Letos uběhne přesně půl století od chvíle, kdy značka Alfa Romeo znovu významně promluvila do historie automobilů a jejich konstrukce…
Kapitoly článku:
Na počátku šedesátých let se většina evropských automobilek stále soustředila na výrobu praktických a dostupných automobilů pro každodenní provoz na jedné straně, nebo výkonných a drahých sportovních strojů na straně druhé. Značka Alfa Romeo však patřila k vůbec prvním, jež se pokusily tyto dva zdánlivě neslučitelné jevy propojit.
Alfa Romeo Giulia zrovna krásná nebyla...
A tak přesně před půl stoletím představila model Alfa Romeo Giulia s interním označením Tipo 105. Šlo o praktické čtyřdveřové sedany opatřené moderním podvozkem a výhradně výkonnými dvouvačkovými motory, jejichž měrné výkony jsou plně srovnatelné s pohonnými jednotkami současnosti.
Giulia s dosti hranatou a nepříliš líbivě vypadající karoserií se vyznačovala pohotovostní hmotností okolo pouhé jedné tuny, což jí v kombinaci se silnými čtyřválci DOHC propůjčovalo jízdní výkony a vlastnosti srovnatelné s většinou ryze sportovních vozů své doby. Ve své kategorii Alfa Romeo Giulia dlouhé roky postrádala jakoukoli konkurenci…
Model Tipo 105 startuje
Ani značka Alfa Romeo na tom na konci padesátých let nebyla ekonomicky příliš dobře a vsadila na jednu kartu. Jmenovala se Giulia a znamenala pro Alfu skvělý tah. Zatímco ostatní modelové řady včetně sportovního typu Alfa Romeo 2600, představeného v roce 1962 na autosalonu v Ženevě, byly jen zlehka modernizovány, většina prostředků se napínala k přípravě zcela nového modelu Giulia.
Alfa Romeo 2600, představená jako vlajková loď značky rovněž v roce 1962, byla jen modifikací řady 2000. Vývoj se totiž soustředil na Giulii.
Giulia byla sedanem střední třídy s motorem vpředu podél a pohonem zadních kol, který se vyráběl v letech 1962 až 1978 a do velkosériové výroby zavedl celou řadu progresivních prvků. Kromě již zmíněných výkonných zážehových čtyřválců s dvěmi vačkovými hřídeli v hlavě to byly také kotoučové brzdy na všech kolech nebo pětistupňové převodovky, jimiž byly kromě základního typu 1300 vybaveny prakticky všechny Giulie.
Prvním modelem nové řady se stal typ Giulia Ti (Turismo internazionale) opatřený jednotkou s objemem 1 570 ccm, jednoduchým spádovým karburátorem a výkonem 92 koní (68 kW) při 6 500 ot./min. Byla to jediná Giulia, jež měla ovládání houkačky v kruhu na volantu (jako třeba Škoda Spartak). Zprvu měl řazení pod volantem (na podlaze od roku 1964), přístrojový štít s vodorovnou stupnicí tachometru (otáčkoměr však nechyběl!) a bubnové brzdy bez posilovače.
Kotouče byly do výroby zaváděny postupně, stejně jako posilovač. Po větší modernizaci v roce 1968 byla Giulia Ti přejmenována na Giulia 1600 S. Nedává vám systém označení smysl? Vydržte, bude hůř.
Připraveno pro závody
Rok po modelu Giulia Ti byla představena speciální série Giulia Ti Super. Šlo o speciální homologační edici pro závody cestovních automobilů, v níž do roku 1964 vzniklo jen 501 vozů, které dnes patří k mimořádně ceněným sběratelským kouskům. Giulia Ti Super vynikala kromě tradičních symbolů čtyřlístku (quadrofoglio verde) na karoserii především upraveným motorem.
Giulie Super měly zpravidla bohatěji zdobenou příď a dva páry světlometů
Ten dostal dva legendární dvojité horizontální karburátory Weber 45DCOE, díky nimž při nezměněném objemu i otáčkách dosahoval výkonu 112 koní (82 kW). Karoserie byla odlehčena, kola dostala slitinové ráfky a kotoučové brzdy a interiér měl řadicí páku na podlaze a přístrojový štít s trojicí přehledných, stejně velkých kruhových ciferníků. Ten byl spolu s volantem převzat z dražších a sportovněji založených modelů Alfa Romeo Sprint.
Giulia kromě znamenitých jízdních výkonů nabízela také komfortní a prostorný interiér
Teprve v roce 1964 byla představena základní verze řady Tipo 105 v podobě modelu Giulia 1300. O jeho pohon se staral jednokarburátorový čtyřválec DOHC s objemem 1 290 ccm a výkonem 78 koní (57 kW) a jako u jediného z vozů řady Giulia na něj navazovala čtyřstupňová převodovka. Brzdy však již byly kotoučové na všech kolech.