovými zadními dveřmi, oblíbené obzvláště v Británii. Tam se jmenovaly Express. V Jižní Africe se vyráběl pick-up Bantam.
Ctitelé klasických sedanů si mohli od roku 1983 koupit i tuto karoserii se stupňovitou zádí. Marketingoví experti Fordu jí ovšem odlišili od základní řady jiným názvem Orion a odlišnou, luxusněji působící maskou chladiče. Díky prodloužené zadní partii se natáhla na 4,19 m a byla také vyšší (1,41 m). I s dieselem však vážil Orion jen 935 kg, základní verze Escortu měly hluboko pod 900 kg.
Čtyřdveřová varianta se jmenovala Orion; byla delší a vyšší než Escort
Kufr sice nabídl 451 l, ale sklopná zadní lavice byla u čtyřdveřových vozů ještě hudbou daleké budoucnosti, takže se muselo počítat s omezenou praktičností. Jenže dražší sedan mohl dostat také motor 1596 cm3/77 kW z XR3i, základní 1,1 l naopak chyběl.
Spořílci zase zvolili od srpna 1983 nabízený atmosférický vznětový čtyřválec 1608 cm3 sice s pouhými 40 kW a 95 N.m, jenže také pětilitrovou spotřebou nafty, která navíc nebyla v běžném provozu rozhodně nereálná. Maximální rychlost 140 km/h jim určitě nevadila. Escort RS Turbo z října 1984 byl z úplně jiného soudku, zůstával u zážehové šestnáctistovky, ovšem s turbem Garrett (97 kW).