Označením „polská Isetta“ nebudete v případě této rarity daleko od pravdy. Jen se nedočkala vskutku žádného úspěchu.
S poválečným rozmachem motorismu se začaly v Evropě stále častěji objevovat myšlenky malých, úsporných a dostupných aut pro širší veřejnost. Ani v Polsku nechtěli být pozadu a tamní Biuro Konstrukcji Przemysłu Motoryzacyjnego ve Varšavě, tedy konstrukční kancelář automobilového průmyslu, se zasadila o uvedení domácího mikroauta na trh.
Z designu Janusze Zigadleviche, technického návrhu Andrzeje Sgichinského a pod dohledem inženýra Krzysztofa Wójcického tak vznikl v roce 1957 prototyp vozítka nazvaného jednoduše Smyk (polsky „dítě“). Mikroauto měřilo na délku 2950 mm, na šířku 1300 mm, bylo vysoké 1370 mm a vážilo 470 kg.
Nejzajímavější stránkou vozítka ale nebyly jeho rozměry ani hmotnost. Po vzoru známé Isetty, která přišla dříve v roce 1953, představil Smyk obdobný způsob přístupu do kabiny. Celá příď se tedy odklápěla dopředu včetně sloupku řízení, který byl upevněn na kloubu, aby nezavazel při nastupování a vystupování.
Zatímco však Isetta přišla s odklápěcími dveřmi na bočních pantech, příhodně jako od ledničky, Smyku se oddělovala celá přední část vozu včetně světlometů i kousku střechy, a to směrem dopředu. Posádka tak nastupovala a vystupovala vzniklou mezerou při částečném rozevření. Prvních pár prototypů mělo plechovou karoserii, později inženýři experimentovali i s plastem.
Kabina byla čtyřmístná, zadní sedačky ale patřily s ohledem na prostornost vozu výhradně dětem. Na zadní lavici byl přístup jedině po složení a odklopení pasažérova sedadla vepředu. Se zádí připomínající tehdejší klasické sedany, ale zato velice strmou a krátkou přídí, tak nakonec vzniklo autíčko s opravdu nezvyklými proporcemi.
Na motor zůstalo místo vzadu. K mikroautu patří nepochybně i mikromotor, tedy aspoň na poměr klasických automobilů. Smyk používal čtyřtaktní jednoválec o objemu 349 cm³, který pocházel z polského motocyklu Junak, ve spojení se čtyřstupňovou převodovkou. Výkon 11 kW (15 koní) stačil k dosažení maximální rychlosti 80 km/h.
Výroba Smyku se měla odehrávat ve Štětíně, na stejném místě, kde vznikaly motorky Junak (Szczecińska Fabryka Motocykli). Na úspěšnou sériovou produkci však nedošlo, i když zprvu vznikla hrstka zaváděcích exemplářů. Ve stejné době se totiž začalo v Polsku rodit další mikroauto jménem Mikrus – tomu měla dát tamní vláda dle některých zdrojů nakonec přednost.
Informace o počtu vyrobených kusů Smyku se rozcházejí, vzniknout tak mělo od 12 až po 20 kusů. Některé vozy existují dodnes, buď jako výstavní exempláře muzeí nebo v rukách nadšených sběratelů, kteří udržují neúspěšné polské mikroauto při životě.