Malá elektrická auta budou možná řešením budoucnosti, už dávno v minulosti však najdete první prototypy takových vozů. A překvapivě, jeden hodně zajímavý kousek vznikl i za období nacisty okupované Francie.
Píše se rok 1942, dříve romantická Paříž je okupována nacistickými vojsky, po ulicích jezdí armádní technika a život nevypadá zrovna nadějně. A přesto, i v tomto temném období, se francouzský inženýr a designér Paul Arzens nebojí pracovat na svých snech a představách, kterými by rád obohatil zajisté světleji vypadající budoucnost nejen motoristické dopravy.
Arzens se jako schopný návrhář vozů dostal do povědomí už před válkou, možná právě za období okupace jeho rodného města však převedl svou zdaleka asi nejpřevratnější myšlenku do reálné podoby. Zatímco totiž po ulicích jezdila vojenská auta a veřejnost se kvůli nedostatku paliva vrátila k používání koňských spřežení, francouzský inženýr dokončil svůj prototyp městského elektromobilu.
Lehké, malé autíčko si velice rychle vysloužilo přezdívku L'Œuf (vajíčko) a později tedy oficiálněji L'Œuf Électrique. A není pochyb proč tomu tak bylo. Tříkolové vozítko se vyznačovalo netradičně kulatým tvarem a oproti tehdejším automobilům na cestách bylo opravdu miniaturní. Dvě kola vepředu a jedno poháněné elektromotorem vzadu.
Celá karoserie byla vytvořena z ručně vyklepaného hliníku a přední části dominovalo rozměrné čelní tvarované okno z plexiskla, které plynule navazovalo na prosklené boční dveře ze stejného materiálu. V malém „skleníku“ bylo místa pro dvě osoby a tenké sloupky dále zajišťovaly perfektní výhled z vozu v zorném poli řidiče (zadní okénko však bylo malinké).
Interiér byl přitom striktně minimalistický. Byla zde pouze jednoduchá polstrovaná lavice z drátěného rámu a volant – budíky či nějaký náznak sdružené přístrojové desky byste hledali marně. Samotná karoserie vážila pouze 60 kg, s motorem vzrostla hmotnost na 90 kg a po zástavbě baterií v zadní části jste byli na konečných 350 kg.
Zdroje se v případě přesné specifikace pohonného ústrojí rozcházejí, „elektrické vajíčko“ však mělo zajistit dojezd okolo 100 km a bylo schopné jezdit rychlostí až 70 km/h. Po válce mimochodem v prototypu Arzens experimentoval také se zabudováním spalovacího motoru, přesněji motocyklového jednoválce o objemu 125 cm³.
Jelikož nebylo v nacisty okupované Francii zrovna jednoduché obstarat materiály na výrobu dalších, třeba již sofistikovanějších verzí elektromobilu, nakonec tedy vznikl pouze jediný prototyp, který si Arzens uchovával ve své vlastní sbírce a občasně jej vzal na projížďku. S vytížením na jiných projektech (designér navrhoval také lokomotivy) se pak vozítko L'Œuf nedočkalo další péče či rozvinutí myšlenky.
Po smrti francouzského inženýra bylo „vajíčko“ předáno do péče muzea Cité de l'Automobile v Mulhouse, kde vůz prošel renovací a stal se součástí expozice společně s dalšími vozy Paula Arzense. Zatímco se tedy očekává rozmach městských elektromobilů v nadcházejících letech, návštěvnici muzea se mohou podívat, jak taková představa vypadala před 77 lety.