Fiat malá auta umí, o tom není sporu. S Unem se mu opět povedlo trefit se do černého. A hranatý nezmar prokázal životaschopnost i dlouhou dobou výroby, v Brazílii skončila až v prosinci 2013.
Kapitoly článku:
Giugiarův Italdesign dal projektu 146 do vínku vnější tvary plné ostrých rohů, před třemi dekádami ostatně až na pár výjimek automobilovému světu vládly. Ovšem výsledkem nebyla žádná hranatá krabice na kolech, ale naopak úhledné auto, které poskytovalo dostatek prostoru jak vpředu, tak i vzadu.
Vysokým vstup povolen. I dozadu
Ten byl prvořadý, Fiat je ostatně pověstný tím, že umí na malém půdorysu postavit vůz, do kterého se bez problémů a se základním pohodlím vejdou čtyři dospělí, při troše dobré vůle i pět. Na zadní sedačky se poskládali třeba dvoumetroví dlouháni. Klidně dokonce ve třídveřových verzích, protože přístup sem byl nejlepší možný, moderní vozy by ho mohly závidět. Praktičtější pětidveřový hatchback samozřejmě nesměl chybět.
Svůj veřejný debut absolvovalo Uno na floridském mysu Canaveral, ačkoliv prodej na americkém trhu Fiat neplánoval
Součinitel odporu vzduchu 3,64 m dlouhých, 1,56 m širokých a 1,43 m vysokých karoserií dosahoval 0,34, což byla tehdy vynikající hodnota... Prosklená vysoká kabina měla takřka svislou záď, na druhé straně na ni navazovala plochá skloněná kapota. Úzké sloupky a velká zasklená plocha umožňovaly výborný výhled všemi směry. Tradiční logo nahradil Fiat pěticí šikmých lišt, po další léta typickou.
Kosmický start
Uno se coby nástupce populárního typu 127 představilo po skoro čtyřletém vývoji 20. ledna 1983 na atypickém místě: mysu Canaveral na Floridě nedaleko výzkumného střediska NASA a letecké základny. Přitom se v USA nikdy nenabízelo. Z předchůdce zdědilo základní a vskutku moderní koncepci „vše vpředu“. Zpočátku jej pohánělo kvarteto napříč uložených motorů.
Uno se od počátku vyrábělo s tří- i pětidveřovou karoserií; pro obě bylo příznačné dobré obstavění vnitřního prostoru
Základní karburátorový benzinový čtyřválec 903 cm3 původem dokonce z osmsetpadesátky měl ještě tyčkový rozvod OHV a 33 kW. Uno 45 (číslo znamenalo výkon v koních) tedy doplnila verze 55, už OHC s 1116 cm3 a 40 kW. Jednalo se o jednotku z Ritma, akorát dostala nižší výkon. Obě se spokojily zhruba se šesti litry paliva.
„Sedmdesátka“ měla taktéž motor OHC s vyššími (a zajímavými) 1301 cm3 a 51 kW. Přišel i atmosférický diesel, znovu s 1301 cm3, ale slaboučkými 33 kW. Nebyl nejlehčí a s autem se dost zapotil, do kopce se mu moc nechtělo. Přežil však bez problémů rozjíždění i na dvojku a ve spotřebě začínající vždy číslicí 4 s ním nemohl soutěžit prakticky nikdo...
Převodovky byly výhradně čtyř- a pětistupňové přímo řazené, kam šly porce newtonmetrů, je vzhledem k výše zmíněné koncepci jasné.
Základ vážil sedm set kilo
Podvozek s rozvorem 2362 mm měl přední kola zavěšena nezávisle na příčných ramenech a vzpěrách McPherson, vzadu klikovou nápravu s vlečeným rameny a torzně poddajnou příčkou. Odpružení obstarávaly vinuté pružiny a teleskopické tlumiče.
Základní verze s devítistovkou vážila pro představu muších 700 kg, proto upalovala až stočtyřicítkou. Ale ve zvlněném terénu vyžadovala častější řazení dvojky a trojky, čtyřka se dostala ke slovu málokdy a jen na rovinkách.
Exteriér a interiér Fiatu Uno 45 (číslo udávalo výkon v koních) z roku 1986
Sklopná zadní lavice se za příplatek ve vyšších výbavách dodávala i s asymetricky dělenými opěradly. Zavazadelník měl v základním uspořádání objem 225 l, ve dvoumístné verzi pak 968 l.
Čisté a jednoduché linky elegantní karoserie vyvolaly nadšení u odborné veřejnosti i laického publika, stejně jako účelná stavba a konstrukce. Od začátku prodeje šlo Uno doslova na dračku. Evropský titul Auto roku 1984 se rozhodně dostal do správných rukou. Uno navíc v této anketě dokázalo porazit Peugeot 205 a dvojkový Golf!
FIRE neznamená oheň
Významnou novinkou sezóny 1985 byl nový litrový motor s rozvodem OHC. Označení FIRE neznamenalo oheň, nýbrž zkratku z anglického „Fully Integrated Robotised Engine“. Přinesl modernější lehkou konstrukci, méně dílů a také skutečnou úsporu paliva, byť měl stále jen 33 kW jako předešlá archaická devítistovka. S jeho vývojem už pomáhaly do značné míry počítače a vyráběl se továrně v Termoli. Uno 55 vystřídala „šedesátka“ s jedenáctistovkou o 43 kW.
Průřezová kresba Una z r. 1989; Uno Turbo bylo ve své době skutečným „hot hatchem“ – na snímcích už modernizovaná verze z devětaosmdesátého
Z trochu jiného soudku bylo Turbo. Skutečný hot-hatch v pravém slova smyslu měl pod kapotou třináctistovku se vstřikováním a fantastickými 77 kW. „Doping“ poskytla japonská firma IHI. Šlo o opravdovou bombu. Lehká raketa, která nevážila ani 850 kg, se uměla rozjet až na 210 km/h.
Od roku 1986 si mohli milovníci naftové vůně a nízkých nákladů na provoz koupit Uno se vznětovými čtyřválci 1.7 D/43 kW (1697 cm3, model 60 D) a konečně i s turbodieselem 1367 cm3/53 kW. Katalyzátor si odbyl premiéru v roce 1987 spolu se zážehovou jednotkou 1498 cm3/55 kW (verze 75). V další sezóně se počet vyrobených aut přehoupl přes třímilionovou metu. Během pouhých pěti let!