Po prvním vydání korejského SUV se v českých autosalonech jen zaprášilo. Byli jsme tedy zvědavi na svezení s „dvojkou”. Co přináší?
Kapitoly článku:
Narozdíl od běžné korejské konfekce, donedávna ještě symbolu estetické bezpohlavnosti, podivných motorů a nevalného zpracování, představovala terénní vozidla automobilek Kia, Hyundai nebo SsangYong přeci jen vyšší kvalitativní „level“ už jen proto, že šlo v mnoha případech o deriváty modelů věhlasnějších značek. Auta jako Hyundai Galloper, SsangYong Musso či Kia Rocsta by mohla vyprávět...
První výraznější úspěch zaznamenala Kia se svým lehkým a nadčasovým off-roadem Sportage vyráběným od roku 1993, jehož třetí generace přichází shodou okolností v těchto dnech na český trh. My se ale zaměříme na nové Sorento, které ve své původní podobě pro Kiu znamenalo úspěšný průlom do kategorie středních „esúvéček“. Dodací lhůty na oduševněle vyhlížející teréňáček se na poměry korejské značky tehdy nebývale protáhly až na hrůzných deset měsíců, a tak není divu, že v minimálně pozměněné podobě vydržel ve výrobě dlouhých sedm let.
Přijíždějící evoluce jde ještě mnohem dál v celkové „evropizaci“, přičemž příklon k učesanějšímu charakteru představuje především náhrada klasického žebřinového rámu civilnější samonosnou karoserií, nechybí ani zadní víceprvkové zavěšení. Testované Sorento nabídlo také vylepšený turbodiesel 2,2 CRDi v kombinaci se špičkovou výbavou Exclusive.
Jde si svou vlastní cestou, konečně
Zatímco design staršího Sorenta zcela bez okolků odkazoval na Mercedes ML, u novinky zapojili tvůrci vnější estetiky trochu více kreativní invence, i když inspiraci odjinud tak úplně zapřít nelze. Nervózní řidič snažící se 1 745 mm (o 69 mm méně než starší typ) vysokou obludu předjet by si mohl pomyslet, že elán jeho sportovního ega brzdí velký Land Cruiser, jemuž se velmi podobají rozměrné koncové svítilny s LED diodami, vysoký předek zase může při troše představivosti vyvolat reminiscenci na starší Pajero Sport nebo mnohem aktuálněji na Outlandera či Hondu Accord. To se týká především tvaru i čtyřoké optiky hlavních světel skrytých pod čirým sklem, stejně jako chromované mřížky před chladičem. Trochu dynamiky se snaží vnést kulaté mlhovky zakomponované do stylisticky výrazných „chlívečků“ z černého plastu.
Celkově působí nové Sorento o poznání evropštěji a hlavně mnohem více jako SUV než jako klasický (nebo alespoň stylizovaný) off-road, jak se tvářila předchozí generace. Ladnější boční profil opustilo mercedesácké zahnutí zadních bočních okének k zadnímu čelu, které nahradilo dynamičtější trojúhelníkové okénko a masivní poslední sloupek. Nezanedbatelný je také nárůst celkové délky auta, které je nyní o 10 cm delší než předchůdce (4 685 mm), zachován naopak zůstal rozvor 2 700 mm naznačující velkolepý vnitřní prostor. Praktickému využití odpovídá bohaté oplastování, obligátní střešní ližiny nebo obrovská vrata do zavazadelníku.
Velkolepý prostor interiéru kazí levné detaily
Nastupování na palubu mastodonta je navzdory realtivně vyšší světlé výšce nadmíru snadné a to i co se zadního oddílu pro cestující týče. Jen co jsem vyskočil na vyvýšený „kozlík“ alias řidičovo místo v kokpitu, seznal jsem, že interiér obdařený celkoženým černým čalouněním vyhlíží patřičně exkluzivně. Leč není všechno zlato co se třpytí. Povrchový plast přístrojové desky sice vyhlíží docela důvěryhodně, jedině poklepání ale postačí k poznání, že jde o chameleona s kamennou pokožkou, také spáry mezi plasty by mohly být užší. Osobně však musím říci, že pokud povrchová úprava „tvrďáku“ vypadá k světu, nic proti ní nemám, tuplem ne u SUV. Kia navíc ani po 18 000 novinářských kilometrech uvnitř nijak nedrnčela a nechrastila.
Ne zrovna moc hodnotně vyhlížejí křehoučké dveřní kliky snažící se svým nástřikem marně navodit dojem kovu a příliš mě neoslovilo ani bakelitové provedení středu přístrojovky s výdechy topení umístěnými trendy svisle po stranách rádia. Moc se mi nezamlouvala ani přehuštěná grafika rudě zářícího displeje rádia (shodné s Hyundai), ze kterého opravdu není jednoduché vyčíst, zda posloucháte rádio Jerevan či Proglas. Na druhou stranu nechybí vstupy pro USB nebo iPod, changer na 6 CD a i prostorový zvuk byl příjemně hutný. Trochu podezřelé bylo nastavování topné a chladící soustavy. Nějak jsem si totiž nedovedl představit, že by dvouzóna dokázala vytvořit šestnáctistupňový tepelný rozdíl v levé a pravé části auta, jak to regulace umožňovala. Také automatický mód by mohl být o něco víc akční.
Poněkud za zenitem už jsou digitální hodiny s dvanáctihodinovým cyklem na vrcholu přístrojovky, které mi až příliš připomínaly stejný prvek výbavy z kamarádovy Alfy Spider ročník 1981. Příjemně mě naproti tomu překvapil přístrojový štít se třemi šikovně odstíněnými tubusy obsahujícími základní budíky. Ty ozařuje nápadité půkruhové podsvícení navozující dojem vycházejícího rudého slunce nad Koreou. Výtku musím stejně jako u sesterských modelů Hyundai nasměrovat k ovládání palubního počítače jedinou tyčinkou trčící z prostoru tachometru, která je jednak dost z ruky a snadno si ji také můžete pomýlit s nulováním denního počítadla kilometrů.
Z místa řidiče je solidní výhled vpřed, přičemž orientaci usnadňují podélné prolisy na mohutné kapotě. Výbava Exclusive však dodává i dostatek jistoty při couvání. Parkovací senzory jsou u podobných aut standardem, Sorento ale mělo navíc k dispozici záďovou kameru, jejíž obraz je důmyslně promítán do vnitřního zpětného zrcátka. Když necouváte, nic nezpozorujete, při zařazení „erka“ na vás ale hned vykoukne obdélníček s obrazem informující o dění za vozem. Škoda jen, že kamerka umístěná na zadním čele se velmi snadno špiní. Velká Kia ale nabízí řadu dalších prvků komfortní výbavy čítaje v to třeba bi-xenony nebo automatické stěrače i svícení.
Velice příjemné posezeníčko nabízejí přední velkolepě dimenzovaná křesla z perforované kůže. Opěradla i sedáky mají patřičnou délku, navíc je tu ale i spoustu prostoru na šířku. Horší boční vedení nehrálo u SUV zase takovou roli, zvláště když se jinak sedělo parádně. Sedačce řidiče nechybělo také všestranné elektrické seřízení. Multifunkční trojramenný volant by mohl mít o něco tlustší a méně kluzký věnec, také potah se mi zdál podezřele nekožený navzdory prošívání.
Velikou devizou Sorenta je bezesporu nepřeberné množství odkládacích prostor, z nichž ústřední pozici zaujímají kapsy na jedenapůllitrové lahve ve všech bočních dveřích a obrovská schránka pod ruční opěrkou vpředu mezi sedadly. K bezstarostnému „outdoorovému feelingu“ uvnitř zdatně přispívá dvoudílná prosklená střecha se zatahovacími roletkami přičemž z obou okének je otevírací pouze to přední.
Nedostatkem místa rozhodně netrpí ani cestující ve druhé řadě, kteří mají k dispozici tři plnohodnotná místa také proto, že prostředního pasažéra neomezuje středový tunel minimálních rozměrů. Příjemná je zde také možnost polohování opěradel. Zkoušený vůz byl osazen třetí řadou sedadel, která je za normálních okolností ukryta pod podlahou zavazadelníku. Jednoduchým manévrem vzniknou dvě nouzová místa vhodná pokud možno pro juniorskou přepravu. I dospělec si ale může udělat pohodlí. To když se posadí do „trojky“, sklopí opěradlo druhé řady a natáhne si nohy až k předním sedadlům. Škoda, že na zadní vejminek není přes druhou řadu úplně nejsnazší přístup, ale při prostorových dispozicích stále ještě osobního auta to asi ani jinak nejde.
A jak jen na tom zavazadlový prostor? Se třetí řadou uloženou pod podlahou nabízí dobře přístupných 531 litrů, sedmimístné obsazení samozřejmě sráží kapacitu na špatně využitelných 155 litrů. Složíte-li ale i střední trojici, zcela rovná „korba“ pojme rovných 1546 litrů všemožného harampádí, výtečná je taky nosnost auta činící plných 675 kg.
Nepříjemné je umístění rezervy zvnějšku pod autem, alespoň že je plnohodnotná.
