O hračce Renaultu se roky mluvilo jako o Twingu CC, ale nakonec se nejmenuje ani Twingo, ani CC. Odkud vítr vane napoví náš test.
Kapitoly článku:
Francouzské automobilky jsou známé svojí zálibou vytasit se před motoristickou veřejností tu a tam s nějakým více či méně ztřeštěným automobilovým konceptem. Na ty alespoň trochu společensky přijatelné se pak zpravidla čeká i sériová výroba. Historicky v tomto oboru hraje prim Citroën, ale velmi zdatně si v poslední dekádě vede i francouzský národní výrobce. Renaulty Avantime, Vel Satis, ale i předchozí hatchback Megane lze do takové sorty s jistotou zařadit.
S novým vozítkem bez střechy postaveným na technických základech Twinga hrál Renault s odborným obecenstvem od počátku tajnůstkářskou hru. Před dvěma roky představil mírně extravagantní koncept kupé-kabrioletu pojmenovaný Twingo CC, ale to bylo asi tak všechno, co jsme se o této kreaci dozvěděli. Svou představu o novince výrobce „zpřesnil“ na začátku letošního roku vskutku neortodoxní formou v podobě modelu v měřítku 1:43, aby záhy v Ženevě představil vůz vypadající skoro na vlas stejně jako dva roky starý prototyp, avšak se zbrusu novým názvem Wind. I když vlastně ne tak docela - koncept kabrioletu stejného jména s podivným zasedacím pořádkem 2+1 byl k vidění už někdy v roce 2004.
Bezstarostně vyhlížející výrostek s otevřeným nebem v nadhlavníku sice svádí k zařazení do něžné dívčí škatulky „baby car“, nízká hmotnost spolu s podvozkem z Twinga R.S. ale dávají tušit i mužnější rozměr jeho charakteru. Co je na tom pravdy, jsme zkoušeli v provedení s jedna šestkou.
Proti gustu...
Renault Wind je bezesporu jedním z těch aut, o kolo kterých neprojdete bez povšimnutí. Během krátké doby testu jsem zaznamenal velké množství udivených pohledů a následných grimas hlubokého odporu či naopak zalíbení. Pravdou je, že samostatným důvodem údivu mohl pro mnohé být i fakt, že vůz řídí muž - ať jsem si nalhával, že je Wind sebedrsnější, úplně přirozeně jsem se v něm nikdy necítil. Byl to velmi podobný pocit jako v Peugeotu 207 CC nebo Mercedesu CLK.
Konstrukce karoserie je nicméně velice zajímavá. Po stránce mechaniky (napovídá tomu i označení prototypu - CC) můžeme hovořit o kupé-kabrioletu, podle toho jak auto vypadá po schování střechy pod příkrov zadního víka, lze ale usuzovat spíš na targu neboli uzavřený automobil s odnímatelným dílem střechy. Čistokrevných aut tohoto ražení už dnes vyjma profláknuté 911 moc nevídáme a v nostalgických vzpomínkách je potřeba zapátrat po posledním CRX od Hondy nebo Magnumově Ferrari 308GTS.
První osobní setkání na dvoře dealera Renaultu mi v duchu vnuklo spontánní otázku „co je tohle za angličáka?“ Najednou mi byl jasný nejapný renaulťácký vtip s „představením“ Windu ve zmiňované podobě modýlku 1:43. Hlavní věc, která člověka praští do očí je neobvykle vysoký ponton karoserie, který v kombinaci s jejími nizoučkými bočními okénky a extrémně sklopeným čelním sklem budí dojem, že je auto vyšší než širší. Zejména zezadu to vypadá, jako by Windu někdo pěkně nakopal. Také přední kapota je hodně vysoko nad silnicí a nikdo mi nenamluví, že je to kvůli ochraně chodců.
V každém případě se tu najde několik povedených detailů. Patří mezi ně kapkovitá přední světla se dvěma projektory sdruženými pod jedním plexi, páčky ve spárách dveří nahrazující klasické kliky vypadají jak ty z Renaultů 5 či Fuego a docela fajn je i zadní spoiler, přes který ale není nic vidět. Identitu modelu vypichuje kruhové logo na bocích a sportovní nádech se snaží podpořit krásná, ale vrcholně nepraktická litá kola. Co mě poněkud zarazilo, byla zpětná zrcátka ochuzená o barvu laku.
Podtrženo sečteno, Wind by se mi v zásadě i docela líbil, mohl by ale klidně být o několik desítek centimetrů nižší, přinejmenším v úrovni spodní hrany oken. A aby vše fungovalo dokonale, měl bych být žena...
Stísněný bakeliťáček
Mnoho na pohled malých aut (abych nechodil pro příklad daleko, třeba takové Twingo) nabízí uvnitř překvapivě hodně životního prostoru. Ne tak Renault Wind a obávám se, že v tomto případě není možné vymlouvat se na sportovní zaměření, protože zase takový sporťák to tedy není.
Podivuhodná dvířka zakončená vysokou ploutví neohromí úhlem otevření a pokud si je nepřidržujete, mají tendenci se zavírat bez vašeho dovolení. Jakmile jsem svých 190 cm napasoval dovnitř, připadal jsem si rázem jako odrůstající jinoch uvězněný zlovolnou kohortou mladší sestry v jejím domečku pro panenky. Jediný směr, který jakžtakž splňuje prostorové požadavky dospělce středoevropského původu, je ten podélný, na vrub tomu ale částečně jdou malé sedačky. Centimetry jim chybí zejména u sedáku a také s bočním vedením příliš bodů nesbírají. Sedadla jsou nalepena těsně ke dveřím, takže veškeré jejich štelování musí být umístěno zespodu.
Díky svojí postavě jsem obstojně viděl kolmo do stran, být menší, sotva bych přehlížel spodní hranu nízkých okének. I při maximálním přiblížení sedačky k podlaze jsem usilovným třením o strop vždy zdatně podporoval ve vývinu svojí počínající lysinu a když jsem se trochu předklonil, abych obhlédl situaci v křižovatce, potkalo se mé čelo záhy s horním rámem předního okna, u kterého jsem si stále nemohl vybrat zda koukat skrz něj nebo nad ním (v případě jízdy bez střechy). Za megatlustý A sloupek se vám bezpečně ukryje kloubový autobus i s křiklavým nátěrem, o výhledu šikmo vzad nebo úplně dozadu darmo mluvit. Větší by mohla být i zpětná zrcátka.
Přístrojová deska nevypadá na pohled špatně a svojí nepřeplácaností a členitým tvarem si mě hned získala. To však nevyvrací její levný původ symbolizovaný výlučným použitím nepěkně vyhlížejících plastů. Černý „tvrďák“ je okolo ovladačů topení nebo budíků orámován stříbrným dekorem, horní kryt přístrojové kapličky se zas snaží předstírat zdání karbonu. Důkladné je také oplastování dveří, ve kterých zaujme kožené poutko nahrazující klasické madlo.V případě zbytečně velkého volantu jsem diagnostikoval jeho „twingovský“ původ.
Francouzští soudruzi by se měli zamyslet nad sladěním úhlů nastavování sedačky a volantu neboť v jeho dolní poloze máte dokonale zakrytý výhled na horní polovinu všech budíků, situovaných ve třech konzervativně uspořádaných tubusech. Zajímavým prvkem palubky, která stoupá směrem k čelnímu oknu jsou středové jsou výdechy topení. Nejprve jsem si myslel, že pod centrálním displejem vidím nějaké přídavné repráčky rádia, až pak jsem si všiml, že z jejich hustého mřížoví vane čerstvý vzduch. Škoda, že jeho směr nelze seřídit ani proudění zcela zastavit.
Rádio, klimatizace i palubní počítač mají přehlednější ovládání než jak tomu bývá u větších Renaultů. Zcela mimo ergonomickou mísu se naproti tomu nachází vypínač ESP (hluboko vpravo pod volantem) a ovladač elektrického nastavování zrcátek (vlevo). Také odkládacích ploch je v autě minimum. Pominu-li neuzamykatelnou schránku před spolujezdcem a dva držáky na nápoje, je tu jen chabé místo na aktovku za sedačkami. Tou nejzábavnější věcí na výbavě Windu je bezesporu mechanismus sklápění střechy resp. toho kusu tvrdého plechu nad hlavou. Příprava na dvanáctivteřinovou operaci obnáší odjištění otočné pojistky u vnitřního zrcátka a zatažení ruční brzdy. Pak už stačí jen přidržet velké tlačítko na úpatí středového panelu a kochat se bleskovým procesem skládání střechy pod rozměrné víko za vašimi hlavami. Nesmíte však být nedočkaví a počkat až na akustickou signalizaci dokončení procesu, jinak byste mohli po městě jezdit se vskutku avantgardním zadním křídlem alias nedovřeným víkem.
Sympatické je, že na rozdíl třeba od Peugeotu 207 CC má sklápěcí střecha svůj vlastní pokojíček, takže nemá vliv na aktuální velikost kufru. Ten sice není se svými 270 litry úplně malý, využití ale limitují vnitřní úhlopříčné vzpěry a také horší přístup malým otvorem vysoko nad zemí.
