Ano, může být. Tohle esúvečko to dokazuje. Mezi záplavou novinek se rozhodně neztrácí. Potápí ho ale vyšší cena.
Kapitoly článku:
Podíváte-li se na seznam konkurence Nissanu X-Trail, rychle poznáte, jaká tlačenice dnes v kategorii SUV střední kategorie panuje: BMW X1, Ford Kuga, Honda CR-V, Chevrolet Captiva, Kia Sportage, Mitsubishi Outlander, Opel Antara, Subaru Forester, Suzuki Grand Vitara, Volvo XC60. A to jsem v krátkém přehledu ještě nezmínil ani zdaleka všechny konkurenční vozy.
Jak mezi nimi obstálo testované auto?
Designérská klasika
V mých očích dobře. Patří rozhodně na špici. Přitom by to tak ale na první pohled nemuselo vypadat. Oproti posledním designérským výkřikům na kolech (hlavně asijských automobilek) totiž působí jako z jiného světa - nemá ani zakulacený zadek, ani „vydyzajnované“ linie, okna se dramaticky nesnižují. Naopak ta jeho zadní, olbřímí, vypadají jako z malého autobusu. Je to vlastně takový hranatý, lehce nabobtnalý kus plechu.
Čím mne tedy zaujal? Právě tou svojí sázkou na konzervativnost. A také na praktičnost, na jednoduchost.
Překvapení je o to větší, že je to vůz značky Nissan. Zrovna tato japonská značka totiž v posledních letech uspěla s tím, že trpělivě hledala díry na trhu a pak nabídla nová auta překvapivých tvarů. Za všechny zmíním jen dva crossovery - Qashqaie a Jukea.
Nissan X-Trail se začal vyrábět v roce 2001. Ten současný vůz je druhé generace a ve výrobě je od roku 2007. Nyní prodělal lehkou modernizaci, která mu prospěla. Dostal například novou mohutnější masku (odkazující na větší druhy Pathfindera a Navaru), odlišné je umístění mlhovek, zadní nárazník je nový, přepracovaná byla přední i zadní světla, zadní sdružené svítilny dostaly jednotky složené z LED.
Ještě slovo k předním světlům, která byla v dávných počátcích lichoběžníková. Dnešní kontrast „hranaté“ a „kulaté“ zaujme. Příjemný detail.
Vzhledu testovaného vozu také prospěly osmnáctipalcové ráfky z lehkých slitin s pneumatikami Dunlop o rozměru 225/55 R18.
Na závěr této části jsem si nechal údaj o aerodynamice. Je překvapivý. Tím, že se krabice od Nissanu lehce zakulatila, součinitel čelního odporu vzduchu klesl na cx=0,35.
V křesle do terénu
V souvislosti s designem jsem zmínil slovo autobus. Zůstanu u tohoto příměru i nadále. Za volantem X-Trailu jsem nalezl spoustu místa. Středový tunel se totiž odpředu dozadu zužoval a tak mne při protažení nohou do strany nic neomezovalo.
Výhled dopředu byl skvělý, „autobusový“. Zato směrem dozadu to bylo vyloženě špatné. Stejně tak i šikmo vzad. A zrcátko v interiéru jen stísněný pocit umocňovalo. Ještě že to kompenzovala velká venkovní. Ta mi dala zapomenout na předchozí výčitky. A také parkovací kamera se 7palcovou barevnou dotykovou obrazovkou, na které nechyběly vodící čáry pomáhající s orientací a hledáním vhodného místa při couvání.
Testoval jsem nejlépe vybavenou verzi, což znamenalo, že masivní kožené sedadlo připomínající vzdáleně křeslo se ovládalo elektricky. Mělo i elektrické vyhřívání. Nevím jak v extrémně projížděných zatáčkách (to jsem raději nezkoušel), ale v těch rychle projížděných jsem v něm měl dobrý pocit. Tělo „podrželo“. Stejně tak jsem ho ocenil i v prudkém lesním sjezdu, když jsem se v něm na chvíli „postavil“, abych viděl přes vysokou příď.
Dost místa bylo i na zadních sedadlech, ale hned dodávám - jen pro dva. Když se sklopila opěrka uprostřed, mohli se tam usadit opravdu pohodlně dva vysocí lidé (nad 180 cm). Pokud by ale chtěl uprostřed sedět ještě třetí člověk, asi by si delší cestu protrpěl.
Bavila mne přístrojová deska, byla „čitelná“, oproštěná od jakýchkoli zbytečností. V jednoduchosti je síla – toto krédo očividně vyznávali tvůrci vozu. Přepracovaný, před volantem uložený přístrojový štít s většími stupnicemi a rozměrným monochromatickým displejem byl přehledný.
Co mne však vyloženě nepotěšilo, bylo přepínání palubního počítače nepraktickou tyčinkou v kapličce přístrojů (strkat ruku do volantu za jízdy opravdu nedoporučuji, jinak se však k ovládání v podstatě nedostanete). A pak mne také celkem rozčilovala nutnost otáčet při startování podivným plastovým „klíčem“ zabudovaným napevno pod volantem. Přitom inteligentní klíč jsem měl u sebe. To mne dost vykolejilo. Abych pravdu řekl, napoprvé jsem hodně tápal, jak vlastně uvést auto do chodu. Zlatá tlačítka u jiných vozů s označením start.
Dobrý pocit z ovládání vozu umocňoval silný kožený volant, který by ale možná ženským ručkám dal zabrat.
Asi nemá cenu se příliš zmiňovat o vysoké kvalitě použitých materiálů a jejich zpracování. U vozu této třídy, který atakuje svojí cenou milion korun, se ostatně nedalo čekat nic jiného. Čalounění sedadel bylo příjemné na dotyk. Interiéru dominovaly měkčené plasty a kůže.
Nástup usnadňovaly poměrně rozměrné široké dveře. Zprvu mne zarazilo, jak lehké byly ty zadní. Ale to jen do chvíle, než jsem si pořádně prohlédl jejich velkou prosklenou plochu.
Kaňkou na závěr byly levné a tvrdé plasty v zavazadlovém prostoru. Ač byl vůz téměř nový, už byly notně poškrábané. Nic neskrývaly, bylo na nich vidět všechno.
Šatní skříň na kolech
Přejkvapilo mne, na kolik praktických úložných prostorů jsem v interiéru narazil. Byly snad všude - dva v rozích přístrojové desky, třetí na její prostřední vrchní části, další dva pod loketní opěrkou na středovém panelu. Vzadu uprostřed bylo místo na dvě lahve. Horší to bylo jen u výplní dveří. Tady byly odkládací prostory neprakticky úzké.
Vzdušnost interiéru podtrhovalo dlouhatánské střešní okno. S roletou, která ho zakrývala, se manipulovalo ručně, stahování a otevírání okna se pak provádělo tlačítky u panelu s osvětlením.
Zavazadelník s dvojitou podlahou nabídl slušných 479 litrů. Měl ale jednu chybu, na jeho hladké podlaze se nic neudrželo. Řešením by mohla být ochranná měkká rohož zavazadlového prostoru za 1829 korun.
Dvojitá podlaha s ukrytou vysunovací plastovou zásuvkou (na první pohled se mi to zdálo jako úžasně chytrý nápad, ale po chvilce jsem si říkal, co bych vlastně do takové zásuvky strkal a už mi to tak geniální nepřipadalo) způsobila, že pokud jsem chtěl naložit do vozu nějaké zavazadlo, musel jsem ho zdvihat do trochu větší výšky.
Zadní sedadla šla sklopit, musel jsem na ně ale dost silně zatlačit. V tu chvíli jsem měl k dispozici prostor s rovnou podlahou pro 1773 litrů nákladu. Na té podlaze se v pohodě mohl natáhnout sto osmdesát centimetrů dlouhý člověk.
Pokud jsem se chtěl „propracovat“ (jiný terminus technicus mne nenapadá) k rezervnímu kolu, tak jsem musel odklopit několik krytů, bylo to hodně složité.
Masivní střešní nosič unesl 100 kilogramů. Byla v něm integrovaná expediční dálková světla pojmenovaná stylově Safari. jejich ovládání nebylo z nejjednodušších. Rozžaly se až tehdy, když jsem nejprve zapnul klasická dálková světla a pak jsem ještě zmáčkl tlačítko ve spodní levé části přístrojové desky. Ta světla dost oslňovala, na druhou stranu ale nabízela i v hluboké noci pocit, že jedete ve dne. Do terénu byly úžasné.
