Samostmívací či jinak řečeno elektrochromatické vnitřní zpětné zrcátko umí zjednodušit noční řízení a zvýšit vaši bezpečnost. Funguje na poměrně jednoduchém principu, přesto ještě není tak běžně dostupné.
Řidičův zrak je nejdůležitějším bezpečnostním prvkem, který existuje. Nároky na naše reakce se pochopitelně zvyšují po setmění, kdy pomohou silné a vyspělé světlomety. S novými technologiemi, které používají čím dál vyšší hodnoty záření, se však i zvyšuje riziko oslnění.
To je nepříjemné při míjení aut, ale obtíže se násobí, pokud takto oslňující auto jede dlouhé minuty, ba hodiny, za vámi. Zejména přes vnitřní zpětné zrcátko je bleskové oslnění nasnadě. Říká se tomu Troxlerův efekt a zkráceně řečeno se jedná o prudké oslnění, kdy se vám před očima míhá jen barevné spektrum, a to po dobu klidně dvou sekund. Není třeba připomínat, kolik metrů dokážete coby slepci s autem za tu dobu ujet.
V čem pomáhá, může i škodit?
Řešení proti oslnění je dvojí. V případě toho mechanického se jedná o prosté posunutí zrcátka do noční polohy pomocí páčky. Tehdy se nehne sklo, ale zrcadlo za ním. Obraz tak máte pořád stejný, ale oslňující paprsky míří mimo váš pohled, díky čemuž obraz ztmavne. Ovšem to se ne vždy hodí. Druhé řešení je elektrochromatické zpětné zrcátko, které se coby příslušenství začalo do nových aut probojovávat v osmdesátých letech především na americkém trhu.
Většina lépe vybavených běžných vozů do deseti let stáří již elektrochromatické zrcátko má, a tak jste se s ním pravděpodobně již setkali. Pro řidiče má specifický efekt. Jeho funkci lze vypnout, ale při zapnuté by teoreticky neměl obtěžovat. Ovšem záleží na naladění. Někdy i přes velmi malý světelný zdroj za vámi celý obraz ztmavne, zmodrá, a to až příliš.
Naopak výhody jsou zřejmé, správně naladěný systém by měl reagovat okamžitě, zcela bez nutného zásahu řidiče. Moderní zrcátka také nabídnou široké spektrum tmavnutí, a tak by měly zachovat stále uspokojivou viditelnost. Vždyť správný šofér by měl situaci za sebou průběžně sledovat neustále, a to prostřednictvím všech tří zrcátek.
Na jakém principu funguje?
A nyní už k samotnému principu fungování. Paprsky světla, které by vás odrazem mohlo oslnit, zkoumá fotosenzitivní senzor, tedy dioda či jinak řečeno polovodič měnící odpor v závislosti na světle. Dnes už jsou často dva pro větší přesnost. Umístěny jsou na rámu zpětného zrcátka či například za sklem s částí bez zrcadla.
Celé zrcátko v jedné vrstvě mezi skly obsahuje také elektrochromatický gel. Ten na pokyn diody, která prostřednictvím vodičů zvýší odpor, reaguje. Vlivem průchodu elektronů gelem se v gelu odehraje takzvaný „oxidačně-redukční jev“. Tehdy gel, který je za normálního stavu čirý, ztmavne a nepropustí světlo na zrcadlovou vrstvu skla, kterou ve zmíněném manuálním režimu odkláníme.
Je už dnes standardem?
I když se v dnešní vyspělé době automobilismu může zdát zrcátko se senzory a vrstvou gelu navíc jako maličkost, stále se jedná o prvek mírně nadstandardní výbavy. A to přesto, jak moc dokáže zpříjemnit noční cestování. Inu, šetřit se musí na všem a v případě nižších výbav si asi těžko řeknete, že to auto musí mít automaticky stmívací zrcátko, jinak do něj nejdete...
Například v segmentu A, tedy tom nejmenším a nejlevnější, kde se pohybují kolínská a bratislavská trojčata jako Toyota Aygo či Seat Mii, se tento prvek objevuje jen velmi vzácně. O třídu výš už na automatické stmívání narazíte, ovšem například v případě Škody Fabia standardně až v podstatě nejvyšší výbavě Style. Druhým příkladem budiž Renault Clio, který v nejvyšší výbavě Intens stmívá jen za příplatek 8000 korun v rámci komfortního paketu.
Pokud zůstaneme u Renaultu a půjdeme o třídu výš k Méganu, i zde je tento prvek brán jako luxus. Součástí standardní výbavy je pouze u nejvyšší výbavy Intens. Dokonce ani ve střední třídě není samostmívací zrcátko úplným standardem. Bývá k dispozici buď za příplatek do deseti tisíc korun k základní výbavě či od stupně druhého, jako třeba u Fordu Mondeo a verze Titanium.