Dvoudveřoví padesátníci: Volvo P1800

V západoevropských televizích svého času běžel seriál The Saint (Svatý), jehož hvězdou byl Roger Moore, mimo jiné jeden z představitelů Jamese Bonda (o Bondových vozech jsme psali podrobně na tomto místě). Seriál byl úspěšný a Roger v něm jezdil právě s elegantním kupé Volvo P1800. Herec byl tímto strojem během natáčení nadšen natolik, že si jeden z vozů tohoto typu sám pořídil. Ale začněme od začátku.

Celý projekt byl zahájen v roce 1957, kdy se představitelé Volva rozhodli, že k propagaci své značky nutně potřebují výrazný sportovní automobil (předchozí projekt P1900 dopadl fiaskem, vzniklo necelých 70 vozů), který by se ale zároveň „sám uživil“. Do čela vývoje byl postaven Helmer Pettersson, pod jehož dozorem vznikl ve čtyřicátých letech mimořádně úspěšný sedan Volvo PV444. O design se pak postaral Petterssonův syn Pelle, v té době zaměstnaný v italské karosárně Pietro Frua. Spolupráce fungovala, proto byla společnost Frua pověřena také stavbou prvních tří prototypů označených P958-X1, P958-X2 a P958-X3 (v té době se firma Frua stala součástí společnosti Ghia).

Tip: přečtěte si o pozoruhodném „aerodynamickém“ modelu Volvo PV36 Carioca

V listopadu roku 1957 nasedl Helmer Pettersson do vozu X1 (prvního, ručně zhotoveného prototypu budoucí řady P1800) a zajel s ním do německého Osnabrücku, v němž sídlila renomovaná karosárna Karmann. V téže době totiž konstruktéři Karmannu v dílnách Frua překreslovali z dřevěné makety nákresy potřebné ke spuštění sériové výroby nového Volva. Pettersson s předákem Karmannu Thorem Bertheliem prototyp zkoušeli a nakonec se shodli na tom, že první sériový automobil řady P1800 vstoupí do prodeje „do roka a do dne“. V únoru roku 1958 ale bylo všechno jinak. Nejvýznamnější zákazník Karmannu, koncern Volkswagen, totiž Bertheliovi „doporučil“, aby práci pro Volvo odmítnul, neboť se domníval, že se nové vozy Volvo stanou nevítanou konkurencí pro jeho vlastní stroje. A Thor Berthelius tlaku podlehl.

Volvo P1900 bylo pro švédskou automobilku neúspěchem a mementem

Složité hledání výrobce

Zástupci Volva okamžitě kontaktovali další zkušené německé výrobce automobilů Hanomag, NSU a Deutz, nicméně s žádným z nich se nakonec nedohodli, protože nezískali dostatečné záruky pro dodržení stanovených kvalitativních standardů. Projekt sportovního vozu P1800 byl v té době pro samotné Volvo, specializující se na nepříliš efektivní, ale mimořádně kvalitní sériovou produkci, bez nalezení zkušeného partnera nemyslitelný a na jaře roku 1958 se již zdálo, že projekt P1800 „půjde k ledu“. Helmer Pettersson se však „svého“ projektu nehodlal vzdát a podařilo se mu sehnat finanční záruky dvou domácích bankovních domů, s nimiž rázem bylo možno zajistit náběh sériové výroby přímo v továrnách Volvo.

Představitelům švédské automobilky to však nestačilo, v jejich myslích byl stále hluboce vryt krach modelu P1900. O projektu P1800 „se zkrátka nemluvilo“, ovšem jen do chvíle, kdy na veřejnost „záhadným způsobem“ unikla tisková zpráva o připravovaném typu Volvo P1800 provázená fotografií jednoho z prototypů. Tlak veřejného mínění byl nečekaný a vedl k tomu, že šéfové Volva začali s projektem P1800 znovu počítat. V lednu roku 1960 se tedy společnost Volvo oficiálně obrátila na britskou firmu Jensen Motors, která souhlasila s uzavřením kontraktu na dodávku 10 000 kompletních automobilů. Skotská společnost Pressed Steel z Linwoodu pak byla pověřena výrobou skeletů karosérií, jež poté byly po železnici dopravovány do Jensenovy továrny ve West Bromwichi ke konečné montáži. A právě z jejích bran na sklonku roku 1960 vyjel vůbec první sériový vůz Volvo P1800 a ještě téhož roku se veřejnosti představil na autosalonu v Bruselu.

 

Konečně na silnici

Vozy Volvo P1800 byly opatřeny motory typu B18 (B = benzina, 18 = 1800 ccm), jež v kombinaci s párem britských karburátorů SU dávaly slušný výkon 100 koní (74 kW). Tento agregát byl značen jako B18B a v porovnání s dobovou, rovněž dvoukarburátorovou, ale o něco slabší verzí B18D (instalovanou do vozů Volvo Amazon 122S) disponoval jiným vačkovým hřídelem a větší kompresí. Za pozornost stojí, že čtyřválcová jednotka B18 byla odvozena z vidlicového osmiválce B36 instalovaného do užitkových vozů Volvo, tento postup přinesl nejen snížení vývojových nákladů, ale také robustní uložení klikového hřídele v pěti hlavních ložiscích, což v té době ještě zdaleka nebylo obvyklým řešením. V průběhu roku 1963 byla do výroby zavedena nová čtyřstupňová převodovka M40 s manuálním řazením.

V letech 1963 až 1972 se stala oblíbeným prvkem příplatkové výbavy elektronická předvolba (M41). Tato předvolba prakticky nahrazovala pátý rychlostní stupeň a snižovala spotřebu paliva i opotřebení celého převodného ústrojí. „Overdrive“ se během let stal výbavou naprosté většiny vyrobených vozů Volvo P1800, nicméně jiný stálý převod v rozvodovce paradoxně vedl k tomu, že auta bez předvolby v běžném provozu dosahovala vyšší rychlosti 190 km/h, zatímco ta s předvolbou jela jen 177 km/h. To proto, že na overdrive motor nebyl schopen táhnout až do červeného pole otáčkoměru, zatímco bez něj ano.

 

Během prvních měsíců výroby se však ukázalo, že automobilka Jensen nebyla schopna hlídat dostatečnou kvalitu, takže byl celý kontrakt dodatečně omezen na 6 000 automobilů. Během roku 1963 se produkce přesunula do švédské továrny Volvo Lundby v Gothenburgu, přičemž byl model přeznačen na P1800S, kde písmeno „S“ znamenalo „švédský“. Výkon motoru zároveň poskočil o 8 koní (6 kW), aby byl v roce 1966 navýšen až na 115 koní (86 kW). V roce 1969 byla původní „osmnáctistovka“ nahrazena novým „dvoulitrem“ (B20B) naladěným na 118 koní (89 kW), nicméně jméno modelu zůstalo zachováno na formulaci Volvo P1800S.

Se vstřikováním Bosch

Rok 1970 znamenal nástup verze 1800E opatřené dvoulitrovým motorem řady B20E s elektronicky řízeným nepřímým vstřikováním Bosch D-Jetronic a novým vačkovým hřídelem. Výkon narostl na 130 koní (97 kW), přičemž spotřeba paliva zůstala zachována. Nejvyšší rychlost se blížila hranici 200 km/h a zrychlení z klidu na 100 km/h činilo 9,5 s, důležitou změnou se tedy stala instalace kotoučových brzd také na zadní nápravu.

V roce 1972 nastoupil do hry nový model s označením P1800ES. Za ním se skrývala třídveřová karoserie kombi, pro kterou mají Angličané záhadný, ale velmi trefný název „shooting brake“. Pro návrh jejích proporcí byly osloveny italské karosárny Coggioli a Frua (historie se opakuje…), nicméně oba návrhy působily natolik futuristicky (prototyp Frua dostal ihned přiléhavou přezdívku „Raketek“ a dnes je jedním z exponátů firemního muzea Volvo), že byla nakonec dána přednost internímu stylistovi Janu Wilsgaardovi. Výkon motoru sériového provedení byl nepatrně snížen na 125 koní (92 kW) poklesem kompresního poměru, jehož bylo dosaženo jednoduše použitím tlustšího těsnění pod hlavou válců. Tento zákrok však paradoxně vedl k nárůstu točivého momentu v nižších a středních otáčkách, což se v praxi osvědčilo jako příjemnější. Volvo P1800ES nabídlo rozměrný a variabilní zavazadlový prostor, jehož objem bylo možno zvětšit složením opěradel zadních sedadel do roviny s jeho podlahou, třeba je také zmínit jeho prosklené víko. Pro tyto stroje byly k mání kromě osvědčených rychlostních skříní s předvolbou také třístupňové automatické převodovky objednávané u specializované německé společnosti Borg – Warner. Během dvou let vzniklo jen 8 077 vozů řady P1800ES. Tak či onak, pozoruhodný prvek ve formě prosklené zádi se začíná vracet do módy, jen samotná automobilka Volvo jej zopakovala například v modelech 480 nebo Volvo C30.

 

Posledním modelovým rokem byl pro tohoto svérázného seveřana rok 1973, v němž však bylo nabízeno již pouze kombi. V letech 1961 až 1973 vzniklo celkem 47 492 vozů typu P1800 a výroba byla zastavena dne 27. června 1973. Přibližně v té době byla také zastavena jednání se studiem Sergia Coggioly o náběhu produkce modernizovaného provedení P1800ESC. Důvodem byla klesající konkurenceschopnost této konstrukce. Volvo V1800 bylo představeno v roce 1961, tedy zároveň s Jaguarem E-Type, ale od těch dob se toho již hodně změnilo. Za pozornost také stojí, že na britském trhu bylo tehdy Volvo P1800 dokonce nepatrně dražší než E-Type! Model P1800 plnil vše, co od něj vyznavači automobilů Volvo požadovali, navíc značce Volvo zajistil celosvětovou známost. Byl robustní, prostorný, bezpečný a… nezaměnitelný.

Dnes automobilka Volvo patří čínskému koncernu SAIC, nicméně legenda řady P1800 pokračuje a dochované vozy se těší mimořádnému zájmu sběratelů na celém světě. K oslavě půlstoletého jubilea modelu Volvo P1800 bude již za několik dní na letošním veletrhu TechnoClassica v Essenu (proběhne v době od 30. března do 3. dubna) připravena zvláštní expozice. Na ní se objeví vůbec první prototyp X1, první sériový automobil vyrobený v Anglii, speciál P1800S Rally či P1800 „Volvoville“ neboli jedna z individuálních, v USA vyrobených staveb s otevřenou karoserií.

4 mil. km? Pro Volvo P1800 žádný problém

Volvo P1800 se zapsalo také Guinessovy knihy rekordů, a to svojí kvalitou. Věřte nevěřte, Irv Gordon z East Patchogue ve státě New York se svým Volvem P1800S jezdí již od roku 1966 a v březnu roku 2004 se jeho stroj stal oficiálně uznaným osobním automobilem s největším počtem najetých kilometrů. Na jeho tachometru tehdy stála hodnota 2 219 751 mil, což je 3 572 343 km (ano, čtete správně!). S podzimem roku 2007 již měl ale najeto 2 600 000 mil (4 180 000 km), dva roky nato překročil neuvěřitelných 2,7 milionů mil a v červnu 2010 si Gordon nadělil dárek ke svým sedmdesátinám v podobě překonání hodnoty 2,8 milionů km. Jak se tedy zdá, hranice 3 milionů mil již nebude odolávat dlouho…

Volvo P1800 (1961): základní technické údaje