Ford Fusion si na českém trhu kroutí už svůj sedmý rok. Vítaným osvěžením je „akčně” vyhlížející provedení Calero. Co dokáže?
Kapitoly článku:
Dlouhověkost modelové řady může zpravidla odrážet dvě rozdílné skutečnosti. Buďto je daná automobilka v beznadějné situaci, bez prostředků na vývoj něčeho nového a nabídka na trhu je natolik omezená, že potenciálním zákazníkům ke koupi stejně nic jiného nezbývá (viz někdejší situace reálně-socialistického „trhu”). Nebo výrobce možnosti pro další vývoj má, ale auto je ve svém aktuánlím provedení jednoduše tak oblíbené, že není důvod bezhlavě investovat do nejistých inovací.
Druhá varianta přesně pasuje na Ford Fusion. Kdo by o tom snad náhodou nevěděl, malý krabicoid od modrého oválu se v tuzemsku už bezmála druhým rokem drží na čele dovozních žebříčků a srdnatě dýchá na záda těžko přemožitelnému českému triumvirátu ve složení Fabia, Octavia a Roomster.
Fusion se veřejnosti poprvé představil v dávném roce 2002 a mateřská automobilka jej pasovala za pionýra nové „zfúzované“ třídy automobilů, kterou iniciativně označila zkratkou UAV - Urban Activity Vehicles. Z názvu je zřejmé, že prioritami takového vozidla jsou především praktické vlastnosti spojené s provozem v hustých městských aglomeracích a přilehlém okolí, tedy flexibilita, odolnost, nenáročné ovládání, úsporný provoz a v neposlední řadě bezpečnost.
Po letech úspěšného prodeje už můžeme konstatovat, že Ford Fusion naplnil své předpoklady měrou víc než vrchovatou. Vítaným osvěžením už přeci jen poněkud zevšednělé nabídky jednotlivých provedení je kreace označená španělským adjektivem Calero = pouliční. Tuto variantu jsme pro vás vyzkoušeli ve spojení s osvědčenou benzínovou šestnáctistovkou Duratec.
Není všechno plast, co se netřpytí
Fusion si jako správný dělník na nic nehraje a jeho linie jsou tak bez okolků podřízeny praktickým měřítkům velícím k maximálnímu využití obestavěného prostoru. Karoserie stojící na podvozkové platformě předchozí generace Fiesty s mírně prodlouženým rozvorem vykazuje více jak jeden a půl metru do výšky, délka pak o 20 mm přesahuje čtyřmetrovou hranici. Estetika nejmarkantnějších prvků designu ostatně svoji spřízněnost se starší Fiestou jakož i jinými Fordy jen potvrzuje.
Extrovertní charakter Calera od pohledu určovala výrazná bleděmodrá metalíza Vision „vytuněná“ zatmavením okenních skel třech zadních dveří. Vizáže připomínající SUV bylo docíleno vydatnou aplikací šedých plastů v dolních partiích karoserie, což se týká především mohutných nárazníků s vkusnými imitacemi ochranných terénních prvků. Trochu potřebné údernosti dodávaly do šeda odbarvené lemy blatníků, rozměrné boční lišty nebo pětipaprskové elektrony s pneumatikami o rozměru 195/65 R15. Oplastovaným dojmem působí taky spodní část bočních dveří pod ochrannými lištami, ovšem chyba lávky. Tyto partie zahaluje pouze stejně barevná tlustá folie, která plnohodnotný plast zdařile imituje - funkční i ekonomické řešení.
Robustnějšího vzezření v porovnání se vzhledem běžného Fusionu bylo tedy dosaženo velmi nenáročnou a přitom vysoce efektní modifikací, která se víceméně omezila na jednoduché odbarvení některých komponentů, které bývají jindy vyvedeny v odstínu zbytku karoserie. Těchto pár detailů samozřejmě nemůže změnit přirozené teritoriální působiště vozu, kterým je zejména město. Calero zde navíc svým odolným obalem dodá majiteli ještě víc kuráže při odstrku okolostojících vozidel v řadě zapakovaných automobilů.
Šupinatá palubka a praktičnost především
Vnitřek forďáckého Ferdy mravence (práce všeho druhu) se nese přísně v duchu filozofie celého auta, což v praxi představuje přesvědčivé volební vítězství účelné a funkční stránky věci.
Že sedíte v provedení Calero se ovšem v interiéru nepromítá vůbec. Samozřejmostí je vysoce pohodlné nastupování, vzdušný dojem z vnitřního prostoru a perfektní výhled všemi směry daný hodně vyvýšenou pozicí sedadel vzhledem k podlaze. Na jejich nadmořskou výšku jsem si musel trochu zvykat a to jsem řidičskou sesli vzhledem ke svému vzrůstu 190 cm briskně ponížil do její nejspodnější polohy. Po několika jízdách v městském provozu jsem však této dispozici přišel na chuť. Orientace v situaci za okny je nejen obrazně na vysoké úrovni a zorné pole šoféra moc neomezují ani tradiční překážky v podobě předních sloupků, jejichž obezita se u Fusionu drží na přijatelné úrovni. Kdo by se přeci jen obával o bezpečný pohyb v automobilovém mraveništi před hypermarketem, má k dispozici tradiční parkovací „pípáky“ v zadním nárazníku.
Sama sedadla jsou potažena hrubým materiálem se modročerným proužkem připomínajícím o trochu méně než jiné varianty čalounění dnešních Fordů textilní vzor chlupatých dek ze sedmdesátých let. Boční vedení rozhodně není jejich silnou stránkou a o něco delší by mohly být také sedáky. Potěšila naopak subtilní loketní opěrka. Posez je celkem pohodlný a hledání ideální pozice za volantem tak není na dlouhé lokte.
Věnec dvousměrně seřiditelného kormidla je obšitý příjemnou kůží s širším průměrem v dnes jiť klasické pozici rukou za deset minut dvě. Za ním se rozprostírá přehledné území přístrojové kapličky v klasické forďácké konfiguraci se zeleným podsvícením, informačním displejem zobrazujícím základní jízdní fakta uprostřed a červenými ručičkami, přičemž cejchování tachometru se odehrává v lichých číslech. Vychytávkou užitečnou v zimních měsících je kontrolka ve tvaru vločky, varující v teplotách pod 4 stupně před nebezpečím námrazy na silnici. Bezprostřední okolí volantu vedle dálkového ovládání rádia okupuje ještě tlačítko otevírání víka kufru, jehož stisknutí je jednou ze třech možností, jak víko odjistit - zbývá ještě knoflík na dálkovém ovládání integrovaném v klíčku a zámek vedle espézetky, na kliku nebo dotykové otevírací zařízení přímo na pátých dveří se jaksi nedostalo. Anachronismem zavání taktéž víčko nádrže otevírané výhradně klíčkem.
Vzhled palubky není žádným módním výkřikem, ale Fusion je jedno z posledních aut, od kterého bych něco takového čekal. Co se mi ale už delší dobu u některých Fordů nelíbí je povrch vršku přístrojové desky. Tato nepokrytě gumová partie nevábného reliéfu ponejvíce připomínajícího vyrážku na těle ještěrky se mi skutečně zajídala. Chválím ovšem praktické úložiště lejster uprostřed pod čelním sklem i jeho velmi užitečné vyhřívání.
Pod kruhovými výdechy topení najdete rozložité rádio Sony, které má slušný zvuk, jeho přehlednost a zpracování by ale mohly být lepší a unešen jsem nebyl rovněž z odlišné barvy jeho osvětlení (výrazně rudé) v porovnání se zbytkem palubních přístrojů. Ještě níže nechybí ovládací panel topné a chladící soustavy nadané automatickou jednozónovou regulací. Poslední věc, která stojí vpředu za zmínku je možnost sklopení opěradla spolujezdce směrem vpřed, čímž vznikne pěkně rozměrný stoleček nebo chcete-li třeba přebalovací pult.
Posuneme-li se do druhé řady sedadel, seznáme, že máme co do činění s nefalšovanou lavicí, která se o nějaké ukotvení těl pasažérů nesnaží vůbec. Pozoruhodné je, že délka sedáku byla takřka rovna délce opěradel, což nebývá zvykem. Pod předními křesly je diky jejich výšce hodně prostoru pro chodidla a i v jiných směrech si cestující v zadní řadě žijí nad poměry. Příznivou cenu vozu zapomnětlivým připomenou levnější dveřní výplně, nápadná železná konstrukce sedadel nebo absence elektrického ovládání zadních skel.
Přístup do kufru je takřka ideální - páté dveře jsou skutečná vrata a nakládací hrana je proklatě nízko u pasu Forda. Základní objem 337 litrů je logicky situován spíše do výšky, po sklopení asymetricky dělených opěradel pak docílíte 1 175 litrů. Na rovnou plochu ale můžete zapomenout, sklopená sedadla se dnem zavazadelníku rozhodně netvoří kompaktní celek a výškový rozdíl činí dobrých 10 cm. Pod podlahou naopak potěší plnohodnotná rezerva.
