Daimler-Benz slavil do poloviny 50. let velké úspěchy v automobilovém sportu, což se odrazilo v sériové produkci. Kromě ultimativního 300 SL nabídl zákazníkům i menší roadster 190 SL.
Kapitoly článku:
Myšlenka dvoumístného automobilu se sportovním duchem a velkosériovou techniku se zrodila v hlavě Maxmiliana Edwina Hoffmana, amerického importéra (nejen) mercedesů. Američané takově vozy kupovali ve velkém, bez nich by se neuživili ani britští výrobci. Vývojové oddělení Daimler-Benzu bylo sice zaneprázdněno přípravou na návrat do Velkých cen, ale projekt 190 SL W121 představenstvo schválilo v září 1953. Zároveň Hoffmanovi společnost předložila první návrhy a ten samozřejmě dobře věděl, že by se právě sportovní auto mohlo v USA dobře prodávat, posílit image značky. Nehledě k tomu, že trojcípá hvězda tehdy nic podobného nenabízela.
Americký impuls
Za několik dní byly hotovy první skici a další dva týdny trvalo vytvoření modelů v měřítku 1:10. Tvarům prototypu byla dána zelená z nejvyšších míst 31. října 1953, Za necelé dva měsíce, v prosinci, byla hotova i maketa v životní velikosti. Funkční prototyp 190 SL se vedle souběžně připravovaného „racka“ 300 SL (W198 I) poprvé ukázal veřejnosti na International Motor Sports Show v New Yorku. Šlo o nejvýznamnější výstavu na druhém břehu Atlantiku, akce se konala ve dnech 6.-14. února 1954. To tedy znamená, že vývoj trval jen pět měsíců!
Prototyp 190 SL měl ještě hranaté blinkry, otvor v kapotě a odlišnou záď. Představil se v únoru 1954 v New Yorku vedle 300 SL.
Vzhled vozu byl do série ještě značně upraven, nad zadními blatníky se také nakonec objevil „kšilt“, aby dvoumístný elegantní sporťák co nejvíce připomínal svého většího sourozence, tehdy ještě pouze s uzavřenou karoserií kupé. Zmizel větrací otvor na kapotě, místo hranatých předních směrovek se objevily kulaté, přibyly nové nárazníky a značnou proměnou prošla záď včetně koncových reflektorů.
Dominantou nízké přídě se stala velká trojcípá hvězda, tu už ovšem prototyp měl. Finální verze se skvěla na ženevském stánku automobilky v březnu 1955, tehdy probíhal 25. ročník prestižní přehlídky. Za designem stáli dva muži: Karl Wilfert a Walter Häcker, který také provedl konečné úpravy. Konstrukci mimochodem velel šéfinženýr Fritz Nallinger.
Do výroby
Předprodukční série vznikala v Sindelfingenu od ledna 1955, malé SL, které se začalo prodávat v květnu téhož roku, existovalo jako dvoumístný roadster se skládací plátěnou střechou. Pokud chtěl někdo auto používat celoročně a každodenně (což šlo bez problémů), koupil si hardtop, který autu na kráse rozhodně neubral. Zajímavé bylo to, že jím látkový potah mohl zcela nahradit a udělat z něj napořád kupé, jen pevná střecha byla stále odnímatelná. Základní verze stála při uvedení na trh v Německu 16,5 tisíce marek, s pevnou střechou, která byla k mání od září 1955, vůz přišel na 17.650 DM, pokud klient nepotřeboval tu textilní, zaplatil o 550 marek méně.
Podoba s větším "rackem" W198 byla záměrná, 190 SL měl ale samonosnou karoserii. První modely ještě postrádaly chromované ozdoby na bocích.
190 SL technicky vycházela z oblých „pontonů“ typu 180 (W120), prvních vozů značky se samonosnou karoserií. Ty patřily do vyšší střední třídy. Měla dokonce stejný tovární kód jako baculatá čtyřdveřová stodevadesátka, která přišla o něco později: W121.
V literatuře někdy zmiňované označení R121 (jako roadster) je špatně, tehdy se rozlišovací písmena pro jednotlivé verze ještě nepoužívala. A u Daimleru mu stejně říkají kabriolet, což je také sporné. Že měly v té době roadstery odnímatelná, nikoli stahovací okna a spartánskou, tedy vlastně žádnou výbavu? Dalo se sice připlatit za třetí sedadlo, ale toho využil málokdo.
Roadster se mohl proměnit i v "kupé", když si klient objednal provedení s pevnou střechou a vzdal se plátěné. Slušelo mu to ale vždy.
Připomeňme, že 300 SL měl závodní původ v kupé W194 a tedy prostorový trubkový rám, 190 SL nikoliv. Jeho podvozek konstruktéři zkrátili, rozvor činil 2400 mm, vpředu využíval pomocného rámu, příčného zkrutného stabilizátoru a zavěšení pomocí dvojitých trojúhelníkových ramen, vzadu bychom pak našli výkyvné polonápravy. O komfort se staraly vždy vinuté pružiny.