Dle novely ustanovení § 47 odst. 3 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb. platné od 1. ledna 2009 není třeba hlásit každou nehodu policii. Povinnost nehodu ohlásit v principu stále trvá, existují však pevně definované výjimky, kdy to není nezbytně nutné. Výhodou pro všechny účastníky nehody je, že malou a banální bouračku lze vyřešit relativně rychle, pro viníka je navíc bonusem, že nedostane pokutu. Výhodou pro stát jsou kromě ušetřených prostředků za výjezd policie i nižší čísla ve statistice nehodovosti, protože neohlášené nehody neeviduje.
Samé výhody a sociální jistoty? Může být, ale nemusí. Níže detailněji popíšeme, jaká jsou pravidla pro řešení nehod bez policie. A také upozorníme na několik potenciálně rizikových situací, kdy si neohlášením nehody můžete - v dobré víře nebo z neznalosti - způsobit značné komplikace. Pojišťovny jsou totiž na rozdíl od většiny z nás vyzbrojeny komplexní znalostí problematiky, a pokud uvidí byť jen náznak možnosti odmítnout plnění, vyrazí za ním jako smečka hladových psů.
Je proto zásadní si uvědomit jednu věc. A sice že nemáte povinnost policii volat. Avšak samozřejmě na to máte právo. Využít jej může být více než doporučeníhodné, jste-li v pozici poškozeného a někdy paradoxně i v případě, že jste nehodu zavinili. Ještě hned se startu upřesněme, že „policií“ je dále myšlena výhradně Policie České republiky – městští strážníci vám mohou na místě pomoci (nebo vás naopak za něco zprudit – třeba chtít někoho z účastníků pokutovat, když z nabouraného auta vyběhne pes a vykálí se na chodník… to se vážně stalo). Při samotném řešení dopravní nehody ale případně vystupují toliko v rolích svědků, jejich ad hoc názory na zavinění, hrozící postihy apod. mají faktickou právní relevanci limitně se blížící nule.
Kdy lze nehodu vyřídit bez Policie?
Podmínky jsou v podstatě jednoduché. Při nehodě (ve všech vozidlech, jak u viníka, tak poškozeného) nesmí dojít ke zranění nebo usmrcení osoby, nesmí vzniknout škoda na majetku třetí osoby ani být poškozena jakákoli část pozemní komunikace. Zároveň se účastníci nehody musejí být schopni bez veškeré pochybnosti dohodnout na zavinění (tj. kdo nehodu způsobil) a škoda na některém (každém jednom) z vozidel nesmí přesáhnout 100.000 Kč.
O nehodě také musíte sepsat záznam, který musejí účastníci nehody (řidiči) podepsat. Zákon přímo říká, že „účastníci dopravní nehody jsou povinni v případech, kdy nevznikne povinnost oznámit nehodu policii, sepsat společný záznam o dopravní nehodě, který podepíší a neprodleně předají pojistiteli; tento záznam musí obsahovat identifikaci místa a času dopravní nehody, jejích účastníků a vozidel, její příčiny, průběhu a následků.“ K tomu nejlépe poslouží předtištěný formulář.
Musím s sebou vozit záznam o nehodě a jak jej vyplnit?
Mít s sebou celoevropsky uznávaný formulář „Záznam o dopravní nehodě“ povinné není. Což ale neznamená, že by bylo dvakrát moudré jej pro všechny případy v autě nevozit, jakkoli pohledem zákona lze záznam o nehodě sepsat v krajním případě klidně i na tácek od párku. Záznam má totiž celou řadu náležitostí, bez nichž není platný. Na předtištěném formuláři se vám jen těžko povede na nějakou z nich zapomenout, zatímco ve stresu po nehodě se opomenutí nějaké drobnosti přímo nabízí.
Formulář si můžete stáhnout např. na stránkách ministerstva dopravy a vytisknout, nebo vám ve vaší pojišťovně vydají připravený tiskopis (většina pojišťoven jej posílá při uzavření nové pojistky odpovědnosti z provozu vozidla). Doporučujeme spíše tu druhou možnost, už proto, že tiskopis z pojišťovny je propisovací a nebudete jej tak muset na místě vyplňovat dvakrát (pro poškozeného i viníka). To je nejen pohodlnější, ale vyhnete se i případným drobným nesrovnalostem v obou verzích, na nichž by se například pojišťovna mohla chtít povozit v naději na nějaké to krácení plnění. Formulář je navíc celoevropsky jednotný, takže i v odlišných jazycích jsou políčka shodná a budou mu rozumět všude. Zvažte však, zde při nehodě s účastníkem z ciziny není moudřejší tak jako tak zavolat policii.
Vyplnit záznam se může zdát úplně jednoduché, avšak tiskopis skrývá několik fíglů. Informace, jak jej vyplnit, abyste se vyhnuli problémům, najdete zde. Jak vypadá vyplněný formulář se, můžete názorně podívat zde.
Především však pamatujte, že jakmile záznam vyplníte a podepíšete, platí, že „co je psáno, to je dáno“. Pokud byste si například v roli poškozeného až doma všimli, že ve formuláři je nějaká (byť formální) nesrovnalost, která například může nahrávat viníkovi, můžete mít problém. Ten totiž má kopii vyplněného záznamu a pokud si uvědomí totéž, a navíc odmítne spolupracovat, může být jednání s pojišťovnou opravdu nepříjemné.
I proto bezpodmínečně platí, že po nehodě je třeba pořídit fotodokumentaci, která vyloučí/objasní případné pochyby. Ještě, než s vozidly hnete (odklidíte, aby nepřekážela provozu), nafoťte vše, co může dokazovat průběh nehody – pozici aut z několika úhlů, situaci v okolí (např. dopravní značky, názvy ulic atd.) a škody na vozidlech. Chybu neuděláte, ani když si navzájem (oba řidiči musí souhlasit) ofotíte doklady a případně vyfotíte i účastníky nehody. Do políčka pro poznámky ve formuláři vypište, že k dispozici je fotodokumentace a připojte třeba mailovou adresu. Totéž platí v případě, kdy máte z průběhu nehody k dispozici kamerový záznam.
Kdy se k nehodě musí volat policie?
Ve zkratce kdykoli, kdy nejsou splněny výše uvedené podmínky. Ovšem především kolem „poškození majetku třetí osoby“ panuje definiční nejasnost – jak oficiální vysvětlení policie, tak pojišťoven se v mnoha výskytech liší. Jde o případy, kdy jeden z vozů neřídil jeho vlastník – je například služební nebo půjčený. Jedna z verzí říká, že za majetek třetí osoby se nepovažuje vozidlo, které má na nehodě přímou účast, tj. za majetek třetích stran je bráno jen cokoli dalšího mimo vozů nehody se přímo účastnících. Druhá verze naopak říká, že za majetek třetí osoby se vůz považuje, pokud není v majetku účastníka nehody (řidiče).
Faktem je, že jak firmy, tak půjčovny a leasingové společnosti mají většinou tuto eventualitu ošetřenou smluvně. Pokud tedy máte „svůj“ vůz na leasing, čili je sice „váš“, ale papírově patří leasingové společnosti a nejste si jisti, jak postupovat, ověřte si situaci telefonátem leasingovce (zaměstnavateli, do půjčovny).
Každopádně byste ale měli nehodu ohlásit, pokud se vám v jejím průběhu povede třeba někomu nabourat plot či zábradlí. Zákon myslí i na situace, kdy třeba porazíte značku, poškodíte svodidla, patníky, mostek, obrubník nebo jakoukoli jinou součást komunikace. Jakkoli pro takové škody je v zákoně vlastní ustanovení, pro vás to prakticky znamená totéž – je třeba zavolat policii. V podstatě platí, že jakmile je poškozeno cokoli dalšího než jen dvě vozidla účastníků nehody, měli byste volat policii. Za kousek rozoraného pangejtu vás na druhou stranu nejspíš nikdo popotahovat nebude. Pokud ovšem z vozu vyteče provozní kapalina, může to být naopak velký a drahý problém!
Při poškození zaparkovaného vozidla, u kterého se nikdo nenachází, se škoda považuje za poškození majetku třetí osoby a viník má povinnost nehodu nahlásit policii. Pokud se majitel vozu dostaví, lze i poškození zaparkovaného auta řešit formulářem bez PČR.
Pokud dle Zákona o silničním provozu č. 361/2000 Sb., § 47 odst. 3 písm. b) nehodu neohlásíte, vystavujete se riziku finančního postihu do výše 5000 Kč na místě nebo 2500 – 5000 Kč ve správním řízení. Kromě zmíněných situací je třeba nehodu ohlásit i pokud není ve vašich možnostech obnovit plynulý provoz na komunikaci.
Co si pod tím představit? Třeba že když se za vsí srazíte svým youngtimerem v ceně 15.000 Kč se sousedovou Felicií za dvacet, nikomu se nic nestane (tedy nehoda se vejde do limitů), ale z obou interceptorů upadnou kolečka a nejsou schopny opustit silnici, neměli byste čekat až místní traktorista doobědvá a odtáhne vás, ale zavolat policii. Taková je alespoň teorie… a zákon, samozřejmě .
Reálně jde ale spíše o drobné bouračky na dálnicích, přivaděčích nebo obchvatech, kde svodidla brání efektivnímu odklizení vozů a jakýkoli drobný zádrhel zde zpravidla způsobí mohutné zácpy (i pokud vozidla odklidíte do odstavného pruhu), takže je jen otázkou času, kdy někdo policii zavolá. Ta vám sice pomůže s organizací provozu, ale s největší pravděpodobností i rozdá nějaké ty bločky. Za přestupek, neohlášení nehody a tak dále.
Na co vše si dát pozor a kdy raději policii zavolat?
I banální nehoda může být zdrojem velkého mrzení a sáhodlouhých dohadů s pojišťovnou. Následující řádky nepopisují žádné „coby, kdyby“, ale vycházejí z reálných zkušeností. Je fér říci, že i když něco opomenete, je velmi pravděpodobné, že se ve výsledku úhrady škody dočkáte. Ale několikaměsíční tahání se s pojišťovnami, zajišťování odborných posudků a podobné kratochvíle je skoro lepší si ušetřit.
Doporučujeme si na místě nehody ověřit totožnost všech účastníků. Pokud se kdokoli zdráhá podložit údaje vyplňované do formuláře ukázkou dokladů, je něco hodně špatně a raději volejte policii. Dotyčný(á) sice může mít třeba jen propadlou občanku a zbytečně se obávat, ale taky může mít „papíry půjčené do kamaráda“ a na fotce může být někdo úplně jiný, než kdo po nehodě vystoupil od volantu.
Pokud jste poškozený, doporučujeme také ověřit si telefonátem na pojišťovnu platnost povinného ručení viníka. S photoshopem (nebo ultimativním obrazovým editorem MS Malování) dnes umí kde kdo, a navíc sjednat pojistku po internetu, vytisknout zelenou kartu a povinné ručení následně nezaplatit, není zase tak neobvyklé. Zelená karta přitom vypadá naprosto legitimně, avšak pojistka neplatí. Lepší je nic neriskovat než následně řešit škodní plnění s ČKP. S touto institucí se vážně raději bavit nechcete.
Účast policie zvažte, pokud vozidlo, které nehodu zavinilo, řídí někdo jiný než osoba uvedená ve velkém technickém průkazu jako vlastník. A to i v případě, že nehodu zavinila osoba uvedená jako provozovatel. V takovém případě totiž došlo (byť v závislosti na definičním přístupu – viz výše) k poškození majetku třetí strany a je třeba nehodu oznámit policii.
Velký TP s sebou sice skoro nikdo nevozí a v malém TP je uveden jen vlastník, ale je tam také informace, zda je vlastník shodný s provozovatelem. Teoreticky to samozřejmě platí i v případě, že tato situace nastane opačně – například máte auto napsané (půjčené) na někoho z rodiny, řídíte a kdosi do vás nabourá. Pokud se z místa nehody s rodinným příslušníkem dohodnete, že sepsat jen formulář je pro něj přijatelné, pojišťovna v tom nespíš šťourat nebude (dtto u vozidla na leasing, firemního atd., pokud není přímo smluvně ošetřeno). Viník je jasný a pro pojišťovnu je kosmetickým detailem, kam pošle plnění (stejně to bude nejspíš přímo servisu).
Policii každopádně volejte v případě, kdy jsou účastníky nehody více než dvě vozidla. A to raději i tedy, pokud nenastane ten případ, že dva vozy mají téhož vlastníka. Teoreticky sice lze nehodu tří vozů „rozdělit“ na dvě samostatné a vypsat dva formuláře (ostatně podobě postupuje i policie v případě vícečetných nehod), ale v počítejte s tím, že v pojišťovně se v okamžiku nahlášení rozezní alarm v očekávání pojistného podvodu. A vyřizování škod si následně užijete plnými doušky. Ostatně již formulář počítá s účastí dvou vozidel, i vzhledem ke klauzuli o poškození majetku „třetí osoby“.
Nehodu raději oznamte, pokud si nejste jisti výší škody. Zde totiž přichází ke slovu další drobná definiční nejasnost. Zákon počítá s tím, že účastníci nehody nemají šanci škody přesně odhadnout, proto je psáno „zjevně nepřesahuje 100.000 Kč“. Myslí se tím viditelné poškození, nikoli skryté, odhalitelné až v servisu. I tak ale můžete mít s plněním problém, pokud se v odhadu zmýlíte hodně.
U nových vozů s LED světly či xenony (a ostřikovači), kamerami, parkovacími senzory, radary a lidary v náraznících, BLIS v zrcátkách, vyhřívanými skly a několikavrstvými složitými laky není 100.000 Kč žádná míra. Ani u na pohled banálního poškození. Pozor na to, že do výše škody se započítávají i škody na přepravovaných věcech. Pokud tedy vezete notebook, fotoaparát nebo nějaké jiné dražší věci náchylné k poškození, rozhodně si je i po drobné kolizi vyzkoušejte. Karbonový závodní kajak, nebo třeba sjezdové horské kolo na nosiči umí snadno přijít k újmě v desítkách tisíc, nemluvě o tom, že ohnutý držák také není zdarma. Plnění z poškození vozidla se patrně s trochu prudy dočkáte i pokud výrazně překročí 100.000 Kč (ostatně nejste expert na odhady škod), s věcmi to již může být výrazně horší. Speciálně když si jejich poškození nevšimnete a nezanesete jej do formuláře (fotodokumentace pomůže i zde).
Rada sčítat škody platí i u nehod motocyklů – plastové díly, páčky, blinkry, blastry, zrcátka, kryty spojek, nožní brzdy i šaltry, kufry a padací rámy umí být pořádně drahé, přitom není problém je poškodit i při nehodě v rychlosti chůze. Připočítat je samozřejmě potřeba i (také zhusta drahé) poškozené oblečení, boty, rukavice a řádně prohlédnout přilbu. Levnějším typům se obvykle nic nestane, ale drahé multikompozitové modely mohou nepatrně naprasknout i při docela malé ráně (jsou tak navržené a konsekventně lépe chrání při větších nehodách).
Rizikové z hlediska výše škoda jsou i nehody, kdy někdo „nedobrzdí“. Dost často se stává, že zezadu nabourané auto vypadá prakticky netknuté, zatímco předek druhého je „na maděru“. V těchto případech je viníkem takřka vždy ten s nabouraným předkem (i pokud zavoláte policii, nebudou se na to na 99 % dívat jinak). Pokud zadek vašeho auta vypadá „jako nový“, nenechte se uchlácholit.
Zadní nárazníky jsou plněny vrstvenou pěnou, která většinou náraz nepřežije, často se ohne zadní nosník nárazníku – ani jedno není nutně na pohled patrné. Škoda tak může být poměrně vysoká. Na „zjevné poškození“ z definice se spoléhat nevyplatí. Navíc se můžete setkat s tím, že pojišťovna vás při telefonickém nahlášení škody (nahrává se!) vezme za slovo, že „se skoro nic nestalo“. Pokud jste měli nárazník třeba jen drobně odřený už předtím, máte zaděláno na problém. Likvidátor si nepochybně všimne a může tvrdit, že k většímu poškození došlo již dříve a odmítnout cokoli nad základní plnění.
Policii zavolejte i v případě, kdy se sice „nikomu nic nestalo“, ale někdo z účastníků (včetně pasažérů) vypadá dezorientovaný, nebo si případně stěžuje na bolesti krku, zad, kloubů či hlavy, jakkoli třeba tvrdí, že „to nic není“. Takové „nic“ se snadno může rozvinout a skončit třeba hospitalizací, rehabilitacemi a pracovní neschopností. Nejsou neznámé ani případy, kdy třeba stopař úspěšně žaloval řidiče o náhradu léčebných výloh po zcela triviální nehodě, nebo si pasažér z vozu poškozeného uvědomil, že se mu vlastně nechce do práce a raději se „hodí marod“. Vystavujete se tak případným problémům s pojistným plněním, ale i sankcím za neohlášení nehody se zraněním.
Účast policie zvažte i v případě, že při nehodě hrál roli nevyhovující technický stav. Například jste sice objektivně nedobrzdili a někomu „vjeli do kufru“. Jste si ale jisti, že vozu nesvítila brzdová světla. To je policie schopna snadno ověřit, takže škodní plnění nebude záviset na vašem tvrzení. Pečlivě je třeba situaci zvážit i v případě, kdy podíl na nehodě mohly mít letní pneumatiky v zimě, nebo třeba evidentně nehomologované příslušenství na některém z vozů.
Vozík může dělat problémy
Samostatnou kategorií intergalaktického ultra-maratonu řešení s pojišťovnami jsou nehody s účastí přípojného vozidla. Zkrátka jakmile je na scéně „vozejček“, bude jistější nechat rozhřešení na policii, která jasně určí, které z vozidel nehodu způsobilo. Povinné ručení přípojných vozidel je totiž v podstatě cár papíru a reálně snad neexistuje situace, kterou by účinně krylo.
Výjimkou snad může být jen to, když někdo v křižovatce neodhadne nájezdový oblouk a odře vám dveře vozíkem. A to ještě jen v případě, že vozík má stejného majitele jako tažný vůz (řidiče) a je pojištěn u téže pojišťovny. Pokud je pojištěn jinde a v protokolu se shodnete, že nehodu zavinil vozík (protože selským rozumem vzato to ze všech účastných vozidel byl právě on, kdo odřel dveře), máte se na co těšit. Právě jste totiž udělali velkou chybu, že jste nezavolali policii, protože žádné z pojišťoven se nejspíš nebude chtít plnit a budou si kauzu mezi sebou přehazovat a hledat viníka. Nebo to alespoň zkusí, což většinou trvá a vždy je to vysilující.
Podobný případ jako u přípojného vozidla nastane, když poškození způsobí náklad (nedej bože, kdyby navíc spadl z vozíku). Pokud se například uvolní jízdní kolo z nosiče na střeše, nebo odletí něco ze „zahrádky“, či na vás spadne sníh z kamionu, nechte raději určení zavinění na policii. V opačném případě si na výplatu pojistného plnění pravděpodobně hodně počkáte a je solidní šance, že se nedočkáte vůbec.
Svlékla se před vámi na dálnici guma z kamionu a trefila vás? Volejte Policii (i kdyby nakrásně kamion řídil jeho majitel). Obecně není od věci nechat dokumentaci a rozhodnutí na ruce zákona, pokud se vyskytnou jakékoli pochybnosti – třeba nehoda na obslužné komunikaci, nebo soukromém parkovišti, kdy si nejste jisti, zda jde o „pozemní komunikaci“ dle litery zákona. Nebo nehoda způsobená vozidlem, které nemá povinné ručení (cyklista, případně motokolo, moped).
Nechat policii sepsat protokol je dobré i v případě, kdy dějiště nehody vypadá nějakým způsobem nepravděpodobně. Vozidla stojí po nehodě vzhledem ke svým původním jízdním dráhám v podivných směrech, případně mají na první pohled nepochopitelná poškození. Zkrátka když by si nezúčastněný pozorovatel pomyslel „to mi hlava nebere“. I pokud se účastníci nehody jsou schopni plně shodnout na zavinění, a nakrásně i následně chtějí na řešení škod spolupracovat, není od věci mít protokol od policie – ta totiž nebude po ničem pátrat, pokud obě strany tvrdí totéž, prostě to do protokolu napíše a má splněno. Zato pojišťovna v tom má své peníze, a proto pátrat bude. A klidně i velmi dlouho, protože jakákoli podivná situace je pro ni možností vyhnout se plnění, a/nebo indikátorem možného pojistného podvodu.
Pokud máte v kterémkoli z předchozích bodů jakékoli pochyby, bude jistější zavolat policii. Nejste-li si čímkoli jisti, jste v šoku, nebo vám přijde protistrana „nějaká divná“ (např. pod vlivem alkoholu, drog), je lepší nehodu ohlásit a nechat vše zaprotokolovat. Nezřídka i v případě, že jste faktickým viníkem nehody a budete možná muset spolknout hořkou pilulku finančního postihu.
Handrkování se s pojišťovnami přijde na násobně více nervů a v konečném důsledku vás snadno může stát i mnohem více peněz. Například když se pojišťovně, u níž máte povinné ručení, povede se nějak vyvléknout z plnění a svalit vinu přímo na vás osobně – to může být třeba případ špatně upevněného nákladu, nebo nehomologovaného příslušenství. Pokud nemáte pojištění osobní odpovědnosti (tzv. pojistku na blbost), čeká vás soudní maraton, nebo platba z vlastní kapsy. A klidně i obojí. Nevěříte?
Příklad z praxe: „Vozejček na scéně“
Autor článku osobně řešil nehodu s kombinací situací „to mi hlava nebere“ a „vozejček na scéně“. Nehodu, při níž se od rozjetého vozu utrhl v mírné zatáčce vozík, předjel tažné auto, vyjel setrvačností sto metrů do kopce, kde naboural do zaparkovaného vozu. Následně jej přemohla gravitace, cestou z kopce minul své původní tažné vozidlo a mírumilovně zaparkoval u obrubníku o další dvě stovky metrů níže.
Vozík a tažné vozidlo byly sice jednoho majitele, ale pojištěny každý u jiné pojišťovny. A jakkoli všichni zúčastnění vzorně spolupracovali, táhla se celá věc více než rok. Tipnete si, která pojišťovna nakonec škodu uhradila? To neuhádnete! Ta třetí. Ta, u které měl pán pojištění „na blbost“, jelikož znalecký posudek (v nekonečném přehazování plnění mezi pojišťovnami celkově již třetí) prokázal, že vozík špatně zajistil na tažném zařízení. Absurdní? Ano, ale ze života.