Až nyní se na českém trhu objevuje vrcholná verze Fordu Kuga s motorem 2,5T. Míří na piedestal v kategorii malých crossoverů?
Kapitoly článku:
Evropská odnož Fordu byla před dvěma lety dalším z řady tradičních evropských výrobců, kteří se odhodlali vytáhnout do boje se stále sílící lavinou kompaktních „esúvéček“ z Japonska a Koreje.
Modelem Kuga Ford volně navázal na atraktivní studii sportovně laděného SUV Iosis X, představenou v Paříži na podzim 2006. Oproti asisjským nájezdníkům, ale i Tiguanu nebo Freelanderu, tak dostala fordova novinka do vínku o poznání dynamičtější vzezření. Koneckonců není se čemu divit - jméno Kuga je jen hovorovou zkratkou slova Cougar, tedy slavného klasického sporťáku značky Ford.
Vůz šel od počátku výroby zákazníkům na ruku s osvědčeným vznětovým motorem 2.0 TDCi (100 kW), který představoval tradiční evropský kompromis mezi ekonomickým provozem a uspokojivou dynamikou. Postupem času bylo ale stále více zřejmé, že má-li fordův lehký teréňák naplnit svoje nemalé ambice, musí excelentní podvozek původem z Focusu pod kapotou nutně doplnit něco o poznání „chlapáčtějšího”. No a konečně je tady - Ford Kuga 2,5 T s motorem, který najdete třeba ostrém Focusu ST. Tak pojďme na něj.
Šarmantní kabát
Pominu-li samotnou podstatu SUV, skutečně povedený design karoserie jen pramálo připomíná ostatní rodinné dostavníky určené pro příležitostné výlety do přírody (rozumějte rovinaté polní cesty polabských nížin). Je to o to pozoruhodnější, když povážím, že Ford při návrhu karoserie maximálně vytěžil ze své dosavadní „tvorby“, což názorně dokládá vzhled jednotlivých partií auta.
Posuďte sami - záď odkazuje na oblíbený S-MAX, zepředu je to zbytnělé Mondeo a v boční siluetě lze vysledovat odraz Focusu. Testované provedení bylo navíc vyvedeno ve slušivé bílé barvě „Ice White“, přičemž líbivý vzhled dotvářela dle mého názoru krásná, ač příplatková 19“ litá kola. Snad jen jedna vada na kráse - klasickou anténu s půlmetrovým prutem si už u tohoto progresivního kolosu mohl Ford odpustit.
Interiér sází na jistotu
Ve srovnání s excentrickým zevnějškem působí interiér poněkud zakřiknutějším dojmem a sedneme-li si do nepříliš vzrušujícího rodinného C-MAXu, hned víme, odkud vítr vane.
Výhody prémiové výbavy Titanium jsou znát již při odemykání vozu, kdy se k autu stačí přiblížit s tím správným klíčem a systém Ford Key Free vám otevře všechny dveře. Celý vnitřní prostor se nese v příjemné barevné kombinaci tmavých hodnotných plastů a vcelku přijatelné imitace kovu.
Posez za vzorně tvarovaným volantem je vcelku pohodlný, vše potřebné je intuitivně na dosah. Tlačítko „Ford Power“, kterým se spouští motor, je umístěno ve středu přístrojové desky mezi výdechy ventilace. Sedadla jsou čalouněná na pohled i na dotek příjemnou kombinací tmavé kůže po stranách a látkou se světlým motivem uprostřed. Ta přední jsou široce seřiditelná (u řidiče elektricky), přiměřeně tvrdá, zato ale s nepříjemně krátkými sedáky, což bohužel poněkud devalvuje jejich ostatní přednosti. Vzadu je místa na nohy i na poměry ve dané třídě opravdu žalostně málo. V případě, že vpředu cestují dva cestující vyššího vzrůstu, dala by se celková konfigurace prostoru pro cestující s nadsázkou označovat jako 2+2.
Chválím přehledné ovládání sdruženého dotykového displeje navigačního systému, audiosoustavy a parkovací kamery - vše za příplatek 85.400,- Kč. Umí i změnit barvu, ale tu hnědou si tam asi nastavíte jen v opravdu bahnitém terénu...Velké potěšení naopak neskýtá pohled na displej palubního počítače v přístrojovém štítu. I při maximálním ztlumení totiž září svojí sytou červení do noci nepříjemně jako rudá záře nad Kladnem a to je co říct. Snad ty barvy podsvícení raději sjednotit.
Vzhledem k tomu, že značná část testu probíhala za deštivých podmínek, musím trochu pohanit i senzor stěračů, který se uráčí dát pokyn k setření, až když už nevidíte zhola nic. Co výhled dopředu naopak zpříjemní, je vyhřívané čelní sklo s antireflexní úpravou. Směrem šikmo vpřed už je to o dost horší, za A sloupek se mi v dejvickém příšeří schoval i linkový autobus. Pomalu se ale už začínám smiřovat se skutečností, že tento nepříjemný neduh se u dnešních hypertrfovaných aut stal jaksi samozřejmostí. I když věřím, že při dnešním tempu technologických inovací pouze do času (to se za sloupek dá kamera nebo radar, lehčí konstrukci určitě nečekejte).
Když jsme u těch kamer, velkým plusem je bezesporu ta zadní, parkovací, jejíž obraz je promítán na již zmiňovaný centrální displej. Její čočka se na zadním víku bohužel snadno ušpiní, ale po ostřikovači parkovací kamery raději nevolám...
Praktickými dvoudílnými zadními dveřmi se dostaneme do mělkého zavazadelníku o základním objemu průměrných 410 l, jeho zvětšení pak klasicky dosáhneme sklopením zadních sedaček, čímž docílíme konečných 1405 l rovné plochy.
Odkládacích prostor je v autě dostatek, do přihrádky před spolujezdcem schováte bulvární týdeník formátu A4, aniž byste ho museli ohýbat. Pod loketní opěrkou se nachází objemná chlazená schránka, která vychladí i váš flash-disk nebo iPod, protože USB otvor pro přenos dat do palubního systému najdeme právě zde. Kdo by měl snad zájem o připojení dalších spotřebičů, tomu poslouží příplatková 220V zásuvka v prostoru zadních cestujících nebo klasická 12V zdířka v kufru.
Dobrou vychytávkou je otvor do palivové nádrže, který sice postrádá klasickou zátku, zato Vám neumožní do hrdla zasunout nesprávnou tankovací pistoli, typicky tu s naftou nebo s řepkou olejkou. Mé oko estéta potěšil takový detail, jakým jsou ukazatele v přístrojovém štítu nekryté centrálním plexisklem (ač se to přímo nabízí), což vytváří subjektivně příjemnější plastický vjem než u jiných aut, kde jsou přístroje často jakoby nezúčastněně skryty někde v dáli před Vámi za umaštěným plexi. Od cesty si výrobce naopak mohl nechat rádoby ozdobnou gumovou lištu před spolujezdcem, levně působící křehké plasty na středové konzole mezi předními sedadly nebo v mém případě vrzající sedadlo řidiče. Vše dohromady každopádně působí důstojným dojmem, odpovídajícím své cenové úrovni.