Klasické černé dvanáctsettrojky, a stejně tak černé Avie na převoz až dvanácti rakví, se z českého pohřebnictví vytratily. Nahradily je moderní dodávky do 3,5 tuny, a když mají pozůstalí zájem, zesnulého odveze smuteční limuzína. Může vás ale na vaší poslední cestě doprovodit jakékoli auto, do kterého se vejde rakev?
„Pro pohřební auta dnes platí pravidla, která stanovuje nedávno novelizovaný zákon o pohřebnictví,“ vysvětluje David Borovička z pohřebního ústavu Elpis. „Zákon určuje, co všechno musí takový vůz splňovat, jaké má mít vlastnosti. Důležité je, že v technickém průkazu najdete, že se jedná o kategorii speciální automobil – pohřební vůz.“ V dobách ne tak vzdálených bylo možné – a také se to i stávalo – že auto přes týden sloužilo jako obyčejná dodávka, o víkendech vozilo nebožtíky. Spíše ale na vesnicích, kde bývá pohřbů méně než ve městech.
To už podle dnešních předpisů není možné. Vůz musí mít například pevnou přepážku, která odolá při havárii a ochrání posádku, protože takové dvě plně naložené rakve mají v rychlosti sto kilometrů pořádnou kinetickou energii…
Na Slovensku je chlazení povinné
Pro tyto „speciální automobily“ jsou nařízena ještě další pravidla. Pokud je převoz zesnulého delší než šest hodin nebo 500 kilometrů, má být v autě chlazení. Například na Slovensku je chlazení povinné ve všech pohřebních automobilech bez ohledu na dobu a vzdálenost převozu.
„Když jsem se v roce 1990 vrátil z Německa do Československa, byly tu jen ty Avie a Škody 1203,“ popisuje počátky změn v autoparcích Jaroslav Mangl, který tehdy provozoval první soukromý pohřební ústav po změně režimu a dnes je společně s Davidem Borovičkou spolumajitelem Elpisu. Z Německa si před téměř třiceti lety přivezl do Československa Ford Granada kombi, který sám přestavěl na pohřební vůz. Později pořídil ještě starší Chevrolet. Až později koupil do firmy Ford Tranzit, ale tradici limuzín zůstala rodinná pohřební služba věrná.
Problémem Škody 1203, která v 90. letech u nás v pohřebnictví dosluhovala, bylo, že se při pomalé jízdě přehřívala kvůli chybějící podložce v palivovém čerpadle. „Navíc baterie nebyla u motoru, ale vzadu,“ vzpomíná Jaroslav Mangl. „Kabel vedl pod celou ložnou plochou, a pokud se někde uklepal, tak nebývalo nic neobvyklého, že pozůstalí auto tlačili.“
Na převoz bílá, na pohřeb černá
Dnes už jsou flotily pohřebních služeb mnohem pestřejší. Většinu převozů z místa úmrtí, což je nejčastěji z nemocnic, vozívají dodávky Transporter od Volkswagenu, často můžete vidět Ford Tranzit, Hyundai i Fiat. Přibývají také mercedesy třídy V. Barvy jsou, pokud se jedná o dodávku, která slouží k převozům zemřelých, ne jako součást pohřebních průvodů, většinou bílá nebo šedá, narazíte i odstíny hnědé. Černý odstín není v případě, kdy dodávky jezdí pro zesnulé právě do nemocnic, nebo vyzvedávají zemřelého moc žádoucí.
V Česku se přestavbami a vestavbami pohřebních automobilů zabývají tři čtyři společnosti. Některé z nich se postupem doby vypracovaly až na úroveň dodavatelů pro německé nebo nizozemské a další firmy v západní části Evropy. Auto vezoucí dvě nebo čtyři rakve už musí něco vydržet. „Pokud vezete rakve čtyři se zemřelými, může to být kolem 400 kilogramů,“ vysvětluje David Borovička. V nákladním prostoru bývá i nějaké hydraulické zařízení pro manipulaci s rakvemi v patrovém uspořádání. Takže u větších dodávek jsou třeba zesílená listová pera na zadní nápravě.“
Podle pohřebního zákona platí pro úložný prostor, že musí být snadno omyvatelný a dezinfikovatelný. Solidní pohřební ústav si dnes také už nedovolí mít dodávku uvnitř jen s holými stěnami, vnitřní obložení bývá v barvě dřeva, navíc osvětlené LED diodami. I poslední jízda musí dobře vypadat nejen zvenčí, ale i zevnitř.
Limuzíny dovážíme z Německa
Pokud se jedná o luxusní varianty, to se týká především limuzín, najdete v nich polstrování a další doplňky. České pohřební služby si většinou zcela nový automobil v provedení limuzína nepořizují. Jeho cena v luxusním provedení, ale ne se všemi doplňky, vychází na tři miliony korun. Takže u nás jezdívají spíše starší vozy a typy dovezené nejčastěji z Německa. Nejčastěji to bývají pohřební vozy značky Mercedes.
„Automobilka je už prodloužené pro potřeby pohřebnictví dodává firmě Binz, která se na přestavby specializuje,“ popisuje David Borovička. Od Binzu přebírají základní verze další úpravci. „Teď se už delší dobu čeká na nejnovější typovou řadu Mercedesu pro pohřebnictví, ale zatím má zpoždění,“ říká Borovička.
Zatímco design pohřebních aut z německých firem zabývajících se přestavbami bývá konzervativní a vznešený, takoví Italové si potrpí na někdy až futurologické ztvárnění. Umělecké nadání i designu této specifické kategorie automobilů nezapřou. Vozy upravované italskými stylisty podle Davida Borovičky udávají tón v branži. „Ale lidé je v jiných zemích přijímají vždy až s víceletým zpožděním. To, co je od Italů na trhu nyní, by třeba u nás bylo momentálně nepřijatelné,“ myslí si.
V průvodu trpí nejvíc spojka
Třešničkou na dortu v garážích Elpisu je více než sedm metrů dlouhý Lincoln Town Car, klasická americká pohřební limuzína. Má pod kapotou benzinový motor 4,6 litru, 150 kW, který si při ustálené jízdě po dálnici vezme okolo čtrnácti litrů, při jízdě v průvodu se můžete dostat až na dvacet litrů. Není divu, když bez posádky a nákladu váží 2,4 tuny, s rakví a posádkou může mít až 2900 kilogramů.
Auto má dlouhou ložnou plochu s posuvnými válečky, protože v USA se nedělají rakve s nožičkami. Proto se musí u běžné české rakve před naložení do Lincolnu nožičky odstranit.
Jak často si pozůstalí takovou limuzínu objednávají? To je prý různé. Někdy záleží na tom, kde se pohřeb koná. Na české hřbitovy, až na výjimky, se s více než šestimetrovou limuzínou obtížně zajíždí. Někde to jde jen ke hřbitovní bráně, jinde nanejvýš ke hřbitovnímu kříži.
Většina pohřbů se odehrává ve městech, v krematoriích. Tam vozí nebožtíky den předem, auto nikdo nevidí. Na menších městech a na venkově, kde se pohřbívá rovnou na hřbitově, obřad bývá předtím ještě v kostele, následuje pohřební průvod, takže auto je vidět – tady se dobře vypadající pohřební vůz uplatní.
Co si laik neuvědomuje, je zatížení spojky u pohřebního vozu, který má ruční řazení. Pohřební průvod jde krokem, někdy delší vzdálenost a už samotná první rychlost je bez přidržování spojky příliš rychlá na pomalu jdoucí smuteční hosty. Je-li hřbitov navíc na kopci, může to být pro spojku konečná. Proto je automatická převodovka pro takové účely v pohřební limuzíně výhodná.
Limuzíny v pohřebních ústavech nenajezdí moc kilometrů, užívají se jen k samotným pohřbům. Dodávky toho musejí odjezdit víc, slouží také k převozům zemřelých ještě před pohřby. Například v Pohřebním ústavu hl. města Prahy mění vozy tak po třech letech, kdy mají kolem 150 tisíc kilometrů, u Elpisu to bývá kolem dvaceti až třiceti tisíc ročně.
Zelená energie v černé branži
Někdy si ale rodina objedná místo auta klasický pohřební kočár. Tomu stačí dva, maximálně čtyři koňské síly. Koně ale v garážích pohřebních ústavů už nenajdete (na rozdíl od kočárů, ty se v některých ještě uchovávají). Dnes se dají se půjčit od chovatelů, dříve se ale bez nich „funebráci“ neobešli. Ale i tady si můžete dopřát speciální „úpravu“ – jsou koně, kteří umějí klapavý pohřební krok. Je to odvoz absolutně ekologický.
Že však ekologie proniká i do pohřebního automobilismu, o tom svědčí elektrická Tesla přestavěná na pohřební limuzínu. Realizovala ji firma RemetzCar ve spolupráci se specialisty z Nizozemska. Cena tohoto zatím unikátního provedení je však vysoká – 250 000 eur – v přepočtu k sedmi milionům korun.
Na komentovanou fotogalerii k tomuto tématu se podívejte zde:
