Letos v březnu tomu bylo přesně 40 let, co světlo světa spatřil první Ford Granada, předchůdce dobře známého Scorpia. Byly to vozy prostorné, komfortní a spolehlivé, ale hlavně relativně dostupné.
Kapitoly článku:
„Dvojjediná“ Granada
Hranaté Granady se nemusí každému líbit, ale pravdou je, že po čtyřech dekádách lze hovořit o skutečné legendě. Granady (a později i Scorpia) byly dodávány v dnes již neuvěřitelně široké škále kombinací karoserií, motorů a výbav, takže mohly posloužit nejen jako dostupné a mimořádně prostorné přepravníky osob a zavazadel, ale také coby rychlé, reprezentativní a špičkově vybavené „limuzíny“.
Vozy Ford Granada sloužily v diplomatických a státních službách řady evropských zemí a objevily se také v celé řadě filmů a seriálů, z nichž je třeba zmínit alespoň Cowleyovy vozy ve slavných Profesionálech britské televizní stanice ITV vysílaných v premiérách v letech 1977 až 1983.
Model Ford Granada první generace byl dostupný v řadě verzí a dodnes zůstává ceněným účastníkem srazů historických vozidel
Ford Granada první generace spatřil světlo světa v roce 1972, aby nahradil britský Zephyr a vyšší šarže německých Taunusů. Výroba probíhala paralelně (jak už to tehdy u evropských Fordů bývalo) v britském Dagenhamu a německém Kolíně nad Rýnem. Ačkoli byla první Granada na pevnině i v Albionu na první pohled stejná, obě větve si stále ponechávaly značnou míru samostatnosti.
Essex vs. Cologne
V Anglii byly v prvních letech levnější Granady dodávány pod tradičním jménem Consul (základní výbava, jednoduchá maska, etc.), ale po roce 1975 toto označení zmizelo. Po technické stránce Granada vycházela z britské řady Zephyr/Zodiac, s níž sdílela hlavně řešení zadní nápravy s nezávislým zavěšením.
Kola přední nápravy však byla zavěšena nikoli na vzpěrách McPherson, ale na párech lichoběžníkových prvků představených necelé dva roky před tím na menší řadě Cortina/Taunus. Jistým krokem zpět se ale stalo použití bubnových brzd na zadních kolech po vzoru německých Taunusů, přičemž anglický Zephyr měl kotouče na obou nápravách.
Značná autonomie britské a německé větve Fordu se ale promítala hlavně do škály pohonných jednotek, přesto lze říci, že první generaci Granady v obou případech s drtivou převahou vládly vidlicové motory. Zatímco v Dagenhamu vznikaly Granady s vidlicovými čtyřválci Essex V4 2,0 l a Essex V6 s objemy 2,5 a 3,0 l, v Německu byla situace jiná.
Ford Granada byl v sedmdesátých letech vyráběn také v USA, nicméně s evropskými vozy neměl kromě jména společného nic
Tam začínala nabídka skromným vidlicovým čtyřválcem 1,7 l z menšího Taunusu a pokračovala šestiválci „Kolín“ v objemových verzích 2,0, 2,3 a 2,6 l. Vrcholem německé Granady byl dovážený Essex V6 3,0 l, přičemž základní agregát 1,7 l V4 byl záhy nahrazen řadovým čtyřválcem 2,0 l Pinto. Za zmínku stojí, že většina z výše zmíněných agregátů se stala legendami a ve výrobě v nejrůznějších variantách přetrvala ještě dlouhou řadu let.
Široká škála verzí
První generace Granady vznikala v celé řadě karosářských verzí. Koupit jste si ji mohli coby dvou, nebo čtyřdveřový sedan, dvoudveřové čtyřmístné kupé typu fastback nebo jako prostorné pětidveřové kombi. Granada se během let stala zároveň základem pro nejrůznější malosériové přestavby, mezi nimiž je třeba zmínit především prodloužené limuzíny nebo pohřební vozy.
Ford Granada Mk. I
Speciální zmínku si zaslouží model Ford Granada Perana V8 vyráběný v Jihoafrické republice, který dokazoval, že pod kapotu Granady bylo možno pohodlně vměstnat i opravdu velký motor. A nebyl to motor jen tak ledasjaký: šlo totiž o legendární americký osmiválec Windsor s „tyčkovým“ rozvodem OHV vyráběný od roku 1962 v Ontariu a po roce 1969 pak v Ohiu.
Motory Ford Windsdor V8 ukončily svoji aktivní službu v automobilech Ford až s rokem 2001 (!), nicméně jejich odkaz pokračuje ve speciálních agregátech včetně lodních motorů dodnes. Granada Perana dostala provedení s objemem 4,9 l, výkonem 255 koní (188 kW) a točivým momentem 405 Nm při pouhých 2 600 ot./min.
