Nový sedan od Renaultu poutá od svého uvedení pozornost vysokým sebevědomím i nízkou cenou. Jak se věci mají ve skutečnosti?
Kapitoly článku:
Francouzská národní automobilka a vozy s klasickou karoserií sedan, to bylo v minulosti vždy spojení zaručující spolehlivé prodejní výsledky. Přestože byl Renault se svojí šestnáctkou průkopníkem praktických pětidveřových karoserií, narozdíl od mnoha svých západoevropských konkurentů opustivších v osmdesátých letech čtyřdveřovou klasiku produkoval vedle praktických hatchbacků nižší střední třídy vytrvale i odvozené vozy se stupňovitou zádí. Nikdy přitom nešlo o takové popelky, jakou byla svého času kupříkladu Fabia sedan. Naopak, konzervativní typy Renault 9 (Auto roku 1982), 19 Chamade, ale i Megane sedan si své nevelké, zato pevné místo na trhu našly.
Po ukončení produkce předchozího Meganu nastala u Renaultu dlouhá léta nevídaná situace, kdy s výjimkou „výchoďácké“ Thalie chyběl ve výrobním programu alespoň jeden model s klasicky střiženou karoserií. Čekání je ale naštěstí u konce a i k českým zákazníkům už dorazily první vozy s názvem Fluence.
Nenechte se zmást jeho limuzinoidním vzhledem. Vůz je kompletně postaven na mechanických skupinách besteselleru Megane, pouze důstojnými linkami karoserie se výrobce snaží všemi silami vsugerovat veřejnosti myšlenku, že fešný čtyřdvéřák míří o třídu výše. Tahle marketingová strategie sice možná vypadá poněkud nabubřele, v testu Fluence 1,5 dCi jsme se ale přesvědčili, že zdravé sebevědomí je na místě.
Důstojnost především
Zatímco poslední tři předchůdci Fluence, tedy modely Megane (I a II) sedan a Chamade odvozený od devatenáctky, nikterak neskrývaly svoje pokrevní spříznění s výchozími typy, novinka se v otázce vnější vizáže vydává vlastní cestou.
Oproti Meganu působí Fluence na první pohled mnohem mohutnějším dojmem, což je dáno především vysokou masou přídě a ještě výše stoupající linií bočního profilu. Vzezření sedanu také přirozeně neprobouzí takové sportovní vášně, jak je tomu u hatchbacku, ba naopak takhle konzervativní auto Renault od dob typu 21 snad nevyrobil.
O dobrý první dojem se stará povedený předek s dominantními světly protaženými efektně do boku a malou ale výraznou chromovanou mřížkou před chladičem. Hezký estetický prvek představují také výrazné prolisy rozšiřující se už z neobvykle rozměrného nárazníku až k předním sloupkům kabiny či chromem orámované kruhové mlhovky v jeho dolní partii. Jinak trochu fádnímu bočnímu profilu přidává na atraktivitě nenápadný prolis táhnoucí se od cípu předních světel až na záď. Neotřelé je také umístění ochranných bočních lišt ve spodní části dveří.
Proklatě vysoký zadek s nekomplikovanými koncovými světly zataženými daleko do blatníků je ztělesněním serióznosti a usedlosti auta s klasickým čytřprostorovým uspořádáním. Narozdíl od Thalie, někdejší Fabie sedan i dalších ale „kufrová“ odvozenina Megane působí naprosto nenuceným přirozeným dojmem, o nějakém do očí bijícím naroubování zavazdelníku na kabinu pro cestující zde nemůže být řeč. U malých sedanů tolik ožehavou otázku, jakou jsou estetické kvality zevnějšku, tedy Renault vyřešil s velkým přehledem, limuzinoidní vzezření testovaného kousku navíc zdatně podporovala černá metalíza a efektní litá kola.
Luxusní interiér s drobnými mouchami
Narozdíl od naprosto odlišného exteriéru je vnitřek Fluence až na pár detailů převzatý z Meganu s jeho klady i zápory.
Nechci zde dělat Renaultu žádnou PR službu, ale jistě si vybavíte povedený reklamní šot, ve kterém roztržitý manažer místo do své limuzíny nevědomky usedá na zadní sedadlo Fluence aniž by zpozoroval nějaký rozdíl. S jistou nadsázkou lze říci, že pocit po prvním nasednutí do tohohle auta s nejluxusnější výbavou Privilege dokáže skutečně určitý matoucí dojem navodit. Kožená sedadla, diskrétní záclonky v zadních oknech, výdechy topení do zadního oddílu pro cestující nebo velký displej navigace, to všechno jsou atributy známé ze ctihodných automobilů alespoň o třídu vyšších. Ale pěkně popořádku.
Samočinné zamykání i odemykání auta prostřednictvím přítomnosti karty kdesi ve vaší hluboké kapse je nesmírně elegantní i funkční, podobně jako bezklíčové startování tlačítkem umístěným trochu nelogicky v dolní části středového panelu. Kartička je ovšem tak placatá, že přímo vybízí k zapomenutí, vypadnutí, zapadnutí a jinému nebezpečenství.
Přístrojová deska Meganu dosud neztratila nic ze své elegance, stejně tak se pohříchu nevylepšila ani její lehce pokulhávající ergonomie. Nejde sice vesměs o žádné rébusy, správné pochopení ovládání některých funkcí si ale letmý pohled do manuálu vynutilo. Jedinou opravdu viditelnou změnou oproti výchozímu modelu, kterou jsem zaznamenal, byla absence digitálního rychloměru a jeho nahrazení klasickým centrálně umístěným analogovým budíkem se žlutou střelkou a bílým podsvícením, což je řešení korespondující s konzervativním geniem vozu mnohem lépe.
Volant s vestavěným ovládáním tempomatu se sice příjemně drží, menší věnec by ale přesnosti řízení neuškodil. Přepínání údajů na displeji počítače v přístrojovém štítu tlačítkem na páčce stěračů je ještě přijatelně intuitivní, dálkové ovládání rádia pod volantem aplikované Renaultem v různých formách už od osmdesátých let si mě ale svou přehledností rozhodně nezískalo. Po několika nechtěných přeladěních jsem raději natáhl ruku k o trochu více přehlednému radiopřijímači, u kterého by pro větší přehlednost neškodilo zaměnit mezi sebou kolečka ovládání hlasitosti (malé) a ladění stanic (velké). Trochu zvyku vyžaduje i nastavování topné a chladící soustavy, která na druhou stranu potěší soft modem automatického režimu dvouzónové klimetizace, který vám za každou cenu nevhání poryvy ledového vzduchu do obličeje.
Kapitolou samou pro sebe je velký displej příplatkové navigace TomTom trčící nemotorně z jinak úhledné přístrojovky. Je to podobné jako třeba u Volva s tím rozdílem, že u Renaultu není obrazovka zajížděcí. Stejné jako u Volva bylo u Fluence i ovládání pomocníka zbloudilých duší pomocí volně přenosného dálkového ovladače. Samotné menu TomToma je tradičně přehledné, ale „dálka“ není zrovna moc praktická. Když ji náhodou ponecháte ležet v držáku nápojů mezi sedadly, může se snadno stát, že ji kolemjdoucí nenechavec bude považovat za nějaký sofistikovaný mobilní přístroj a nepěkné škody nejen na okenní výplni mohou být na světě. Rezervu v ergonomii představuje také umístění aktivačního tlačítka tempomatu/omezovače rychlosti mezi předními sedadly a USB zdířky „zašité“ na úpatí středového panelu za držákem na nápoje.
Plusové body zasluhuje obrovská přihrádka před spolujezdcem i pořádně hluboká chlazená „područnice“. Přístrojová deska vypadá velmi hodnotně, to už se ale nedá říci o vyloženě levných dveřních madlech. Dojem z dobrého zpracování interiéru sotva zajetého auta kazilo také nepříjemné povrzávání vycházející z prostoru vnitřního zpětného zrcátka.
Sedadla měla sice exkluzivní potah z černé perforované kůže, boční vedení ale zahlédla asi jen z projíždějícího TGV. Od doby, kdy jsem naposledy jel se Škodou Felicia jsem menší oporu těla na předních sedačkách nezažil. Přiměřený návrat k francouzským tradicím představuje oproti Meganu citelně měkčí polstrování a to zejména na místech vzadu. Z Fluence není zrovna ohromující výhled ven. Informace o dění před vozem znesnadňuje stoupající přístrojovka jakož i masivní A sloupky. O tom, kde končí kufr sedanu nemáte ponětí vůbec - parkovací senzory byly tedy nanejvýš užitečné.
Místa vpředu je podle očekávání všestranný dostatek, vzadu nejsou cestující překvapivě utlačováni v oblasti kolenou ani loktů nýbrž stropem, se kterým mají pasažéři nad 180 cm co do činění nepříjemně často. Jako správný sedan se i Fluence honosí velikým kufrem (496 litrů) a stejně jako u správného sedanu do něj některé větší předměty kvůli prostorově omezenému nakládacímu prostotu prostě nenaložíte. Za rámeček si Renault nedá ani vzpěry víka, které se umí zaříznout pěkně hluboko do přepravovaného kontrabandu. Nejcitelnějším nedostatkem se ale v praxi ukázala být naprostá absence jakéhokoliv madla umožňující zavření víka bez umazání rukou. Pozitivem, které se dnes už moc nevidí byla přítomnost plnohodnotné rezervní pneumatiky pod podlahou.
