Ferdinand Karl Piëch je po smrti, přičemž mnozí ve snaze co nejjednodušeji přiblížit čtenářům kdo to vlastně byl, využívají obezličky typu „vnuk Ferdinanda Porscheho“ nebo „syn nacisty“. A přitom se stačí podívat na jeho dílo, aby bylo zřejmé, že byl mnohem více než jen potomek (ne)chvalně známých českých předků.
Kapitoly článku:
Když jsem před psaním tohoto článku oslovil svého kamaráda a kolegu kvůli konzultaci, co všechno stihl během svého života udělat Prof. dr. hc Ferdinand Karl Piëch, bez přemýšlení a naprosto vážně pronesl: „Bylo toho tolik… Někdy mám pocit, že snad museli být dva.“ O osobnostních kvalitách často rozporuplného rakouského technika, konstruktéra, manažera a automobilového nadšence si můžete myslet leccos, nicméně s ohledem na rozsah jeho díla a míry angažovanosti to trefněji asi říct ani nešlo. Však posuďte sami.
České kořeny
Ferdinand Piëch se narodil 17. dubna 1937 ve Vídni v rodině Antona Piëcha a Louise Piëchové. Nejspíše pro vás nebude novinkou, že jeho matka byla dcerou Ferdinanda Porscheho, rodáka z Vratislavic nad Nisou a světoznámého tvůrce Hitlerova lidového vozu KdF, který byl po druhé světové válce uveden na trh jako Volkswagen Typ 1.
Stejně tak je poměrně dobře známý fakt, že otec Anton byl právník, ale také nacista, člen NSDAP a později i SS. Se svým budoucím tchánem se poprvé potkal v roce 1920, když ho zastupoval ve sporu s automobilkou Daimler-Benz, který se týkal zaměstnanecké smlouvy. Poněkud méně se už ví, že české kořeny měl nejen Porsche. Zatímco věhlasný konstruktér byl ze Sudet, otec Antona Piëcha (Anton Paul Piëch) pocházel z Brna.
Jestli se Ferdinand Piëch někdy veřejně hlásil ke svému českému původu, známé není. Co naopak víme, je, že jeho dědeček Ferdinand Porsche měl značnou snahu vštěpit lásku k automobilům nejen svému synovi Ferdinandovi Antonovi Ernstovi Porsche, známějšímu spíše pod přezdívkou Ferry, ale také svým vnoučatům.
Celkem běžně je vodil do své stuttgartské konstrukční kanceláře (a po útěku před spojeneckým bombardováním i do pracovny v Korutanském Gmündu v Rakousku) a ukazoval jim aktuální projekty nebo třeba vysvětloval, jak mají být tvarovány plechy na karoserii, aby byla hmotnost auta co nejnižší. To není vtip, ale skutečné vzpomínky jednoho z potomků.
Není divu, že automobilový klan považoval první Volkswagen, tou dobou ještě bez přezdívky Brouk, za součást rodiny. Byl to nikoli „velký dědečkův vynález“, ale – jak později vzpomínal Ferdinand Piëch ve svých memoárech – „normální domácí mazlík“.
Složité dospívání
Jeho dětství každopádně nebylo ideální, jak by se mohlo zdát. „Burli“ (v rakouském dialektu klučík nebo chlapec), jak je Ferdinandovi přezdíváno, byl dyslektik a jeho učitel ho považuje za příliš hloupého, aby mohl dál pokračovat ve studiu. V lednu 1951 umírá Ferdinand Porsche a v srpnu následujícího roku i Anton Piëch. Louise se svým bratrem Ferrym převezme vedení společnosti Porsche Holding a její syn musí sekat latinu.
Zapíše ho do přísné švýcarské internátní školy ve Svatém Mořici, kterou Piëch po letech lakonicky zhodnotí slovy „typický tvrdý ústav“. Není daleko od pravdy. Školní správa měla kupříkladu ve všech hostincích své udavače. Ti informovali vedení o tom, který student sedí v době mimo oficiálních vycházek v hospodě a nadto pije alkohol. Pozoruhodné je, že podobný systém donašečů pak Piëch vybuduje i ve Volkswagenu, čímž si zajistí přehled prakticky o všem, co se děje v celém koncernu.
Drsné švýcarské prostředí z něj každopádně udělá samotáře a naučí se spoléhat především sám na sebe. Školu Burli nakonec zvládne jen s průměrnými známkami, matka je ale spokojena a k osmnáctinám od ní dostane Porsche 356. Po maturitě se Ferdinand přihlásí na polytechniku v Curychu. Ani zde nepatří k premiantům, přesto v roce 1963 úspěšně ukončí po osmi semestrech vysokou školu zajímavou diplomovou prací na téma „vzduchem chlazený dvanáctiválcový motor pro formuli 1“.