Cestičky dnešních sdružených multimediálních systémů prošlapávala spousta průkopníků a firem. Toto jsou nejdůležitější milníky v historii vývoje rádia, navigace i internetového připojení.
Pokud jsou některá místa v autě, která nám dokonale demonstrují rychlost vývoje techniky a zároveň jeho stupňující se tempo, jsou to nepochybně rádia, navigační systémy či zkrátka multimediální rozhraní.
Dlouhá desetiletí byl součástí výbavy automobilů především rozhlasový přijímač, který se podle dostupných historických záznamů dostal do vozu už v roce 1922. Stalo se tak v Chicagu, a přestože konkrétní informace o výrobci rádia nemáme, do Fordu Model T ho instaloval George Frost, předseda klubu Lane High School Radio.
Prakticky ve stejné době začal britský Daimler montovat na zakázku do svých vybraných modelů rádia od společnosti Marconiphone Co. a poprvé tuto možnost představil na výstavě Olympia Motorshow. Pak už to šlo poměrně rychle.
V roce 1925 začala firma Radio Auto Distributors prodávat přijímače Airtone 3D, o rok později to byl produkt Batt. 115 od All American Mohawk Corp a o necelých dvanáct měsíců později následoval Philco Transitone, sériově vyráběné autorádio filadelfskou firmou Storage Battery Co.
Navigační systémy, jak je známe dnes, se objevily mnohem, mnohem později. První primitivní pokusy jsou datovány k počátku šedesátých let, i když vlastně ani to není docela pravda, protože to platí pouze v případě, že mluvíme o zařízeních využívajících elektroniku.
Před nimi tady byl Plus Fours Routefinder, navigační systém vyvinutý ve dvacátých letech minulého století a byl docela spolehlivý. Ve své podstatě to byly pouze dva drobné válečky spojené proužkem papíru s mapou a instrukcemi a dal se nosit na zápěstí. Odtud si našel cestu do aut, i když v poněkud vylepšené podobě.
Italská firma Inter Avto dodávala do aut v roce 1930 objemné krabice, které se montovaly na palubní desku. Zvnějšku byla možná podobná současným navigacím, byla to ale jen prostá mechanika. Dovnitř se vložila mapa, tu však nebylo nutné posouvat ručně. Dala se připojit k tachometru, což stačilo k tomu, aby se posouvala v závislosti na rychlosti vozu. Docela drahý přístroj navíc mohl otočit mapu tak, aby odpovídala směru jízdy, ačkoli s času na čas bylo nutné upravit rychlost rolování, protože natolik přesný Inter Avto nebyl.
Dalším pokusy prováděl v 60. letech General Motors. Jeho DAIR (Driver Aid, Information & Routing) „četl“ směr jízdy z děrovaných štítků a přijímal rádiové signály schopné varovat řidiče před překážkami na silnici.
Pokud jde o modernější verzi navigace a sériovou produkci, primát drží Honda. Systém GPS tou dobou k dispozici pro civilní sektor ještě nebyl, přesto Japonci v roce 1981 nabídli pro modely Accord a Vigor příplatkovou navigaci Honda Electro Gyrocator využívající plynový gyroskop, na fólii nakreslené mapy vkládané do přístroje a značkovací pero.
Klasická navigace podle dnešních měřítek se objevila až v devadesátých letech. GPS jako první využívala Mazda Eunos Cosmo v roce 1990, o čtyři roky později pak byl představen první evropský model s navigací pracující na stejném principu, konkrétně BMW řady 7 s interním označením E38.
Nejmladší technikou na čtyřech kolech je pochopitelně internet, který se poprvé dostal do aut teprve v minulé dekádě společně s rozvojem webové a mobilní sítě. K průkopníkům v tomto směru patří General Motors a jejich OnStar, který se objevil v roce 1996 pro modely Deville, Seville a Eldorado ve spolupráci s Motorolou. Primárním účelem byla bezpečnost a pomoc v nouzi a nejdříve tato technika pracovala v podstatě jako přenosný telefon, GM však po čase přidalo přenos dat a první online auta byla na světě.