Je to skoro k nevíře, ale první vyrobené kusy Opelu Calibra už mají nárok na veteránské značky. Někdejší evropská filiálka koncernu General Motors spustila produkci štíhlého kupé před více než třiceti lety, konkrétně v listopadu 1989, jen pár měsíců po světové výstavní premiéře na frankfurtském autosalonu.
Calibra, jejíž jméno vymyslel Manfred Gotta, textař specializující se na nová označení automobilů, a kterou navrhoval designér Erhard Schnell (autor první corsy, předposledního kadettu, manty nebo Opelu GT) to neměla v záři reflektorů snadné. O pozornost se v rámci IAA musela dělit se zbrusu novým BMW řady 8, agresivní Alfou Romeo SZ nebo novou vlajkovou lodí Peugeotu, řadou 605. Přesto ohromila.
Byla neočekávanou odpovědí na japonská kupé z osmdesátých let, jako byla třeba Toyota Celica, Mazda RX-7, Nissan S12 či Mitsubishi Starion. Na rozdíl od nich však stavěla na relativně obyčejné velkosériové technice první generace vectry, kterou Opel představil v roce 1988. Také proto byl zpočátku základním motorem jen dvouventilový dvoulitrový čtyřválec o skromném výkonu 115 koní. Calibra nicméně dokázala skvěle hrát na city.
Měla výrazně klínovitou karoserii, pouze sedm centimetrů vysoká přední světla, která se následně stala předmětem mnoha technických rozborů i oslavných ód, především se ale mohla pochlubit vynikající aerodynamikou. Se součinitelem odporu vzduchu Cd jen 0,26 se stala na celou dekádu nedostižným vzorem pro jiné automobilky a až v roce 1999 ji překonala Honda Insight, která s uzounkou zádí a částečně kapotovanými zadními koly ani zdaleka nevypadala tak elegantně.
Byla to zároveň tichá facka Wolfsburgu a jeho Volkswagenu Corrado, který sice dostal úžasný elektricky výsuvný spoiler a stylisticky měl rovněž něco do sebe, jenže ve srovnání s calibrou vypadal jako poslední vrtulové stíhačky vedle moderních proudových strojů, ačkoliv ho Volkswagen představil jen o rok dříve.
Není asi nijak překvapivé, že calibra byla ohromně úspěšná. Díky sériové technice měla rozumné ceny, navíc postupně přidala spoustu dalších pohonných jednotek, včetně vidlicového šestiválce, turbomotoru a pohonu všech kol. Právě tyto varianty nakonec po dynamické stránce splnily to, co od počátku sliboval zevnějšek, ačkoli o žádné verzi se s odstupem času nedá říci, že by byla v zatáčkách zábavná.
Zrovna tohle ale mohlo být vedení Opelu ukradené. Do roku 1997 se přímo v Rüsselsheimu a partnerské továrně Valmet Automotive ve finském Uusikaupunki vyrobilo téměř 239 tisíc kusů calibry.
O takovém počtu si konkurence mohla nechat jen zdát. Ve zhruba podobné době byl Volkswagen schopen postavit „pouze“ něco málo přes 97 tisíc vozů Corrado a o pár let mladší Fiat Coupé našel mezi lety 1993 až 2000 pouze 73 tisíc zákazníků. O moc lépe pak na tom nebyl ani Peugeot 406 Coupé s dvoudveřovou karoserií od Pininfariny. Z nádherně vypadajícího francouzského vozu bylo vyprodukováno kolem 108 tisíc kopií.
Také se vám zdají ta čísla nesrovnatelná? Pak se možná sami sebe ptáte to samé, co autor těchto řádků: Jak je možné, že Opel nikdy nepředstavil nástupce?
Pokud máte nyní neodbytné nutkání zvednout ruku a říci něco o podobně velké Astře Coupé z roku 2000, kterou pro Opel společně s otevřenou verzí vyráběla italská karosárna Bertone, možná vaši snahu při vší úctě poněkud zchladím. Ano, tento vůz je jako neoficiální nástupce calibry vnímán poměrně často. Faktem ale je, že i samotný General Motors ho prezentoval jako nástupce Kadettu C Coupé.
Jinak řečeno, Calibra skutečnou náhradu nikdy nedostala, ačkoli spekulací na toto téma bylo hodně. Dohady se s železnou pravidelností objevují posledních dvacet let téměř pokaždé s příchodem většího Opelu. Může za to ale tak trochu i samotná automobilka, která v průběhu let představovala pozoruhodné dvoudveřové studie a domněnky posilovala různými dalšími náznaky.
Za všechny lze zmínit třeba monzu z roku 2013, GT odhalené o tři roky později a asi největší naděje vzbuzoval koncept kupé GTC v roce 2007. O to překvapivější bylo naše nedávné zjištění, že calibra ve skutečnosti nástupce měla a s velkou pravděpodobností neměl daleko ani od sériové produkce.
Zajímavé je, že se první fotografie neznámého prototypu objevily podle všeho už loni na podzim a jestli je někdo i zaregistroval, prošly sociálními sítěmi bez většího povšimnutí. Tím chci naznačit, že jsme neobjevili Ameriku – druhou generaci Opelu Calibra jste dost možná už někde zahlédli. Pro nás to ale byla novinka.
Ještě vtipnější na tom všem je, že první neoficiální snímky auta vznikly údajně až poté, co byl Opel odprodán francouzskému koncernu PSA, který následně otevřel depozit továrního muzea a vpustil tam pár vybraných návštěvníků.
Právě od nich víme, že vůz měl být postaven na základech druhé generace Opelu Vectra představené v roce 1995, tudíž využívá stejně jako jedničková calibra platformu GM2900. Tu byste našli rovněž pod karoseriemi soudobých vozů Saab 9-3, 9-5 nebo Saturn L. Šasi mělo být patřičným způsobem upraveno, aby odpovídalo sportovnímu charakteru kupé a dá se hádat, že by nezaostávaly ani pohonné jednotky.
Béčková vectra se mohla pochlubit kromě jiného vidlicovým šestiválcem X25XE o objemu 2,5 litru a výkonu 170 koní, který se v posledním roce výroby montoval také pod kapotu první calibry. Poněkud lépe však vypadají parametry limitovaných modelů Vectra i500 a i30 dvorní ladičské firmy Irmscher. Ten první měl původní V6 naladěnou na 195 koní, druhý se pak chlubil třílitrovým šestiválcem s výkonem 220 koní. Navíc pokud by se tato calibra opravdu dostala na linku, můžeme předpokládat, že by konstrukční oddělení připravilo i vlastní vrcholný agregát.
Značnou kontroverzi pak může vzbuzovat design druhé generace kdysi chystané calibry. Bylo by hloupé tvrdit, že je ošklivá. Už proto, že tohle evidentně není finální varianta návrhu, což dokládá jiné zakončení předních světel na pravé a levé straně karoserie (povšimněte si tvar směrovek). Na druhou stranu však asi ani nepřestřelíme, pokud bychom řekli, že pracovní verze nástupce není tak elegantní jako originál. Dojem subjektivně narušuje značně vyboulená přední kapota, disproporčně velká zadní světla a celkově pravděpodobně až příliš zakulacené linie, které z Calibry II udělaly spíše německý Peugeot 406 Coupé než vůz navazující na první calibru.
Proč se tohle auto nedostalo do výroby, tak trochu tušíme. Říká se, že výroba úhledného evropského kupé měla v rámci General Motorsu připadnout Saabu, a pak se mělo zpeněžit především ve Spojených státech. Opel se měl naopak soustředit na praktičtější rodinná auta, a pokud chtěl zařadit do portfolia sportovní kupé, tak o třídu menší (jako byla Tigra či Astra Coupé). Nicméně obecně prudce klesající poptávka po vozech této třídy ve druhé polovině devadesátých let donutil koncern přehodnotit plány.
A proč nám Opel tak dlouho tajil i samotnou existenci prototypu? Tady snad můžeme trochu popustit uzdu fantazii a říci hned několik spekulativních důvodů. Jedním z nich je třeba to, že automobilka možná nechtěla minimálně zpočátku rozzlobit skalní jádro fanoušků, které po úspěchu první calibry považovalo příchod té druhé za samozřejmost. Mávat jim pod nosem metaforicky řečeno kusem flákoty a nedat jim kousnout, mohlo být kontraproduktivní.
Dalším důvodem mohl být třeba fakt, že tvůrci zdaleka nebyli spokojeni s průběžným výsledkem, a tak nepovažovali za žádoucí chlubit se nedokončeným polotovarem. Těch příčin bychom jistě vymysleli spoustu, navíc téměř jistě tam šlo o kombinaci mnoha faktorů a nikoli pouze o jeden.
Ať ale bylo rozhodnutí držet bobříka mlčení ze strany Opelu jakékoli, teď není podstatné. A zabývat se filozofováním ve chvíli, kdy se na vůz můžete podívat, je zcela zbytečné. Přesto se domníváme, že kdyby druhá generace Opelu Calibra skutečně dorazila, na úspěchy předchůdce by nenavázala. Nakonec je tedy možná lepší, že zůstalo jenom u konceptu.