Zakázková Ferrari vznikají sem tam i dnes. Těmi z nejméně známých dřívějších jsou ale prototypy Thomassima ze šedesátých let. První z nich je nenávratně ztracen, třetí vlastní automobilka a druhý se nedávno dražil...
Kapitoly článku:
Za všemi Thomassimami stál překvapivě Američan Tom Meade, sám velký fanoušek Ferrari. Designér karosář a konstruktér v jedné osobě začal tu druhou stavět v roce 1966 na objednávku kalifornského klienta Harryho Windsora, pochopitelně potřeboval svolení od samotného Enza Ferrariho. Oba muži se setkali osobně, což dokumentuje i jedna z fotografií z okruhu v Modeně, který dnes už bohužel nefunguje. Do Itálie se Tom musel vydat, aby si splnil jeden ze svých snů.
Ferrari 500 TRC ročníku 1957
Kaliforňan se zamiloval do Ferrari 500 TRC a když zjistil, odkud ten vůz pochází, nebylo zbytí. Ovšem cesta na Apeninský poloostrov byla trnitá, stopem přes celé Státy do New Orleansu, s padesáti dolary v kapse to koneckonců ani nijak jinak nešlo. Pak se nechal najmout do kuchyně na jednu norskou loď, která jej odvezla do Stavangeru. Následoval další stop do Anglie, kde si Tom za vydělané peníze koupil motorku a ve dvou, už s kamarádem, se dostali na Mallorcu. Tam spali ve spacácích půl roku na střeše jednoho hotelu! Do Itálie už to bylo jen kousek...
Technika z GTO
Thomassima I byla založena na technice Ferrari 250 GTO, ale neexistuje o ní prakticky žádná dokumentace. Také dvojka dostala hodně vzácný vidlicový dvanáctiválec z tohoto modelu Agregát Tipo 168 měl mazání se suchou klikovou skříní, hliníkový blok i hlavu, dvouventilovou techniku a rozvod OHC. Jeho základ pocházel z neméně legendární Testa Rossy.
Třílitrový dvanáctiválec pro Thomassimy darovalo Ferrari 250 GTO
Z objemu 2953 cm3 dával rovné tři stovky poctivých maranellských plnokrevníků, tedy 221 kW v maximálních 7400 otáčkách. Kompresory se nepoužívaly, pohonná jednotka byla atmosférická. O palivo se staralo celkem šest dvojitých karburátorů Weber 38 DCN. Točivý moment 294 N.m/5500 min-1 přenášela na zadní kola přes jednokotoučovou spojku kompletně synchronizovaná pětistupňová manuální převodovka.
Překvapivý původ má šasi, nepochází vůbec z Maranella, daroval jej totiž monopost Cooper-Climax formule 1 ročníku 1957... Jen se trubkový prostorový rám musel rozšířit a upravit. Americký Motor Trend v dubnovém vydání z roku 1971 tvrdil, že Meade použil podvozek De Tomaso a motor měl výkon jen 186,5 kW (253 k)/7200 min-1.
Koník i trojzubec
Další zvláštnost? Na vývoji spolupracovali inženýři a mechanici nejen od Ferrari, ale i od Maserati! Nutno dodat, že obě značky spolu koncem 60. let neměly nic společného, firmu s Neptunovým trojzubcem Fiat koupil (a zachránil) až v roce 1993. Ale Meade sám předtím jedno Maserati renovoval, proto došlo k neobvyklému propojení. Při své v úvodu vzpomínané italské cestě (1960) totiž jednou večer zaklepal na dveře modenské továrny a závodní inženýr Guerino Bertocchi jej vnitřkem provedl.
Neodešel s prázdnou, koupil si za 400 dolarů zánovní 350 S po Hansi Herrmannovi a rozebral jej do šroubku na jedné místní farmě. Bertocchi mu představil karosáře Luciana Bonaciniho a Medarda Fantuzziho. To byl základ spolupráce, pak už Meade prodával jak ojetá Maserati, tak i Ferrari Američanům a dalším zájemcům. Jinak by se nedostal k dílům pro stavbu svých vozů... a posléze došlo ke vzpomínanému setkání s Enzem, který vše posvětil.
Tom Meade začal Thomassimu II stavět v roce 1966. Sešel se i s Enzem Ferrarim
Ale zpět ke druhé Thomassimě. Testovala se na firemní trati ve tvaru osmičky ve Fioranu, což je samozřejmě také doloženo snímky a Meade použil i některé díly z amerických muscle cars. Design vzešel z prototypu 330 P4, tvary karoserie i její výrobu dostal na starosti Pierre Drogo. Není tak slavný jako Pininfarina, Zagato, Bertone, Vignale nebo vrchní krejčí Ferrari Scaglietti, ale podepsal se na konečné vizáží mnoha ušlechtilých výrobků se vzpínajícím se koníkem a dokonce i křížem a hadem ve znaku. Hlavně těch závodních...
Dokončená Thomasima II (1968)
Dokončená Thomassima II byla prezentována logicky jako 250 P4, a to na slavné soutěži elegance v kalifornském Pebble Beach, nikoli ovšem jako veterán, nýbrž coby nové auto, psal se totiž rok 1968... Rodnou Itálii tedy logicky brzy po dokončení opustila. Typové označení vozu symbolizovalo tradiční zaokrouhlený zdvihový objem jednoho válce.
Pojízdný unikát za 215 milionů
Zatím poslední majitel koupil exkluzivní kus automobilové historie o patnáct let později, tedy coby stále mladý, a po nějaký čas jej uložil do depozitu. Přitom už od jednasedmdesátého bylo auto považováno za ztracené. Na veřejnosti se prakticky neobjevovalo ani předtím, ani potom. Veškeré mechanické části vozu byly zrestaurovány do funkčního stavu a kupé s černým interiérem dostalo nový lak. Znovuvzkříšení trvalo předlouhých sedm let a klenot byl představen poměrně nedávno, na letošním Concorso Italiano v Monterey a objevil se dokonce na propagačních materiálech k výstavě. Je tedy pojízdný...
Auto renovovali Red Car Restorations. Nedávno se neprodalo za 9 milionů dolarů
Na serveru eBay jej prodával poprvé od roku 1983 Derik Kennedy z firmy Red Car Restorations v texaském Rockwallu nedaleko Dallasu. Ta stála také za renovací. Původní částka, kterou požadoval, tedy 9 milionů dolarů, byla podpořena ještě „nejlepší nabídkou“.
Nemuselo se tedy ani přihazovat, cena byla pevná (kup teď), případně šlo zvolit jinou, i nižší sumu. Jenže nejúspěšnější zájemce byl nakonec označen za „neautorizovaného“, takže klenot bude nabídnut znovu. Takovou exkluzivitu přece neprodáte žádnému pochybnému překupníkovi... Jedná se o skvělou investici do budoucna, hodnota pouze poroste. I když oněch 215 milionů v našich korunách není nikterak málo...
Dvě ze tří
Thomassimy vznikly celkem ve třech kusech, plánovaný čtvrtý skončil jen v podobě modelu. Přežily dvě. Jméno je slovní hříčkou a znamená cosi jako „Thomasovo maximum“. Americky vyhlížející „trojku“ z Turína 1969 má ve svém továrním muzeu uschovánu samotné Ferrari. Ta měla třílitr z GTO vyladěný až na 235 kW (319 koní), vážila asi 800 kg a jejím charakteristickým rysem byly „špagetové“ výfuky na bocích.
Poslední postavená Thomassima III (1969) připomínala spíše americké sporťáky
Místo zvažovaného spideru s plátěnou střechou, který je neměl, vzniklo kupé na šasi 330 P4. Na dostatečně dlouhé rovince mohlo dosáhnout rychlosti 306 km/h. jednička postavená v roce 1962 byla zničena v listopadu 1966 při velkých povodních ve Florencii, kdy se řeka Arno vylila z břehů a napáchala velké škody.
Posledním Meadeho projektem byl karbonový supersport s motorem Ferrari 333 SP. Zůstal nedokončen...
Meade žil poté dlouhá léta v Thajsku a na Bali, do Kalifornie se vrátil až před 22 lety kvůli nemocné matce. Zde pracoval na projektu karbonového supersportu se čtyřlitrovým dvanáctiválcem o výkonu 485 kW ze sportovní placky 333 SP, ale ten už dokončit nestihl. Zemřel ve čtyřiasedmdesáti v roce 2013.