Namísto tří desítek jich vzniklo zřejmě jen sedm. Kromě prvního prototypu se do dnešních dnů dochovaly všechny a z naprostého obchodního fiaska se nakonec stal úspěch.
Ve dvacátých letech se společnost Ettora Bugattiho hřála na výsluní. Vyráběla jedny z nejlepších sportovních a závodních automobilů své doby. Ettore se v té době rozhodl postavit nejluxusnější a nejdražší auto, jaké kdy svět viděl. V hierarchii modelů Bugatti neslo označení Type 41 a jméno Royale. Žádný z vozů této řady si ale paradoxně žádný šlechtic nekoupil.
Vůbec první Bugatti Royale nesl upravenou karoserii Packard
Původně měla vzniknout série 25 automobilů Type 41 Royale, ovšem v letech 1928 až 1933 jich bylo nakonec vyrobeno pouze sedm. Jak jistě tušíte, život tomuto modelu předčasně přerušila nejen přílišná rozmáchlost celého projektu, ale především kulminující hospodářská krize. Ještě v roce 1928 měl původně jeden z vozů putovat do garáží španělského krále Alfonse, ovšem průtahy spojené s náběhem výroby nakonec způsobily, že král svoji objednávku zrušil.
Brougham Napoleon pod svojí přední kapotou ještě hostil prototypový motor s objemem takřka 15 l
Jak bylo tehdy u vozů Bugatti zvykem, také model Type 41 Royale se vyznačoval obrovským, ovšem po konstrukční stránce spíše konvenčně řešeným podvozkem. Obě nápravy byly tuhé, vpředu pružené podélnými půleliptickými listovými pery a vzadu dvěma páry per čtvrteliptických. Všechny vozy měly stejná litá kola Roue Royale s průměrem plných 610 mm, jež zároveň tvořily vnější plášť bubnových brzd.
Bugatti Type 41 s karoserií Henriho Bindera
Brzdy se ovládaly přes soustavu bowdenů, žádný posilovač nebyl, takže každé zpomalení vyžadovalo od řidiče značné úsilí. Vozy Bugatti Royale byly skutečně impozantními stroji: rozvor náprav činil neuvěřitelných 4 300 mm, auta byla přibližně 6 500 mm dlouhá a jejich pohotovostní hmotnost vysoko přesahovala hranici tří tun! Podle dobových testů (zkoušel se jen prototyp z roku 1927) ale Royale i přesto údajně vynikalo vyváženými jízdními vlastnostmi a stabilitou ve vysokých rychlostech.
Royale s karoserií Binder na vídeňské výstavě Králové chromu v roce 2008
Ettore při konstrukci své vlajkové lodi vsadil, jak to ostatně míval ve zvyku, hlavně na motor. A to tedy bylo dílo. Pokud si myslíte, že Viper měl a má velký motor, pak vězte, že řadový osmiválec Type 41 vynikal v prvních dvou vyrobených vozech objemem 14,7 l. Pak byl jeho zdvih snížen ze 150 na 130 mm, čímž zdvihový objem klesl na „pouhých“ 12,7 l. Tento agregát byl sám o sobě dlouhý 1 400 mm a vysoký 1 100 mm, takže se stal jedním z vůbec největších motorů, jaké se kdy v automobilu objevily.
Impozantní zážehový osmiválec se nakonec uplatnil především v motorových vlacích francouzských drah
Pohonná jednotka vycházela po konstrukční stránce z tehdejších závodních motorů Bugatti s jednodílným blokem a rozvody OHC s jedním výfukovým a dvěma sacími ventily na válec, potažmo z prototypu leteckého motoru pro francouzské letectvo, jenž se ale nakonec do výroby nedostal. Vrtání 125 mm a zdvih 130 mm znamenaly, že každý z válců měl větší objem než celý osmiválec cestovního modelu Type 40.
Dvoudveřový kabriolet Weinberger byl původně černý, později však svoji barvu změnil
Mohutný agregát Type 41 si vystačil s jediným karburátorem a jeho výkon dosahoval více než 300 koní (přesněji 223 kW). Pro zachování potřebné spolehlivosti byl klikový hřídel uložen v devíti ložiscích. Každý z vyrobených vozů byl karosován jinou společností, a aby toho nebylo málo, většina z nich změnila karoserii i několikrát za svůj život, takže zvláště některé vozy není jednoduché zařadit. Ve hře se navíc záhy začaly objevovat různé repliky, takže dokonce není ani celkový počet vyrobených exemplářů bez pochybností. Nejpravděpodobnější je, že byl postaven jeden prototyp a šest „sériových“ strojů.
Bugatti Royale jako čtyřdveřová kimuzína Park Ward a jako dvoudveřóvé kupé Kellner
Jisté je, že vůbec první prototyp modelu Bugatti Type 41 Royale vzniknul jako phaeton na přelomu let 1926 a 1927. Pro urychlení stavby pro tento účel adaptoval Ettore Bugatti americkou karoserii Packard, vůz stál na ještě delším podvozku než pozdější auta a zničen byl zřejmě během nehody v roce 1931. Podle některých informací se ale do provozu po přestavbě vrátil.
Tři z šesti dochovaných vozů řady Bugatti Type 41 Royale
Velmi pravděpodobné je, že se do dnešních dnů dochovalo šest více méně původních vozů Bugatti Type 41 Royale, z nichž každý má za sebou život plný zvratů. Zřejmě nejznámějším provedením je brougham Coupe Napoleon, ovšem na veřejnosti se nejčastěji objevuje vzhledově podobný vůz s karoserií Henriho Bindera. Chronologicky následoval dvoudveřový kabriolet mnichovského karosáře Ludwiga Weinbergera. Původně byl černý, dnes je bílý a najdete jej v dearbornském muzeu Henryho Forda.
Park Ward karosoval archaicky pojatý sedan a pod dvoudveřové kupé se podepsal Kellner, zřejmě jako poslední vzniknul čtyřdveřový vůz Berline de Voyage. Většina z těchto vozů zůstala automobilce a své zákazníky nalezla až mnoho let po svém vzniku. Ve skladech firmy Bugatti zůstalo bez užitku ležet 23 motorů Type 41. Ettore inicioval vznik prototypu rychlého motorového vlaku pro francouzské železnice SNCF, o jehož pohon se postaraly právě motory Type 41.
Představitelům SNCF se prototyp zalíbil a u Bugattiho objednali hned 79 vlaků. Tyto soupravy, každá opatřena dvěma nebo čtyřmi motory Type 41, dosahovaly rychlosti takřka 200 km/h a v aktivní službě zůstaly až do závěru padesátých let. A právě tyto vlaky se postaraly o to, že z počátečního obchodního fiaska řady Type 41 Royale se nakonec stal značný komerční úspěch…