Do Chorvatska míří každým rokem tisíce českých turistů a ne jinak tomu je a bude letos. Také my jsme se vypravili do této v ČR tolik oblíbené země, a to konkrétně na poloostrov Pelješac, tedy až na samotný jih.
Kapitoly článku:
Doby, kdy byla cesta do Dalmácie menším dobrodružstvím, jsou dávno pryč. Dálnice A1 cestu v podstatě do každé části Chorvatska výrazně urychlila a udělala ji bezpečnější. Moc dobře si pamatuji na cestování po staré okresce vedoucí kolem Plitvickýh jezer a na neskutečný provoz, jaký tam v sezóně panoval.
Ne jinak tomu bylo na magistrále vedoucí podél pobřeží dál na jih. Dnes už se dají i nejjižnější cíle Chorvatska dosáhnout takříkajíc na jeden zátah bez toho, abyste museli někde přespávat, byť je taková varianta minimálně pro řidiče příjemnější.
Naším cílem byl trajekt jedoucí z města Ploče na Pelješac v osm hodin večer. Abychom měli menší rezervu, vyráželi jsme před šestou hodinou ranní z Prahy. Stejně jako minulý rok jsme řešili dilema, zda jet klasickou (a dříve nejrychlejší) trasu přes Brno a dále na Vídeň, nebo zda dát přednost alternativě vedoucí přes České Budějovice a Linz. Rozkopaná D1 nás ale odradila, takže jsme zvolili druhou možnost.
Směr Linz
Vyráželi jsme v úterý 8. července, v šest hodin ráno jsme míjeli pražský Chodov a s tím také silničáře, kteří přesně ten den v šest hodin ráno začali uzavírat nejvytíženější úsek dálnice D1 vedoucí z Chodova do Průhonic. Takže jsme stihli ještě ničím alespoň k odbočce na Benešov neomezenou dálnici D1 a v poklidu zamířili směr České Budějovice.
Trasa přes České Budějovice a dále na Linz je na rozdíl od D1 téměř bezproblémvá. Obchvat Tábora, který byl otevřen minulý rok, cestu urychlil.
Za neustále rostoucího provozu jsme dorazili do Českých Budějovic, kde na nás čekalo jedno z mála zdržení. Ranní špička znamenala ovšem jen pár minut. I tohle byl jeden z důvodů, proč jsme na konec zvolili tuto trasu. I když by na D1 nečekalo žádné zdržení, velmi pravděpodobně bychom dorazili do Vídně v době největšího provozu, což by mohlo znamenat menší komplikace.
Jakmile jsme přejeli Budějovice, během chvíle přišly rakouské hranice a nedlouho po nich konečně také dálnice. Na české straně se něčeho podobného zřejmě ještě pěkně dlouho nedočkáme. Alespoň obchvat Tábora cestu přeci jen urychlí. Těsně před rakouskými hranicemi jsme ještě dotankovali nádrž a pořídili rakouskou desetidenní dálniční známku. Stála 265 korun, nafta vyšla na necelých 35 Kč/litr.
Popisovat Rakousko je celkem zbytečné. Pohodová jízda vás brzo přivede na uzel Voralpenkreuz, kde uhnete směr Graz. Jak už asi každý dobře ví, na této trase na vás čekají dva placené tunely. Jeden vyjde na pět euro (Bosrucký tunel) druhý na osm (Gleinalsmký tunel). O víkendových přesunech by zde mohly být kolony, v našem případě ovšem projíždíme bez čekání. Potenciální problém pak čeká těsně před Grazem, kde je poměrně dlouhá uzavírka, nicméně jak je v Rakousku dobrým zvykem, stále jsou k dispozici dva jízdní pruhy a oba jsou použitelné.
Slovinská dálnice pro dodávky dražší
Téměř na minutu přesně po šesti hodinách, co jsme opustili Prahu, jsme dorazili na slovinské hranice. Zde narazíte na jednu z novinek letošní sezóny. Pokud cestujete dodávkou (více než 1,3 m nad přední nápravou), nebude vám stačit obvyklá dálniční známka pro auta do 3,5 tuny. Slovinci zavedli novou kategorii pro dodávky, týdenní známka vyjde na 40 euro, měsíční stojí 80 euro. My jsme pořídili třicetidenní pro osobní automobily za 30 euro.
Slovinská kategorie 2B
Od prosince 2013 platí na slovinské dálnici nová kategorie 2B, do které jsou zařazeny automobily s hmotností do 3,5 tuny a s výškou nad přední nápravou větší než 1,3 m. Oficiální seznam modelů, kterých se toto týká, nadete zde.
Otázku, zda objíždět slovinskou dálnici, jsem řešil v minulosti několikrát. Možná se to někomu vyplatí, minimálně pokud míříte až na jih Chorvatska, pak jde o zbytečné zdržení. Slovinské okresky moc neubíhají, což je po šesti hodinách za volantem poslední věc, kterou byste potřebovali. Pokud zvolíte dálnici, během zhruba 45 minut je Slovinsko minulostí. Na chorvatské hranice se ale pořád dojíždí po úzké okresce.
Počátky japonského Subaru jsou v roce 1917 ve firmě vyrábějící vojenská letadla. V 50. letech se přejmenovala na současné Fuji Heavy Industries a v roce 1954 vzniklo první auto. V současnosti nese společnost název Subaru Corporation.
Pro Subaru je typické používání motorů typu boxer a pohon všech kol.
Subaru Impreza • Subaru Levorg • Subaru Outback • Subaru Forester • Subaru XV • Subaru BRZ