Před třiceti lety vznikl vůz, jenž v ledasčem předznamenal současnost. Zájemcům o malý automobil nabízel kromě potřebné hbitosti také promyšlený interiér a komfortní výbavu na úrovni známé tehdy jen z daleko větších aut…
Kapitoly článku:
Posel nových časů
Subkompaktů, tedy vozů s délkou do 3,4 m a přibližně litrovými motory, se v roce 1984 v Evropě prodalo více než 2,3 milionu kusů, což znamenalo tržní podíl plných 24 % (třeba v Itálii to ale bylo až 40 %!). Koncern Fiat tuto kategorii na počátku osmdesátých let podchytil velmi zdařilým Unem a záhy jej doplnil řadou Y 10. Zařazena byla pod značku Lancia, ovšem ve Francii a Itálii se prodávala jako Autobianchi, v jejíchž dílnách v Miláně (Desio) se od roku 1985 také vyráběla.
Lancia Y 10 byla v Itálii a Francii prodávána pod značkou Autobianchi; lité ráfky a přídavná dálková světla byly typické pro verze Turbo
Lancia Y 10 vznikla v konstrukčních kancelářích Lancie, Giugiaro navrhnul design a Fiat přidal tehdy zbrusu nový čtyřválec FIRE. Byl to svého času bezkonkurenční vůz, v této kategorii nikdo jiný nenabízel tak komfortně vybavený, aerodynamický a technicky moderní automobil. Třídveřová karoserie pravda nabízela dostatek místa jen na předních sedadlech, ale byl to zjev.
Model Y 10 se navíc proti dobové tradici nedodával ve výbavových stupních, ale spíše v podobně vypravených verzích směřovaných na různé zákazníky. Vzhled vozu načrtl Giugiaro, a tak v něm není problém spatřit jisté odkazy na Uno, ale na konečném provedení se podíleli stylisté Lancie za podpory vývojářů obsluhujících moderní aerodynamický tunel ve Fiatu.
Nedostižná aerodynamika
Právě po stránce aerodynamiky šlo o jeden z nejprogresivnějších automobilů osmdesátých let. Maximální omezení odporu vzduchu bylo jedním z nejdůležitějších prvků zadání a autoři pro jeho dosažení využili všech tehdy dostupných prostředků a poznatků. Všimneme si zejména výrazně skloněné kapoty přecházející do vlepeného čelního skla a takřka svislé zádi, přechody všech ostatních povrchových dílů byly co nejplynulejší.
Pohled pod skořápku je opravdu působivý; rezervní kolo bylo třeba s ohledem na řešení zadní části karoserie a podvozku třeba vložit do přídě
Karoserie byla zcela hladká, tvar a plocha přístupů vzduchu k chladičům byla dokonce přesně přizpůsobena použitému motoru. Boční dveře i výklopná záď důsledně překrývaly sloupky, Lancia Y 10 velikostně srovnatelné vozy překonávala šířkou i výškou karoserie. Výsledek byl pozoruhodný: součinitel odporu vzduchu cx u tohoto modelu činil jen 0,31. To byla u malých vozů naprosto nedostižná hodnota, jež dokonce překonávala i daleko větší a z pohledu aerodynamiky výhodnější vozy.
Požadavky na redukci odporu vzduchu však nesměly nijak ovlivnit užitné vlastnosti a komfort ovládání vozu. Nezvykle vysoké a dlouhé boční dveře zabíraly 97 % výšky karoserie a usnadňovaly přístup k předním i zadním sedadlům (ta přední byla navíc zavěšena na důmyslné soustavě ramen), za pozornost stojí také závěsy výklopné zádi s osou posunutou o 110 mm vpřed.
Překvapivý podvozek
V té době ještě automobilka Lancia stále platila za „značku inženýrů“, jež v konstrukci mechanických skupin svých vozů přicházela se zajímavými, ale hlavně většinou skvěle fungujícími řešeními. Přední kola sice disponovala vzpěrami McPherson, ale vespod byla ustavena dvěma páry šikmých ramen. Ta přední zachycovala hlavně síly působící v podélné ose vozu a nesla zkrutný stabilizátor.
Čelní stěna byla včetně všech jejích prvků samostatnou montážní skupinou; nová zadní náprava se dočkala označení Omega; relativně malé výklopné víko zádi umožňovalo pohodlný přístup k malému zavazadlovému prostoru
Ten proto nebyl vůbec připevněn ke karoserii, takže plnil své poslání, aniž by přitom do karoserie přinášel jakékoli pohyby směřující ke kroucení skeletu. Ačkoli v principu nejde o nic vysloveně revolučního, skutečným překvapením byla zadní náprava. Konstruktéři vyvinuli výrazně vpřed prohnutý tuhý nosník, jenž svým tvarem dal tomuto řešení označení Omega. V přední části byl ke karoserii připevněn jediným masivním silentblokem.
Lancia Y 10 Turbo a její motor
Samotná kola pak byla zavěšena na vinutých pružinách a šikmo uložených tlumičích a v podélném směru ustavená dlouhými šikmými vzpěrami. Všechny tři motory měly čtyři válce, rozvody OHC a pětistupňové převodovky. Nejmenším byl zcela nový „litr“ Fiat FIRE s objemem 999 ccm a výkonem 45 koní (33 kW). Pod kapotou této Lancie si odbyl svoji úplnou premiéru a kvalitu jeho konstrukce potvrdily desítky let, po něž se pak v různých verzích vyráběl.
Lancia, založená v roce 1906, patří k nejstarším světovým automobilkám. První vůz vznikl v roce 1908.
Až do šedesátých let 20. století zůstala Lancia nezávislá. V roce 1969 ji ale převzal Fiat, kde má roli luxusnější alternativy k jeho automobilům. Od roku 2021 patří Lancia do skupiny Stellantis.
Lancia Ypsilon